Nonet (hudba) - Nonet (music)

Pro další použití viz Nonet.

v hudba, a nonet je skladba, která pro vystoupení vyžaduje devět hudebníků, nebo hudební skupina, která se skládá z devíti lidí. Standardní nonet bodování je pro dechový kvintet, housle, viola, violoncello a kontrabas, i když lze nalézt i jiné kombinace.

Klasické nonety

První práce, která ve skutečnosti nesla název nonet, byla Louis Spohr Grand Nonetto F dur, op. 31 (1813), pro flétna, hoboj, klarinet, fagot, roh, housle, viola, cello, a kontrabas. Dřívější skladby však byly složeny pro devět nástrojů (Joseph Haydn jsou čtyři Divertimenti (nebo Kasace ), pro 2 hoboje, 2 rohy, 2 housle, 2 violy a kontrabas, HII: 9, 17 [2 klarinety místo hobojů], 20 a G1, Ignaz Pleyel je Nokturno 1785, pro 2 klarinety, 2 rohy, 2 violy, kontrabas a 2 niněry a Franz Schubert je Begräbnis-Feyer (Eine kleine Trauermusik ) z roku 1813 (D 79), pro dva klarinety, dva fagoty, kontrabassoon, dva rohy a dva pozouny ).

Soubor Spohr jako standard

Nonet Louise Spohra byl tak úspěšný, že se jeho vybavení stalo standardem pro následnou emulaci až do současnosti. Mnoho skladatelů, kteří napsali pro tuto kombinaci, patří Louise Farrenc (op. 38, 1849), Georges Onslow (op. 77, 1851), Franz Lachner (Nonet F dur 1875), Joseph Rheinberger (op. 139, 1884) a Tilo Medek (Nonet in Nine Movements, 1974). Ostatní díla, i když ve skutečnosti nesla název „nonet“, měla stejný vzorec, například Komorní koncert Reného Leibowitze (op. 10, 1944). Ve 20. století byla tato standardní instrumentace ztělesněna zejména českým Nonetem, pro kterého díla složila Josef Bohuslav Foerster (op. 147, 1931) a Alois Hába, jehož první dva nonety mají název Fantazie, opp. 40 a 41 (1931 a 1932), následuje Nonet č. 3, op. 82 a Nonet č. 4, op. 97. Bohuslav Martinů zasvětil svůj Nonet z roku 1959 českému Nonetu u příležitosti jeho 35. výročí (Kube 2001 ).

Následné nestandardní soubory

Jeden mírně nestandardní příklad z konce 19. století Samuel Coleridge-Taylor 1894 Nonet f moll pro soubor, ve kterém a klavír vyměnil flétnu. Nestandardní přístrojové vybavení používané Hanns Eisler byl odlišný v každém ze svých dvou nonetů: jeho Nonet č. 1 z roku 1939 je složen pro flétnu, klarinet, fagot, lesní roh, dva housle, violu, violoncello a kontrabas, zatímco jeho Nonet č. 2 z roku 1941 je pro flétnu, klarinet, fagot, trubka, perkuse, tři housle a kontrabas (Wißmann 2012, 278; Schebera 1998, 178, 306; Schweinhardt a Gall 2014, 176–77).

Mnoho děl s devíti nástroji pro jiné kombinace než standardní soubor Spohr bylo složeno od roku 1900, ale často se odchylují od textů komorní hudby a většinou dostávají názvy naznačující malé orchestrální síly. Mezi příklady patří Darius Milhaud komorní symfonie Le printemps, op. 43 (1917), Egon Kornauth je Kammermusik, op. 31 (1924), Ernst Křenek je Sinfonische Musik pro devět sólových nástrojů, op. 11 (1922), Bruno Stürmer's Suite, op. 9 (1923) a Anton Webern Symphony, op. 21 (1928) a Koncert, op. 24 (1931–1934). Na druhou stranu, Heitor Villa-Lobos je Nonet s podtitulem „Impressão rápida de todo o Brasil“ (1923) překračuje nominální velikost souboru přidáním smíšený sbor k základnímu vybavení flétny / pikoly, hoboje, klarinetu, altového / barytonového saxofonu, fagotu, celesty, harfy, klavíru a bicích nástrojů - druhý vyžaduje více než jednoho hráče (Kube 2001 ). Třetí britský skladatel Peter Seabourne komorní koncert, Vypravěč, je miniaturní kontrabasový koncert doprovázený oktetem dechového kvinteta a klavírního tria.

Iannis Xenakis složil mnoho děl pro komorní hudbu pro poměrně velké množství nástrojů. Mezi nimi jsou nonety Akanthos, pro 9 nástrojů (1977), Kaï, pro flétnu, klarinet, fagot, trubku, pozoun, housle, violu, violoncello a kontrabas (1995) a Kuïlenn, pro klasické bodování serenád z 18. století zvýhodněné Nizozemský dechový soubor, pro které to bylo napsáno: flétna, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty a 2 rohy (1995) (Hoffmann 2001 ). Brian Ferneyhough je Terén (1992), je hodnoceno pro devět nástrojů, ale je pro sólové housle doprovázené oktet skládající se z flétny (+ pikola), hoboje (+ cor anglais), klarinetu (+ basklarinet), fagotu, hornu, trumpety, pozounu a kontrabasu.

Řetězcové nonety

Síťové řetězce pouze pro řetězce byly také složeny, zejména tím, že Nicolai von Wilm (Nonet op. 150, 1911, 4 housle, 2 violy, 2 violoncella a kontrabas) a Aaron Copland (1960, 3 housle, 3 violy, 3 violoncella) (Kube 2001 ). Iannis Xenakis je Analogique A (1958) je také řetězec nonet, ale musí být proveden s doprovodným páskovým dílem, Analogique B (Hoffmann 2001 ).

Větrné sítě

Byly také složeny nonety pro soubory složené výhradně z dechových nástrojů, například:

  • Na flétnu, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy(IMSLP1 ) podle:

Werner J.E.De Bleser: (Mouvements pour Orchester à Vent)

Louis Théodore Gouvy: (Petite Suite Gauloise, Op.90)

Charles Gounod: (Petite symphonie)

Gaetano Donizetti: (Sinfonia for Winds g moll, A 509)

  • Pro flétnu, hoboj, anglais, 2 klarinety, 2 rohy a 2 fagoty:

Hubert Parry: (Vítr Nonet )

  • Pro 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy, trubku:(IMSLP2 )

Franz Schubert: (6 Minuets for Winds, D.2d a Trio of a Minuet, D.2f)

Josef Triebensee: (Miscellanées de Musique, Jahrgang 3, opp. 4-6)

  • Pro 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, kontrabassoon, 2 rohy:(IMSLP3 )

Franz Krommer Pět skladeb s názvem „Harmonie“ a „Partita“.

Viz také

Zdroje

  • Hoffmann, Peter. 2001. „Xenakis, Iannis“. The New Grove Dictionary of Music and Musicians, druhé vydání, editoval Stanley Sadie a John Tyrrell. London: Macmillan Publishers.
  • Kube, Michaele. 2001. „Nonet“. The New Grove Dictionary of Music and Musicians, druhé vydání, editovali Stanley Sadie a John Tyrrell. London: Macmillan Publishers.
  • Schebera, Jürgen. 1998. Hanns Eisler. Mainz: Schott.
  • Schweinhardt, Peter a Johannes C. Gall. 2014. „Composing for Film: Hanns Eisler's Lifelong Film Music Project“, překládal Oliver Dahin. v Oxford Handbook of Film Music Studies, editoval David Neumeyer, 131–87. Oxford a New York: Oxford University Press. ISBN  9780195328493.
  • Wißmann, Friederike. 2012. Hanns Eisler — Komponist, Weltbürger, Revolutionär. Mnichov: Edice Elke Heidenreich bei C. Bertelsmann Verlag. ISBN  9783570580295.
  • Seznamy IMSLP Nonetů 1: flétna, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy[1]
  • Seznamy IMSLP Nonetů 2: 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy, trubka[2]
  • Seznamy IMSLP Nonetů 3: 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, kontrabassoon, 2 rohy[3]

Odkazy IMSLP

  1. ^ flétna, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy IMSLP.org, přístup 2. října 2020
  2. ^ 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy, trubka IMSLP.org, přístup 2. října 2020
  3. ^ 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, kontrabassoon, 2 rohy IMSLP.org, přístup 2. října 2020