Minimální pár - Minimal pair

v fonologie, minimální páry jsou páry slova nebo fráze konkrétně Jazyk, mluvené nebo podepsaný, které se liší pouze v jednom fonologickém prvku, jako je a foném, toneme nebo chroném,[1] a mají odlišné významy. Používají se k prokázání toho, že dva telefony jsou dva samostatné fonémy v jazyce.

Mnoho fonologů ve střední části 20. století mělo velký zájem o vývoj technik pro objevování fonémů neznámých jazyků a v některých případech nastavili systémy psaní pro tyto jazyky. Hlavní dílo Kenneth Pike na toto téma je Fonemika: technika redukce jazyků na psaní.[2] Minimální pár byl základním nástrojem v procesu objevování a byl nalezen substituce nebo komutace testy.[3]

Jako příklad pro Angličtina samohlásky, dvojice „lEt „+“ lit "lze použít k prokázání, že telefony [ɛ] (v lEt) a [ɪ] (v lit) ve skutečnosti představují odlišné fonémy / ɛ / a / ɪ /. Příklad pro angličtinu souhlásky je minimální pár „pv „+“bv následující tabulce. Následující tabulka ukazuje další dvojice demonstrující existenci různých odlišných fonémů v angličtině. Všechny možné minimální dvojice pro libovolný jazyk mohou být uvedeny stejným způsobem.

slovo 1slovo 2IPA 1IPA 2Poznámka
kolíkzásobník/ pɪn // bɪn /počáteční souhláska
trouchnivěníhodně/ rɒt // lɒt /
stehnotvůj/ θaɪ // ðaɪ /
těsněníhorlivost/ siːl // ziːl /
zásobníkfazole/ bɪn //zásobník/samohláska
peropánev/ pɛn // pæn /
kuchařkook/ kʊk // kuːk /
čepiceměl/ hæt // hæd /závěrečná souhláska
znamenatmeme/ miːn // miːm /

Fonemická diferenciace se mohou lišit mezi různými dialekty jazyka, takže konkrétní minimální pár v jednom přízvuk může být pár homofony v jiném. To znamená, že ne jeden z fonémů chybí v přízvuku stejného jména, ale pouze to, že není kontrastní ve stejném rozsahu kontextů.

Typy

Kromě výše uvedených minimálních párů samohlásek a souhlásek lze nalézt i další:

Množství

Mnoho jazyků vykazuje kontrasty mezi dlouhými a krátkými samohláskami a souhláskami. Někteří fonologové přisuzují výrazný rozdíl v délce jednotce zvané a chroném. Tím pádem, italština má následující minimální pár, který je založen na dlouhém a krátkém / l /:

pravopisIPAvýznam
pala/ ˈPala /lopata
palla/ ˈPalla /míč

V takovém případě však není snadné rozhodnout, zda by se s dlouhou samohláskou nebo souhláskou mělo zacházet jako s přidaným chronémem nebo jednoduše jako zdvojený zvuk s fonémy.

Klasická latina, Němec, někteří Italské dialekty, téměř všechny Uralské jazyky, Thai a mnoho dalších jazyků má také výraznou délku v samohlásky. Příkladem je cŭ / cū minimální dvojice v dialektu, kterým se mluví téměř Palmi (Kalábrie]], Itálie):

Dialekt mluvený v PalmiIPAKvalitníEtymologielatinskýitalštinaAngličtina
Cŭ voli?/ kuˈvɔːli /krátkýcŭ qu (je) ("SZO?")Quis sup?Chi vuole?Kdo chce?
Cú voli?/ kuːˈvɔːli /dlouhocū qu (o) (nemocný) ŭ (m) („za co?“)Quo illum / illud vult?Per che cosa lo vuole?Z jakého důvodu (důvodu) ho chce?

Syntaktická geminace

V některých jazycích, jako je italština, jsou počáteční souhlásky slov geminated po určitých samohláskových závěrečných slovech ve stejném prozodická jednotka. Někdy tento fenomén může vytvořit syntaktická geminace -minimální páry:

italština sandhiIPAVýznamUkázková větaVýznam ukázkové věty
dà casa/ dakˈkaza /(on / ona) dává (jeho) důmCarlo ci dà casa.Carlo nám dává svůj dům.
da casa/ daˈkaza /z domovaCarlo uscì da casa.Carlo vystoupil z domu.

V příkladu grafické přízvuk na dà je jen a diakritická značka to nemění výslovnost samotného slova. V některých konkrétních oblastech, jako Toskánsko, obě fráze jsou vyslovována / daˈkkaːza / a lze je tedy odlišit pouze od kontextu.

Tón

Minimální páry pro tónové kontrasty jazyky tónu lze stanovit; někteří autoři to označují jako kontrast zahrnující a toneme. Například, Kono rozlišuje vysoký a nízký tón na slabikách:[4][5]

tónslovovýznam
vysoký/ kɔɔɔ /'dospět'
nízký/ kɔ̀ɔ̀ /'rýže'

Stres

Jazyky, ve kterých stres se mohou vyskytovat na různých pozicích uvnitř slova, často mají kontrasty, které lze zobrazit v minimálních párech, jako v řecký a španělština:

JazykslovoIPAvýznam
řeckýποτέ/ poˈte /vůbec
řeckýπότε/ ˈPote /když
španělštinaesta/ Estatento
španělštinaestá/ esˈta /(on / ona / to) je

Spojení

Anglofony rozlišují například mezi „velkým lidoopem“ a „šedou páskou“, ale z fonetického hlediska jsou obě věty totožné: / ɪreɪteɪp /.[6] Rozdíl mezi těmito dvěma frázemi, které tvoří minimální pár, je považován za jeden z spojení. Na hranici slova byl navržen „spojovací bod plus“ / + /, který byl označen jako faktor upravující alofony umožňující rozlišovací schopnost:[7] v tomto příkladu má fráze „velký lidoop“ znak / eɪ / dvojhláska zkrácená o pre-fortis ořezávání a protože to není slabika-počáteční, a / t / s málo aspirace (různě [t˭], [ɾ], []T], [ʔ ]atd., v závislosti na dialektu); mezitím v "šedé pásku", / eɪ / má svou plnou délku a / t / je nasáván [tʰ].

Pouze jazyky s alofonními rozdíly spojenými s gramatickými hranicemi mohou mít spojení jako fonologický prvek. Panuje neshoda ohledně toho, zda francouzština má fonologické spojení: je pravděpodobné, že například rozdíl mezi „des petits trous„(nějaké malé díry) a“des petites roues„(nějaká malá kolečka), phonemically obě / depətitʁu /, je vnímatelný pouze při pomalé a opatrné řeči.[8][9]

Minimální sady

Princip jednoduché binární opozice mezi dvěma členy minimálního páru lze rozšířit na a minimální sada ve kterém se počet slov od sebe liší, pokud jde o jeden telefon na určité pozici ve slově.[10] Například samohlásky /A/, /E/, / i /, /Ó/, / u / z Svahilština jsou odlišeny následující sadou slov:pata 'závěs', peta 'ohyb', pita 'složit', pota 'kroutit', puta 'mlátit'.[11] Vytvoření takových sad však není vždy jednoduché[12] a může vyžadovat velmi složité studium několika opozic, jak je vysvětleno například Nikolai Trubetzkoy.[13]

Výuka

Minimální páry byly důležitou součástí teorie výuky výslovnosti během jejího vývoje v období strukturalistická lingvistika, zejména ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, a minimální párové cvičení byly široce používány k trénování studentů k rozlišování mezi fonémy cílového jazyka.[14] Tyto cvičení měly formu minimálních párových slovních cvičení a minimálních párových větných cvičení. Například pokud se lekce soustředila na rozdíl / ɪ / versus / ɛ /, mohli by být studenti požádáni, aby signalizovali, jaký zvuk slyšeli, když učitel vyslovoval seznamy slov s těmito fonémy, například víko / led, plechovka / desetnebo sklouzl / spal. Nácviky minimálních párových vět se skládaly ze spárovaných vět jako „Sklouzl na podlahu / Spal na podlaze.“ Studenti budou opět požádáni, aby rozlišili, které z vět, které slyšeli, když je učitel četl nahlas. Další využití minimálních párových cvičení bylo v párové práci. Zde by jeden člen dvojice byl odpovědný za poslech druhého člena nahlas přečíst minimální slovo nebo větu z dvojice a měl by za úkol určit, který foném se vyrábí. V této formě cvičení ve třídě byly procvičovány dovednosti vnímání a produkce. Pozdější autoři kritizovali tento přístup jako umělý a nedostatečně relevantní pro potřeby studentů jazyků.[15] I dnes však minimální poslechové a produkční cvičení párů zůstávají běžným nástrojem pro výuku segmentových rozdílů.

Někteří autoři tvrdí, že studenti pravděpodobně neslyší rozdíly mezi telefony, pokud rozdíl není phonemic.[16][17] Jedním z cílů kontrastní analýza[18] zvukových systémů jazyků bylo identifikovat body pravděpodobných obtíží pro studenty jazyků, které by vyplynuly z rozdílů v seznamech fonémů mezi rodným jazykem a cílovým jazykem. Je však těžké najít experimentální důkazy pro toto tvrzení a je třeba s nimi zacházet opatrně.[19]

Ve znakových jazycích

V minulosti byla znamení považována za holistické formy bez vnitřní struktury. Objev v polovině 20. století, že minimální páry existují také ve znakových jazycích, však ukázal, že znakové jazyky mají sublexickou strukturu.[20] Znamení se skládají z fonémy, což jsou specifikace pro umístění, pohyb, tvar ruky, orientaci a nemanuální prvky. Pokud se značky liší pouze v jedné z těchto specifikací, tvoří minimální pár. Například německá znaková řeč podepisuje obuv a ponožky jsou shodné ve formě kromě svých tvarů rukou.

Viz také

Reference

  1. ^ Jones, Daniel (1944). "Chronémy a tonémy". Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  2. ^ Pike, Kenneth (1947). Phonemics.
  3. ^ Swadesh, M. (1934). „Fonemický princip“. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  4. ^ Roach, Peter (2001). Fonetika. Oxford. p. 25. ISBN  978-0-19-437239-8.
  5. ^ Manyeh, Morie Komba (1983). Aspekty fonologie Kono (PhD). University of Leeds. p. 152.
  6. ^ O'Connor, J.D a Tooley, O. (1964) „The perceptibility of certain word-boundaries“ v Abercrombie, D. a kol. Na počest Daniela Jonese, Longman, str. 171-176
  7. ^ Trager, G.L .; Smith, HL (1957). Nástin anglické struktury. Americká rada učených společností. p. 37.
  8. ^ Jones, D. (1931) „Slovo„ jako fonetická entita “, Le Maitre Phonetique, 36, str. 60-65 JSTOR  44704471
  9. ^ Passy, ​​P. (1913) Les Sons du Français, Didier, str. 61
  10. ^ Ladefoged, P. (2006). Kurz fonetiky. str.35–6.
  11. ^ Ladefoged, P. (2001). Samohlásky a souhlásky. p. 26.
  12. ^ Fromkin a Rodman (1993). Úvod do jazyka. 218–220.
  13. ^ Trubetzkoy, N. (1969). Principy fonologie.
  14. ^ Celce-Murcia; et al. (1996). Výuka výslovnosti. s. 3–4.
  15. ^ Brown, Gillian (1990). Poslech mluvené angličtiny. str. 144–6.
  16. ^ Lado, R. (1961). Testování jazyků. p. 15.
  17. ^ Pennington, M. (1996). Fonologie ve výuce anglického jazyka. p. 24.
  18. ^ Lado, R. (1957). Lingvistika napříč kulturami.
  19. ^ Celce-Murcia; et al. (1996). Výuka výslovnosti. str. 19–20.
  20. ^ Stokoe, W. C. (01.01.2005). „Struktura znakového jazyka: nástin systémů vizuální komunikace amerických neslyšících“. Journal of Deaf Studies and Deaf Education. 10 (1): 3–37. doi:10.1093 / neslyšící / eni001. ISSN  1465-7325. PMID  15585746.

Bibliografie

  • Brown, G. (1990) Poslech mluvené angličtiny, Longmane
  • Celce-Murcia, M., D. Brinton a J. Goodwin (1996) Výuka výslovnosti, Cambridge University Press
  • Fromkin, V. a Rodman, R. (1993) Úvod do jazykaHarcourt Brace Jovanovich
  • Jones, Daniel (1931) 'ðə "wəːd" əz ə fonetik entiti„[„ Slovo “jako fonetická entita“], Le Maître Phonétique, XXXVI, s. 60–65. JSTOR  44704471
  • Jones, Daniel (1944) 'Chronemes and Tonemes', Acta Linguistica, IV, Kodaň, s. 1–10.
  • Ladefoged, Peter (2001) Samohlásky a souhláskyBlackwell
  • Ladefoged, Peter (2006) Kurz fonetiky, Thomson
  • Lado, R. (1957) Lingvistika napříč kulturami, University of Michigan Press
  • Lado, R. (1961) Testování jazyků, Longmane
  • O'Connor, J.D. (1973) Fonetika, Penguin
  • O'Connor, J.D a Tooley, O. (1964) „The perceptibility of certain word-boundaries“, Abercrombie et al. (eds) Na počest Daniela Jonese, Longman, str. 171–6.
  • Pennington, M. (1996) Fonologie ve výuce anglického jazyka, Longmane
  • Pike, Kenneth (1947) Phonemics, University of Michigan Press
  • Roach, Peter (2009) Anglická fonetika a fonologie, Cambridge University Press
  • Swadesh, M. (1934) 'Fonemický princip', Jazyk sv. 10, s. 117–29
  • Trubetzkoy, N., přeložil C. Baltaxe (1969) Principy fonologie, University of California Press