Matua (kněz) - Matua (priest)
| Matua | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Velekněz a regent z Mangarevy | |||||
 Kresba Matouo Jacques Marescot du Thilleul, 1838 | |||||
| Zemřel | mezi 1840 a 1857 | ||||
| Pohřbení | Hřbitov Kara-Ea | ||||
| Manželka | Toa-Matui | ||||
| Problém | Akakio Tematereikura | ||||
| |||||
| Otec | Mateoa (nebo Mapurure) | ||||
| Matka | Terehi-kura | ||||
| Náboženství | Mangarevan Římský katolicismus | ||||
Matua (pokřtěn Maria Tepano nebo Marie-Etienne; fl. 1838) byl veleknězem (taura tupua) ostrova Mangareva. Sloužil jako jeden z vladařů pro svého synovce Maputeoa a pomohl při přeměně Mangarevy a Gambierovy ostrovy na Římský katolicismus.[1] Jeho jméno je často psáno jako Matouo.[2]
Životopis
Matua byl synem Terehi-kury a Mapurure (také známého jako Te Mateoa) Král nebo „Karikiki (prvořadý šéf) z Mangareva, o kterém bylo známo, že je naživu v roce 1825 a údajně zemřel v roce 1830 nebo 1832.[3][4] Protože jeho starší bratr Te Ikatohara byl zabit žraloky asi v roce 1824, jeho syn a Matuův synovec Maputeoa se stal králem po smrti Mapurure. Matua sloužil jako vladař během menšiny svého synovce a užíval si plné důvěry svého lidu a mohl mít úmysl uzurpovat si moc.[5][6] Tak jako ʻAkariki (prvořadý náčelník), mladý král Maputeoa měl nad královstvím úplnou autoritu, s výjimkou jeho čtyř strýců, kteří spolu s králem vlastnili zemi. Věrnost strýců ke králi byla pouze formální.[7]
V srpnu 1834 francouzští misionáři Pipcus v čele s otcem Honoré Laval a otec François Caret z Chile řádu Kongregace Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie, přistál v Mangarevě, ale král je odmítl. Podařilo se jim přistát na malém ostrově, kde jim místní náčelník poskytl podporu při učení se Jazyk Mangareva a ostrované se dozvěděli o křesťanství. Do jednoho roku od jejich příchodu přeměnili misionáři ostrovany na Taravai, Aukena a Akamaru ke křesťanství, zakládal církve a dokonce donutil obyvatele ostrova tuniky.[8][9]
Otec Caret a otec Laval nakonec přeměnili Matuu a on daroval marae (chrámy) misionářům, aby stavěli církve.[10] V obavě z postranních úmyslů svého strýce se Maputeoa během mše začal objevovat v kostelech. Matua a Maputeoa souhlasili s demontáží Te Keika marae, který byl největší svého druhu na Rikitea, a na jeho místo, Katedrála svatého Michala byl postaven, který se stal největším kostelem v Ostrovy jižního Pacifiku.[9] Strýc i synovec se v této době po smrtelném křtu tety krále smířili. Dne 11. května 1835 byl Matua a jeho rodina pokřtěni. Matua si nechal ostříhat dlouhé vlasy posvátné starým pohanským náboženstvím. Byl pokřtěn jménem Marie-Etienne, psaným jako Maria Tepano v jazyce Mangarevan, na počest Étienne Jérôme Rouchouze, Apoštolský vikář východní Oceánie.[11][12] Král Maputeoa byl pokřtěn později 25. srpna 1836 v kostele Saint-Joseph-de-Taku v Mangarevě spolu s 160 dalšími lidmi z království.[11][13]
Se svou ženou Toa-Matui měl syna, Akakio Tematereikura, který sloužil jako vladař Mangarevy v roce 1869.[14] Když francouzský námořní průzkumník Jules Dumont d'Urville navštívil Mangarevu s loděmi Astroláb a Zélée v 1838, on se setkal s “Matoua” a jeho synovec King “Mapou-Teoa”. Umělec expedice Jacques Marescot du Thilleul nakreslil obrázek krále Matuy a dalšího šéfa jménem „Mabou-Kouiké“.[2] Matuovo přesné datum smrti není známo, ačkoli byl naposledy popsán ve francouzských zdrojích jako živý v roce 1840. Byl pohřben v kapli na hřbitově Kara-Ea.[15]
Reference
- ^ Garrett 1982, s. 88–96.
- ^ A b Dumont d'Urville 1842, s. 152–153.
- ^ Scarr 2013, str. 125.
- ^ Laval, Newbury a O'Reilly 1968, str. cxxxix, 9.
- ^ Laval 1842, str. 164.
- ^ Laval, Newbury a O'Reilly 1968, str. cxii.
- ^ Williamson 2013, str. 331.
- ^ Kerchache 2001, str. 309.
- ^ A b Hordern 2014, str. 185.
- ^ Garrett 1982, str. 91–92.
- ^ A b Garrett 1982, str. 92–93.
- ^ Laval, Newbury a O'Reilly 1968, str. 131.
- ^ Wiltgen 2010, str. 151.
- ^ Laval, Newbury a O'Reilly 1968, str. cxxxix.
- ^ Cuzent 1872, str. 43.
Bibliografie
- Cuzent, Gilbert (1872). Voyage aux îles Gambier (Archipel de Mangarèva). Paříž: V. Masson et Fils.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Dumont d'Urville, Jules-Sébastien-César (1842). Voyage au pole sud et dans l'Océanie sur les corvettes l'Astrobale et la Zélée, exécuté par ordre du roi pendant les années 1837-1838-1839-1840. 3. Paris: Gide.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Garrett, John (1982). Žít mezi hvězdami: Christian Origins in Oceania. Suva, Fidži: Institute of Pacific Studies, University of the South Pacific. ISBN 978-2-8254-0692-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Hordern, Miles (2014). Sailing the Pacific: Plavba přes nejdelší úsek vody na Zemi a cesta do její minulosti. New York: St. Martin's Press. ISBN 978-1-4668-7196-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Laval, Honoré; Newbury, C. W .; O'Reilly, Patrick (1968). Mémoires pour servir à l'histoire de Mangareva: ère chrétienne, 1834–1871. Paříž: Musée de l'Homme.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Laval, Honoré (1842). Mise ve Východní Oceánii Dopis otce Lavala ze společnosti Picpus reverendovi otci Hilarionovi ze stejné společnosti. Letopisy šíření víry. III. London: Publikováno pro The Institution. 155–164.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Kerchache, Jacques (2001). Sochy, Afrika, Asie, Oceánie, Amerika: Musée de Louvre, Pavillon des Sessions. Paříž: Réunion des musées nationaux. ISBN 978-2-7118-4234-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Scarr, Deryck (2013). Historie tichomořských ostrovů: průchody tropickým časem. Abingdon, Velká Británie; New York: Routledge. ISBN 978-1-136-83789-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Williamson, Robert W. (2013). Sociální a politické systémy Střední Polynésie. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-1-107-62582-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Wiltgen, Ralph M. (2010). Založení římskokatolické církve v Oceánii, 1825 až 1850. Eugene, OR: Wipf and Stock Publishers. ISBN 978-1-60899-536-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)