Magdalena Galdikienė - Magdalena Galdikienė - Wikipedia

Magdalena Galdikienė
Magdalena Draugelytė-Galdikienė.jpg
narozený
Magdalena Draugelytė

(1891-09-26)26. září 1891
Bardauskai [lt ], Guvernorát Suwałki, Kongres Polsko
Zemřel22. května 1979(1979-05-22) (ve věku 87)
Putnam, Connecticut
OdpočívadloBrooklyn, New York
NárodnostLitevský
Ostatní jména„Feministka“ a „Mokytoja M. D.“
obsazeníUčitel, redaktor a politik
Politická stranaLitevská křesťanská demokratická strana
Člen představenstvaLitevská katolická organizace žen
Manžel (y)Adomas Galdikas
PříbuzníBratr Eliziejus Draugelis

Magdalena Galdikienė rozená Draugelytė (26 září 1891-22 května 1979) byl litevský katolík feministka, učitel a politik. Po dvě desetiletí předsedala Litevská katolická organizace žen (Litevský: Lietuvių katalikių moterų draugija nebo LKMD), největší ženská organizace v meziválečné Litvě. Byla první, kdo oslavoval Den matek v Litvě v roce 1928. Byla zvolena do Ústavodárné shromáždění Litvy v květnu 1920 a všechny následující Seimas (parlamenty) až do 1926 státní převrat. Po druhá světová válka, Galdikienė uprchla do Spojených států, kde se věnovala podpoře, propagaci a zachování umění svého manžela, malíře Adomas Galdikas.

raný život a vzdělávání

Magdalena Galdikienė se narodila 26. září 1891 ve vesnici Bardauskai [lt ] nachází se poblíž Keturvalakiai dovnitř Kongres Polsko, stav klienta Ruská říše a nyní v Litva.[1] Její otec, absolvent Seminář učitelů Veiveriai, učil na místní základní škole.[2] Z dvanácti dětí dosáhlo sedm dospělosti a všechny získaly vzdělání. Dva z jejích bratrů se stali kněžími a bratrem, Eliziejus Draugelis, stalo se ministr zahraničních věcí nezávislé Litvy.[3] Navštěvovala dívčí tělocvična v Marijampolė, kterou absolvovala v roce 1910. Již jako studentka střední školy pomáhala své sestře uspořádat kapitolu Marijampolė Litevská katolická organizace žen (LKMD) v roce 1908.[1]

Poté učila na litevské škole v Liepāja rok před převedením na dívčí zemědělskou školu v Obeliai.[4] V roce 1912 se zapsala na Vyšší pedagogická škola v Petrohradě.[1] Tam uspořádala kapitolu Ateitida, litevská katolická mládežnická organizace. Na jednom ze setkání této kapitoly potkala svého budoucího manžela, malíře Adomas Galdikas.[2] Při vypuknutí první světová válka, navštěvovala kurzy pořádané Paul Natorp na University of Marburg, ale podařilo se mu vrátit se do Petrohradu.[4] Po absolutoriu v roce 1915 byla poslána na povinnou praxi do veřejné dívčí školy v Kainsku (nyní Kujbyšev, Novosibirská oblast ) poté přeneseny do Tambov učit na litevské škole vedené Společnost Žiburys.[3] V roce 1917 se provdala za Galdikase; neměli děti.[1]

Kariéra

Galdikienė (vpravo) a Gabrielė Petkevičaitė-Bitė (uprostřed) s dalšími ženskými delegátkami Ústavodárné shromáždění Litvy

Po Litva získala nezávislost na konci první světová válka, Galdikienė se vrátil do Litvy v roce 1918 a usadil se v Kaunas. Pracovala jako učitelka na gymnáziu a semináři Saulė Society a stal se aktivním v litevském kulturním a politickém životě.[4] Vyučovala německý jazyk a v letech 1923-1936 byla ředitelkou semináře dívčích učitelů Kongregace Svatého Krista a na gymnáziu Kongregace Srdce Svatého Krista v letech 1936-1940.[2] Celkově učila 27 let.[3]

Byla zvolena do rady Městská samospráva v Kaunasu v roce 1919. Jako člen Litevská křesťanská demokratická strana, byla zvolena do Ústavodárné shromáždění Litvy v květnu 1920. Galdikienė byla znovu zvolena do následujících parlamentů a sloužila až do 1926 státní převrat.[1] V parlamentu prosazovala stejná práva pro muže a ženy a uspěla při přijímání novel občanského zákoníku a dalších zákonů, které srovnávají dědictví a práva na péči o děti a stanoví samostatné pasy pro ženy, které nebyly závislé na dokladech jejich manžela nebo otce.[1][2] Dále lobovala za placenou mateřskou dovolenou a státní důchody pro vdovy.[1] Byla členkou několika parlamentních komisí, mimo jiné pro vzdělávání a sociální zabezpečení, a sekretářkou v EU Druhý Seimas a místopředseda v Třetí Seimas.[5]

Když byla v roce 1919 obnovena LKMD, stala se její předsedkyní a s krátkou přestávkou v letech 1927–1928 stála v čele organizace, dokud ji v roce 1940 nepotlačil nový sovětský režim. Pod jejím vedením se organizace rozšířila na 42 000 členů a 410 kapitoly.[1] Od roku 1922 do roku 1930 působila také jako redaktorka jeho měsíčníku Moteris (Žena), první litevský časopis zaměřený na ženy.[1] Rovněž lobovala za založení ženských sekcí v jiných novinách a časopisech a přispívala články do mnoha dalších publikací, včetně Inkkininkas, Laisvė, a Lietuvaitė.[6] V roce 1923 iniciovala Svaz litevských katolických ženských organizací (Lietuvos katalikių moterų organizacijų sąjunga) nebo LKMOS, zastřešující organizace katolicky smýšlejících ženských organizací v Litvě.[1] LKMOS se stala členem Světové unie katolických ženských organizací.[2] V roce 1928 spolu se studenty Litevská univerzita, Galdikienė oslavila první Den matek v Litvě.[7] Byla aktivní členkou dalších patnácti organizací a výborů.[1][6]

Emigrace

Galdikienė zůstala v Litvě prostřednictvím počáteční sovětská okupace a následné Německá okupace během druhé světové války. Pracovala jako učitelka na Institutu užitého umění v Kaunasu a na Vyšší průmyslové škole v Kaunasu.[8] Tak jako Sovětská vojska postupovala na Litvě v létě 1944 uprchla Galdikienė, která byla v té době nemocná, a její manžel uprchli s velmi málo věcmi do Bonn a Freiburg im Breisgau v Německu.[2] Tam obnovila svou veřejnou práci a obnovila LKMD i LKMOS.[9] Galdikienė se přestěhovala do Paříže v roce 1947 a reorganizovala LKMOS na Světovou unii litevských katolických ženských organizací (Pasaulio lietuvių katalikių moterų organizační sájunga), který se v roce 1951 znovu připojil ke Světové unii katolických ženských organizací.[7] Předsedala této organizaci až do roku 1968.[9]

Galdikienė se přestěhovala do Spojených států v roce 1952. Absolvovala večerní kurzy a získala práci v bance, aby finančně zajistila svého manžela, který se věnoval malbě. Bojovali finančně a sedm let žili v nevytápěném bytě.[2] Jak se Galdikasovo umění stalo uznávanějším a cennějším, zlepšila se jejich finanční situace a mohli si koupit vlastní dům. Po jeho smrti v roce 1969 organizoval Galdikienė vydání anglických a litevských alb Galdikasových děl a malou galerii jeho děl.[2] Galerie byla umístěna v litevském kulturním centru poblíž Highland Park v Brooklyn.[10][11] Poslední roky svého života strávila v pečovatelském domě v Sestry Neposkvrněného početí Panny Marie v Putnam, Connecticut.[7] Tam také založila muzeum, které zobrazovalo asi 200 Galdikasových děl.[12]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k Karčiauskaitė, Indrė (2005). „Galdikienė, Magdaléna“. V Haan, Francisca de; Daskalova, Krassimira; Loutfi, Anna (eds.). Biografický slovník ženských hnutí a feminismů ve střední, východní a jihovýchodní Evropě: 19. a 20. století. New York: Středoevropský univerzitní tisk. str. 144–146. ISBN  978-963-7326-39-4.
  2. ^ A b C d E F G h Butkuvienė, Anelė (2007). Garsios Lietuvos moterys (v litevštině). Baltos lankos. 300–308. ISBN  978-9955-23-065-6.
  3. ^ A b C Kačerauskienė, Aldona (27. září 2006). „Magdalena Galdikienė: pedagogė, visuomenės veikėja, tauri asmenybė“. XXI amžius (v litevštině). 72 (1472). ISSN  2029-1299.
  4. ^ A b C Jonkaitytė-Gratkauskienė, Ona (1935). „Gyvenimo knygos lapus besklaidant“ (PDF). Moteris (v litevštině). 3 (XV): 37–38.
  5. ^ Petrulevičienė, Ieva (14. července 2015). „Magdalena Draugelytė-Galdikienė (1891–1979)“ (v litevštině). Seimas. Citováno 20. ledna 2018.
  6. ^ A b Beleckienė, Ona (1935). „M. Galdikienė — plataus masto veikėja“ (PDF). Moteris (v litevštině). 3 (XV): 38–41.
  7. ^ A b C Klungevičienė, Janina (26. září 2011). „Minimas Lietuvos Katalikių Moterų Draugijos įkūrėjos M.Draugelytės - Galdikienės 120 m. Jubiliejus“. Lietuvos rytas (v litevštině). Citováno 20. ledna 2018.
  8. ^ Landzbergienė, Jonė; et al., eds. (1998). „Radziulytė, Paulina“. Jungtinių Amerikos Valstijų lietuviai (v litevštině). Já. Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. p. 278. ISBN  5-420-01513-7.
  9. ^ A b „Apie Lietuvos katalikių moterų sąjungą“ (v litevštině). Lietuvos katalikių moterų sąjunga. Citováno 20. ledna 2018.
  10. ^ Andriekus, Leonardas (červen 1976). „Adomo Galdiko lietuvių dailės galerija“. Aidai (v litevštině). 6: 273–274. ISSN  0002-208X.
  11. ^ Swarns, Rachel L. (25. března 1996). „Zloděj zraní kněze, 76 let a rozbije vitráže“. The New York Times. Citováno 20. ledna 2018.
  12. ^ Kviklys, Bronius (4. srpna 1975). "Lietuvių diena Putname. Kultūrinė programa ir lietuviškos kultūrines vertybės" (PDF). Draugas (v litevštině). 180 (LXIX): 6. ISSN  2377-3286.