Madeleine de LAubépine - Madeleine de LAubépine - Wikipedia

Portrét ženy, o které se říká, že je Madeleine de L'Aubespine, Dame de Villeroy

Madeleine de l'Aubespine (1546 - 1596) byla francouzská aristokratka, čekající dáma Catherine de Medicis, básník a literární patron. Byla jednou z mála ženských básnic, které chválil „princ básníků“. Pierre de Ronsard a byla jednou z prvních ženských erotických básnic.[1]

Rodina

Madeleine de L'Aubespine se narodila v roce Villeroy, burgundské, dcera Claude de l'Aubespine, baron de Châteauneuf a Jeanne Bochetel.[2] Vysoce postavený l'Aubespine rodina sloužila na ministerských povinnostech u francouzského soudu dvě století až do nástupu francouzská revoluce. V 16 letech se l'Aubespine oženil Nicolas de Neufville, seigneur de Villeroy již dobře zavedený a dobře cestovaný ministr krále, který by v průběhu svého života sloužil jako ministr zahraničí pod čtyřmi francouzskými králi z obou Dům Valois a House of Bourbon.[3][4] Po L'Aubespine a Villeroyovi přežil jediný syn Charles, který se stal guvernérem Lyonu a v roce 1619 se stal markýzem Ludvíkem XIII.[4]

Literární vliv

Literární vliv L'Aubespine byl trojí: byla patronkou elitních literárních kruhů Francie 16. století, překladatelkou děl do francouzské lidové mluvy a známou básnířkou, jejíž dílo je dodnes objevováno.

Patronát

Navzdory politickým a náboženským nepokojům, které vyvolaly Protestantská reformace, l'Aubespine a její manžel si užívali nesmírného bohatství a zúčastnili se francouzské iniciativy na vytvoření nové národní literatury v mateřštině.[5][6] Ona i její manžel psali vlastní poezii a podíleli se na sponzorství některých z největších francouzských renesančních spisovatelů, včetně Pierre de Ronsard, Philippe Desportes, Agrippa d'Aubigné a další méně známé spisovatele.[7] Philippe Desportes byl dokonce údajně jedním z milenců l'Aubespine.[7]

Bez vlastního salónu údajně L'Aubespine působila ve třech elitních literárních kruzích: u soudu Marguerite de Valois, Claude Catherine de Clermont je salon vert, a Jindřich III je Académie du Palais.[8] Prostřednictvím své práce v elitním literárním salonu a vlivu, který jí poskytovala jako patronky, mohla l'Aubespine vést francouzskou literární kulturu. Básně byly složeny jak pro l'Aubespine jako patronku, tak pro chválu za její talent. V dialogu vedeném v sonetech Ronsardová chválí l'Aubespine a předpovídá, že překoná nejučenější francouzské muže.[9]

Kromě své práce jako patronky umělců si l'Aubespine koupila také obrovské množství knih; v době její smrti byla l'Aubespineova knihovna inventarizována a bylo zjištěno, že obsahuje více než tři tisíce svazků, z nichž mnohé byly bohatě ilustrovány a personalizovány.[10] Susan Groag Bell, odbornice na historii žen, naznačuje, že vlastníci raných ženských knih významně přispěli ke kultuře jejich komunity, protože tyto knihy pro ženy by se často šířily do zahraničí v závislosti na věnech a obchodu. Kromě toho mnoho elitních ženských vydaných knih ovlivnilo křesťanskou a sociální ikonografii.[11]

Překlad

Mezi mnoha literárními příspěvky l'Aubespine také přeložila slavná díla do mateřštiny. Teprve díky nedávnému výzkumu jí byly připsány její překlady - oceněné mnoha jejími současníky -. Přeložila první dva canto z Ludovico Ariosto je Orlando Furioso a čtyři listy z Ovid je Heroides z italštiny a latiny do francouzštiny.[12]

Poezie

Scholar, Ann Rosalind Jones píše, že básnice renesance „psaly uvnitř, ale proti tradicím, které je obklopovaly“.[13] L'Aubespine je příkladem tohoto napětí bytí uvnitř žánru i mimo něj.

V korespondenci s Ronsardem si l'Aubespine říká Phaeton ke svému francouzskému Apollovi - odvážný syn šlechtického otce - a v pokračování mytické metafory odpovídá:

Pokud, létající, spadneš, příliš ochotný mi věřit,
Alespoň si tuto slávu pro svou hrobku zasloužíte

Že žena předčila ty nejučenější francouzské muže.[14]

Tento kus je výjimečný, protože existuje jen málo dokumentace o tom, že Ronsard chválil ženy za jejich psaní, avšak v této výměně prostřednictvím Phaeton a Apollo metafora, on se odkazuje na L'Aubespine jako jeho nástupce.[15] Vzhledem k jejímu vysokému postavení a příjmům jejího manžela nebylo nutné, aby L'Aubespine publikovala, a tak většina její práce zůstala a byla šířena v rukopisné podobě. Podle vědkyně Anny Kłosowské existují pouze dva hlavní zdroje pro lyrické básně l'Aubespine: a florilegium z roku 1718 a posmrtný objem l'Aubespines kompletní díla, která byla ztracena v roce 1904 při požáru, ačkoli podrobný popis svazku přežil.[16] Robert Sorg poprvé publikoval část práce L'Aubespine v roce 1926.[16]

L'Aubespine není neobvyklá jen v podpoře, kterou dostává od svých literárních protějšků, ale výjimečná je i její poetická práce jako ženy. Anna Kłosowska píše: „Zatímco mnoho z l'Aubespine Petrarchista a zbožné sonety jsou pro její dobu typické, v některých milostných básních jde očividně proti stereotypu ženské skromnosti. “[17]Veronica Franco, známá italská kurtizána a básnířka renesance, také prostřednictvím své milostné poezie prokázala toto ignorování přísného dodržování normativních genderových rolí tohoto období.[18] Stejně jako l'Aubespine i Franco mnoho básnic 16. století napsalo petarchanské sonety, ale zvláštním problémem, kterému tyto ženy čelily, bylo definování předmětu touhy, který byl nezbytný pro tradiční formu a témata, protože v Petrarchanských sonetech toto téma ukazuje touha po vzdáleném milenci.[19] Pro mužské básníky by milenkou byla žena a poezie by byla dvorním projevem touhy; nicméně, básnice žen byly svázány, protože přizpůsobily své pohlaví mužské podobě. Jedna z nejvíce dobře cirkulujících erotických básní l'Aubespine „Riddle“ je příkladem jednoho z těchto atypických sonetů. V něm lyrický subjekt eufemisticky popisuje hru na loutnu:

Jako nejsladší odklon, který jsem si kdy mohl vybrat,
Často po večeři, ze strachu, že se nudíte,
Beru jeho krk do ruky, dotýkám se ho a hladím,
Dokud není v takovém stavu, že by mě potěšil.

Padám na postel a aniž bych se pustil
Chytím ho do náruče, přitisknu si ho na prsa,
A pohybující se tvrdě a rychle, všichni potěšeni,
Uprostřed tisíce rozkoší plním svoji touhu.

Pokud se někdy bohužel stane, že ochabne,
Vztyčím ho rukou a hned se snažím
Užijte si potěšení z tak něžného hladení.

Tak můj milovaný, tak dlouho, jak jsem na jeho šlachu,
Obsah a potěší mě. Pak ode mě, tiše,

Unavený a nenasytný jsem ho nakonec stáhl.[20]

Jak popisuje Kłosowska, tento sonet se účastní tradice dvorské erotické tvorby vtipů, ve které erotický význam spočívá pod tenkou záminkou neerotického řešení; l'Aubespineovo přivlastnění žánru však komplikuje tradiční genderové standardy té doby, protože její sonet je zaměřen na ženu a popisuje vzájemné sexuální uspokojení.[21][22] Tímto způsobem l'Aubespine přizpůsobuje tradiční formu svým potřebám a ovlivňuje francouzský literární svět. Prostřednictvím několika analýz tohoto díla Kłosowska považovala tuto báseň za „nejotevřenější lesbickou milostnou báseň, kterou napsala žena ve Francii v šestnáctém století.“[23] Kłosowska dále vysvětluje, jak l'Aubespinina žena zaměřená na vzájemnou spokojenost je výzvou pro erotickou podobu 16. století.[21] V době, kdy l'Aubespine recitoval tuto práci v salonech a nechal ji publikovat v rukopisech, byla virtuozita a cudnost žen určujícími faktory v jejich společenském postavení, takže básníkovo zaměření na potěšení žen a sexuální agenturu je pro toto období vzácné. Objev a následná analýza literárního díla l'Aubespine otevřela nové cesty pro diskusi o raných novodobých genderových a sexuálních rolích a renesanční ženské poezii.

Poznámky

  1. ^ Kłosowska (2007a), str. 1
  2. ^ Benkov (1991), str. 705
  3. ^ Kłosowska (2007a), str. 5
  4. ^ A b Kłosowska (2007b), str. 21
  5. ^ Kłosowska (2007a), str. 3
  6. ^ DeVos (2012), str. 56
  7. ^ A b Kłosowska (2007a), str. 8
  8. ^ Kłosowska (2007b), str. 22
  9. ^ Kłosowska (2007b), str. 27
  10. ^ Kłosowska (2007a), str. 9
  11. ^ Bell (1989), str. 153–154
  12. ^ Kłosowska (2007b), str. 23
  13. ^ Jones (1981), str. 135
  14. ^ Pierre de Ronsard, jak je uvedeno v Kłosowska (2007b), str. 27–30
  15. ^ Kłosowska (2007b), str. 19
  16. ^ A b Kłosowska (2007a), str. 11
  17. ^ Kłosowska (2007a), str. 25
  18. ^ „Veronica Franco: Básně a dopisy“. USC Dornsife. 2013.
  19. ^ Smarr (2001), str. 1
  20. ^ Madeleine de l'Aubespine, "Sonet 11. Riddle", v Kłosowska (2007a), str. 57
  21. ^ A b Kłosowska (2010), str. 91
  22. ^ Kłosowska (2008), str. 193
  23. ^ Kłosowska (2008), str. 206

Reference

externí odkazy