Lea Rosh - Lea Rosh - Wikipedia

Lea Rosh
10. 5. 2012 Gedenkveranstaltung zur Bücherverbrennung v Hannoveru (46) -2.jpg
Lea Rosh (2012)
narozený
Edith Renate Ursula Rosh

(1936-10-01) 1. října 1936 (věk 84)
Berlín
obsazenínovinář
webová stránkahttp://www.lea-rosh.de/

Lea Rosh (Německá výslovnost: [ˈʁoːs]; narozený Edith Renate Ursula Rosh dne 1. října 1936 v Berlín[1][2]) je Němec televizní novinář, publicista, podnikatel a politický aktivista. Rosh byla první novinářkou, která řídila veřejnoprávní vysílání v Německu, a v 70. letech první moderátorkou Kennzeichen D, významného politického televizního programu. Byla členkou SPD od roku 1968.

Rosh získal významná veřejná ocenění (např. Bundesverdienstkreuz) a je kontroverzní a vlivnou osobností místní politické scény v Berlíně. The Památník zavražděných evropských Židů v Berlín je považován za její hlavní a osobní úspěch.

Pozadí

Rosh se narodila v Berlíně v roce 1936. Otec její matky byl židovský dvorní zpěvák.[3] Její otec byl zabit v zimě roku 1944 jako a Wehrmacht voják v Polsku. V 18 letech opustila luteránskou církev v Německu a sama sebe popisuje jako ateistku. Začala používat křestní jméno Lea místo jejího křestního jména Edith, popisující jméno Edith, který je z Stará angličtina původu, jako „strašně německý“.[4]

Rosh pracoval v různých německých rozhlasových a televizních službách, včetně Odesílatel Freies Berlin a ZDF. V letech 1991 až 1997 byla jmenována ředitelkou Hannover studio Norddeutscher Rundfunk (NDR), která je první ženou, která zastává srovnatelný post v historii německého vysílání.[1]

Motivováno historikem Eberhard Jäckel, byla jednou z hlavních sil, které od roku 1988 lobovaly více než 17 let za stavbu široce kontroverzního[3] Památník zavražděných Židů v Evropě, dokončen v květnu 2005. Je předsedkyní „Förderkreis zur Errichtung eines Denkmals für die ermordeten Juden Europas“ (Společnost na podporu zvyšování pomníku zavražděných evropských Židů) od roku 1995 a místopředseda správní rady „Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas“ (Nadace pro Památník zavražděných evropských Židů) od roku 1999.

V roce 1990 byli Rosh a Eberhard Jäckelovi oceněni Geschwister-Scholl-Preis za jejich společnou práci, Der Tod ist ein Meister aus Deutschland.[5] V roce 2006 získala Rosh cenu Bundesverdienstkreuz.[6]

Manžel Lea Rosh zemřel v roce 2008. Zesnulý Jakob Schulze-Rohr byl architektem a dodavatelem budov v Berlíně a bratrem režiséra Petera Schulze-Rohra.

Od roku 2007 Lea Rosh působí jako lektorka na University of Management and Communication (FH) Postupim v oblasti moderování a mediálních školení.[1]

Veřejná debata

Michael Naumann nejprve se rozhodl proti berlínskému památníku holocaustu a (podobně jako méně známý Eike Geisel ) interpretoval pokusy jako a proces hledání sebe sama německé buržoazie a skrytý závěr (heimlicher Schlußstrich) Vergangenheitsbewältigung.[7] Zatímco podle Naumanna po roce 1871 vedoucí třída v Německé říši projevila své historické názory ve zvyšování retrospektivních památek jako Hermannsdenkmal a Völkerschlachtdenkmal a připojil se ke kontroverzní debatě nad plánovanou rekonstrukcí Hrad Heidelberg, Berlínská republika využije debaty o holocaustmahnmalu a rekonstrukci Berliner Stadtschloss za podobným účelem [7] přičemž Lea Rosh je v obou případech vůdčí osobností.

Podle Claus Leggewie, nad rámec „selbsttherapeutisches Lebenswerk“ (doslovně „autoterapeutické životní dílo“)[8] Roshovo monumentální dílo vyústilo ve symbol národní identity své generace i hlavního města Berlína. Místo reflexe a nejistoty tváří v tvář rozpadajícím se autentickým pamětním místům (zejména v Berlíně) iniciovala Roshova iniciativa vyšší sebeuvědomění a hrdost Světoví mistři vzpomínání („Gedenkweltmeister“).[8] Roshovy pokusy však vedou [8] v možná výlučném postoji proti Němcům s migračním pozadím [8] které nesdílejí stejnou historii.

Kontroverze

Lea Rosh v roce 1990

Když se 10. května 2005 na věnování památníku holocaustu, Rosh zvedl a molární zub ze kterého sehnala Belzec koncentrační tábor v roce 1988 slíbil, že jej umístí do sloupu u památníku,[9] akt pobouřil několik významných německých židovských vůdců, zejména Paul Spiegel, tehdejší předseda Ústřední rada Židů v Německu, který popsal myšlenku jako „neuctivý“.[10] Rosh stáhla svůj plán a krátce poté vrátila molár do koncentračního tábora Belzec.[11][12]

V roce 2003 byl Rosh zvolen „nejtrapnějším Berlínčanem roku“ (peinlichste Berlinerin) čtenáři berlínského městského časopisu Spropitné.[3]

Claus Leggewie[13] velmi ji kritizoval za to, že „překonala“ („... überroltův klobouk“) jakýkoli odpor proti „svému“ pomníku a že všechny ty, kdo předložili „odborně, pedagogicky a esteticky rozumné argumenty“ proti jejímu monumentálnímu projektu, nechala bez nervů, hlas, pověst a dobrá víra.

Sociolog Y. Michal Bodemann kritizoval Rosha jako příklad „profesionálních pseudo Židů“, tedy nežidů, „kteří se příliš ztotožňují s judaismem“.[14]

Reference

  1. ^ A b C „Lea Rosh CV“. Citováno 2007-12-29.
  2. ^ Deckwerth, Sabine (2002-05-29). „Lea Rosh verliert vor Gericht gegen einen Buchverlag“. Berliner Zeitung online (v němčině). Citováno 2007-12-29.: "In ihrer Geburtsurkunde steht Edith Renate Ursula Rosh."
  3. ^ A b C Lau, Miriam (15. 12. 2004). „Lea Rosh ist am Ziel ihrer langen Belehrungsmission“. Die Welt (v němčině). Citováno 2008-01-01.
  4. ^ [1]. Podle Eike Geisel Kniha „Triumph des guten Willens“ (Triumf dobré vůle), její změna jména byla zajímavým paradoxem - křestní jméno Lea znělo Sefardim ale Edith, její původní jméno bylo v módě, když se němečtí Židé snažili „germanizovat“ na počátku 20. století, Geisel odkazoval např. na Edith Steinová
  5. ^ Geschwister-Scholl-Preis »Preisträger 1990 Archivováno 2007-09-27 na Wayback Machine
  6. ^ „Bundesverdienstkreuz: Wowereit ehrte Lea Rosh“. 2006-09-13. Archivovány od originál dne 15. 5. 2011.
  7. ^ A b Naumann, Michael (2005-05-04). „Ohne Antwort, ohne Trost“. Die Zeit. Citováno 2008-08-09.
  8. ^ A b C d Claus Leggewie, Erik Meyer, Ein Ort, den man gerne geht. Das Holocaust-Mahnmal und die Geschichtspolitik nach 1989, Hanser München 2005, ISBN  3-446-20586-1
  9. ^ Keller, Claudia (2005-05-12). „Empörung über Lea Rosh“. Der Tagesspiegel (v němčině). Citováno 2008-01-01.
  10. ^ Heinemann, Ronald (11. 5. 2005). ""Roshs Vorhaben ist äußerst pietätlos. "Interview with Paul Spiegel". Der Spiegel (v němčině). Citováno 2008-01-01.
  11. ^ „Mahnmal-Streit: Lea Rosh gibt Backenzahn an Belzec zurück“. Der Spiegel (v němčině). 2005-05-13. Citováno 2008-01-01.
  12. ^ Ziesing, Hartmut (2005-07-20). „Lea Rosh vergräbt Backenzahn in Belzec“ (v němčině). Netzwerk für Osteuropa-Berichterstattung e.V.. Citováno 2008-01-01.
  13. ^ Leggewie, Claus; Meyer, Erik (09.08.2001). „Schalten Sie nicht ab! Gedenkstätten in der Ökonomie der Aufmerksamkeit“. Neue Zürcher Zeitung. Archivovány od originál dne 20. 6. 2009.
  14. ^ Piritta Kleiner, Jüdisch, Jung und Jetzt: Identitäten und Lebenswelten junger Juden v Mnichově, str. 57, Herbert Utz Verlag, 2010, ISBN  3831640033

externí odkazy