Koncentrační tábor Jungfernhof - Jungfernhof concentration camp

Koncentrační tábor Jungfernhof
Jumpravmuiza.jpg
Ruiny v roce 2011
Také známý jakoMazjumprava, KZ Jungfernhof
Umístěníu Riga, Lotyšsko, Reichskommissariat Ostland
datumProsinec 1941 až březen 1942
Typ incidentuVězení bez soudu, masové střelby, nucené práce, hladovění, vyhnanství
PachateléFranz Walter Stahlecker, Rudolf Seck
OrganizaceNacistické SS, Lotyšská pomocná policie
ObětiAsi 4 000 německých a rakouských Židů
PozůstalíAsi 148 lidí
PamátníkyV Biķernieki Forest

The Koncentrační tábor Jungfernhof (lotyšský: Jumpravmuižas koncentrācijas nometne) byl improvizovaný koncentrační tábor v Lotyšsko, na Panství Mazjumprava, blízko Železniční stanice Šķirotava asi tři nebo čtyři kilometry od Riga (nyní na území města). Tábor byl v provozu od prosince 1941 do března 1942 a sloužil jako přepadová hala pro Židy z Německa a Rakouska, kteří byli původně určeni jako cíl do Minsku.

Improvizované bydlení

Viz také: Vlak holocaustu, Ghetto v Rize, a Masakr Rumbula

Nový cíl, Ghetto v Rize byl také přeplněný a nemohl pojmout židovský lid deportovaný z Německa. První dopravní vlak s 1 053 berlínskými Židy dorazil na nádraží Šķirotava dne 30. listopadu 1941. Všechny osoby na palubě byly zavražděny později téhož dne Rumbula Forest poblíž Rigy.[1] Další čtyři transporty byly na rozkaz SS-Brigadeführer Franz Walter Stahlecker velitel Einsatzgruppen A, přivezený do Velkého Jungfernhofu, opuštěného zemědělského statku na Řeka Daugava. Původně měl být Jungfernhof založen jako obchodní podnik SS a byl pod jurisdikcí SS a mohl být zaměstnán bez konzultace s německou civilní správou („Gebietskommissariat“) v Lotyšsku. Podle nového plánu by Jungfernhof sloužil jako improvizované bydlení, aby bylo možné uvolnit pracovní sílu pro stavbu Koncentrační tábor Salaspils.

Pouze šestý transport, který dorazil 10. prosince 1941 s Kolín nad Rýnem Židé na palubě přišli do „osvobozeného“ ghetta v Rize po vraždě mnoha lotyšských Židů.

Operace

Bývalý majetek 200 hektarů postavil na něm sklad, tři velké stodoly, pět malých kasáren a různé boudy pro dobytek. Částečně padající a nevytápěné budovy byly nevhodné pro ubytování několika tisíc lidí. Nebyly zde žádné strážní věže ani ohraničující obvod, spíše mobilní hlídka deseti až patnácti lotyšských pomocných policistů (Hilfspolizei) pod německým velitelem Rudolf Seck.

V prosinci 1941 bylo do Jungfernhofu přivezeno celkem 3 984 lidí ve čtyřech samostatných vlacích, z toho 136 dětí do deseti let a 766 starších.[2] K 1. prosinci 1941 bylo 1013 Židů z Württemberg byli strženi a posláni do tábora.[3] Dalších 964 bylo deportováno 6. prosince 1941 z Hamburku v Lübecku (ve městě zůstalo pouze 90 Židů,[4] a další z celého světa Schleswig-Holstein. Další transporty pocházely z Norimberk s 1 008 osobami[5] a Vídeň s 1 001.

Historie vězňů

Viz také: Dünamünde Action

Asi 800 vězňů zemřelo v zimě 1941 až 1942 na hlad, zimu, tyfus. Svědectví očitého svědka, že tam byl plynová dodávka přidělen do tábora, již se mu nevěří a je s ním zacházeno jako s nepodloženými.[6]

V březnu 1942 byl tábor rozpuštěn. Jako součást Dünamünde Action pod falešným vyjádřením, že budou převezeni do (vlastně neexistujícího) tábora v Dünamunde, kde budou lepší podmínky a pracovní úkoly v konzervárně, bylo 1600 až 1700 vězňů odvezeno do lesa Biķernieki. Tam byli 26. března 1942 zastřeleni a pohřbeni v masových hrobech, jako dříve Židé z Ghetto v Rize bylo. Mezi nimi byl i táborový starší Max Kleemann (nar. 1887),[7] veterán z Velká válka, který byl transportován z Würzburgu se svou dcerou Lore. Viktor Marx z Württembergu, jehož manželka Marga a dcera Ruth byli zastřeleni, uvedli:

V táboře bylo řečeno, že všechny ženy a děti by měly odejít z Jungfernhofu a jít do Dünamunde, kde by byly nemocnice, školy a mohutné kamenné budovy, kde by mohly žít. Zeptal jsem se velitele, jestli bych mohl být také přeložen k Dünamunde, ale on mě odmítl, protože jsem byl příliš dobrý pracovník.[8]

Mezi zavražděnými vězni koncentračního tábora byli starší rabíni a prominentní občané Lübecku Felix F. Carlebach, jeho švagrová, Resi Carlebach (rozená Graupe), stejně jako jeho strýc, Joseph Carlebach (nar. 1883) s manželkou Charlotte (nar. 1900 roz. Preuss) a jejich třemi nejmladšími dětmi Ruth (nar. 1926), Noemi (nar. 1927) a Sara (nar. 1928). Byli zastřeleni 26. března 1942 v lese Biķernieki. Bankéř Simson Carlebach (1875–1942), bratr rabína Josepha Carlebacha, již během transportu do tábora zemřel.[9] Druhý nejstarší syn z devíti dětí Josepha Carlebacha, Salomon (Shlomo Peter) Carlebach (nar. 17. srpna 1925), přežil, protože byl zařazen do pracovního komanda. Později se stal rabínem v New Yorku. Salomon Carlebach v rozhovoru uvedl, že svého otce viděl naposledy:

Věděl jsem, že můj požehnaný otec v tuto chvíli věděl, že přišla poslední hodina a že jistě zemře, i když nic neřekl. Přirozeně mnoho lidí sdílelo přesvědčení, že nyní budou skutečně přivedeni do jiného tábora, kde budou mnohem lepší podmínky.[10]

Ve svém osobním příběhu Carlebach řekl: „bez pozitivního přístupu neměl nikdo šanci na přežití.“[11]

450 vězňů bylo zadrženo a zformováno do pracovního komanda. Měly být použity k maskování zbytků tábora za farmu. Toto pracovní komando existovalo jeden rok. Přeživší byli poté posláni do Ghetto v Rize, který existoval až do listopadu 1943.

Z přibližně 4 000 lidí přepravených do Jungfernhofu přežilo pouze 148 osob.[12]

Poznámky

  1. ^ (v němčině)Gottwald, Fred a Schulle, Diana: Die „Judendeportationen“ aus dem Deutschen Reich 1941–1945. Wiesbaden 2005, ISBN  3-86539-059-5, S.121 / Als Gerücht, „es seien evakuierte Juden bei Riga reihenweis - wie sie den Zug verließen - erschossen worden“, hörte Victor Klemperer davon (Tagebucheintrag vom 13. 1. 1942)
  2. ^ Všechna přesná čísla z (v němčině) Gottwald, Alfred a Schulle, Diana: Die „Judendeportationen“ aus dem Deutschen Reich 1941–1945. Wiesbaden 2005, ISBN  3-86539-059-5, S. 114/115.
  3. ^ (v němčině)„Tatort Nortbahnhof“, Zeichen der Erinnerung
  4. ^ (v němčině)3.html Jüdisches Leben, Judenverfolgung, Christen jüdischer Herkunft im Nationalsozialismus (v Lübecku)
  5. ^ (v němčině)NS-Zeit, Nürnberg online
  6. ^ (v němčině) Rozhovor v Die Carlebachs, S. 82 / dagegen Angrick / Klein, ISBN  3-534-19149-8, S. 338 mit Anm. 3)
  7. ^ (v němčině) Lagerältester Max Kleemann
  8. ^ (v němčině) Bericht des Überlebenden Viktor Marx Archivováno 2008-10-02 na Wayback Machine.
  9. ^ (v němčině) Miriam Gillis-Carlebach: „Licht in der Finsternis“. ISBN  3-529-06149-2, S. 553.
  10. ^ (v němčině) Sabine Niemann (Redaktion): Die Carlebachs, eine Rabbinerfamilie aus Deutschland, Ephraim-Carlebach-Stiftung (Hrsg). Dölling und Galitz. Hamburg 1995, S. 83.
  11. ^ (v němčině) Die Carlebachs, eine Rabbinerfamilie aus Deutschland, S. 85.
  12. ^ (v němčině) Zahl 148 ("namentlich bekannt") nach Gottwaldt / Schulle, S. 115 - Angrick / Klein, Die "Endlösung" v Rize, nennt 1147 = Druckfehler?

Reference

  • (v němčině) Josef Katz: Erinnerungen eines Überlebenden. Kiel 1988, ISBN  3-89029-038-8.
  • (v němčině) Interview mit dem überlebenden Salomon (Shlomo Peter) Carlebach (* 17. srpna 1925) v: Sabine Niemann (Redaktion): Die Carlebachs, eine Rabbinerfamilie aus Deutschland. Ephraim-Carlebach-Stiftung (Hrsg.), Dölling und Galitz, Hamburg 1995, ISBN  3-926174-99-4.
  • (v němčině) Miriam Gillis-Carlebach: „Licht in der Finsternis“. Jüdische Lebensgestaltung im Konzentrationslager Jungfernhof. Místo: Gerhard Paul und Miriam Gillis-Carlebach: Menora und Hakenkreuz. Neumünster 1988, ISBN  3-529-06149-2, S. 549–563.
  • (v němčině) Peter Guttkuhn: Die Lübecker Geschwister Grünfeldt. Vom Leben, Leiden und Sterben ‚nichtarischer 'Christinnen. Schmidt-Römhild, Lübeck 2001, ISBN  978-3-7950-0772-0.
  • (v němčině) Andrej Angrick, Peter Klein: Die "Endlösung" v Rize. Ausbeutung und Vernichtung 1941–1944. Darmstadt 2006, ISBN  3-534-19149-8.

externí odkazy

Souřadnice: 56 ° 53'32 ″ severní šířky 24 ° 11'53 ″ východní délky / 56,8923055556 ° N 24.1981111111 ° E / 56.8923055556; 24.1981111111