Jung Chang - Jung Chang
Jung Chang | |
---|---|
![]() Jung Chang, v roce 2010. | |
Nativní jméno | 張 戎 |
narozený | Yibin, S'-čchuan, Čína | 25. března 1952
obsazení | Spisovatel |
Národnost | Britský občan[1] |
Doba | 1986 – dosud |
Žánr | Životopis |
Předmět | Čína |
Manželka | Jon Halliday |
Jung Chang (tradiční čínština : 張 戎; zjednodušená čínština : 张 戎; pchin-jin : Zhāng Róng; Wade – Giles : Chang Jung, Výslovnost mandarínština:[tʂɑʂɑŋ ɻʊ̌ŋ], narozen 25. března 1952) je a Britové narození v Číně spisovatelka, která nyní žije v Londýně a je známá svou rodinnou autobiografií Divoké labutě, celosvětově se prodalo přes 10 milionů kopií zakázáno v Čínské lidové republice.
Její 832stránková biografie Mao Ce-tung, Mao: Neznámý příběh, psaný s jejím manželem, irským historikem Jon Halliday, byla zveřejněna v červnu 2005.
Život v Číně

Chang se narodil 25. března 1952 v Yibin, Provincie S'-čchuan. Její rodiče byli oba Komunistická strana Číny úředníky a její otec se velmi zajímal o literaturu. Jako dítě si rychle získala lásku ke čtení a psaní, což zahrnovalo i komponování poezie.
Jako večírek kádry, život byl pro její rodinu zpočátku relativně dobrý; její rodiče tvrdě pracovali a její otec se stal úspěšným propagandistou na regionální úrovni. Jeho formální hodnocení bylo jako „úředník 10. úrovně“, což znamená, že byl jedním z asi 20 000 nejdůležitějších kádrů, nebo ganbu, v zemi. Komunistická strana poskytla její rodině obydlí ve střeženém zděném komplexu, služebnou a šoférovi, stejně jako zdravotní sestřičku a chůvu pro Chang a její čtyři sourozence. Tato úroveň privilegií v relativně chudých čínských padesátých letech byla mimořádná.
Chang píše, že byla původně pojmenována Er-hong (čínština : 二 鴻; lit. 'Second Swan'), což zní jako čínské slovo pro "vybledlou červenou". Protože komunisté byli „temně rudí“, požádala svého otce, aby ji přejmenoval, když jí bylo 12 let, a upřesnila, že chce „jméno s vojenským prstenem“. On navrhl "Jung ", což znamená" bojové záležitosti. "
Kulturní revoluce
Stejně jako mnoho jejích vrstevníků se Chang rozhodla stát se Rudá garda ve věku 14 let, v prvních letech EU Kulturní revoluce. v Divoké labutě řekla, že to „chtěla udělat“, „nadšená mojí červenou páskou“.[3] Ve svých pamětech Chang uvádí, že se odmítla účastnit útoků na své učitele a další čínštinu, a po krátké době odešla, protože shledala Rudou gardu příliš násilnou.
Selhání Velký skok vpřed vedl její rodiče, aby se postavili proti politice Mao Ce-tunga. Byli terčem útoků během kulturní revoluce, stejně jako většina vysoce postavených úředníků. Když Changův otec kritizoval Maa jménem, píše Chang Divoké labutě že je to vystavilo odvetě od Maových příznivců. Její rodiče byli veřejně poníženi - přes hlavy jim nalili inkoust, byli nuceni nosit štítky, které je odhalovaly kolem krku, klečet ve štěrku a stát venku v dešti - následovalo uvěznění, léčba jejího otce vedla k trvalému fyzickému a duševní nemoc. Jejich kariéra byla zničena a její rodina byla nucena opustit svůj domov.
Před vypovězením a uvězněním rodičů Chang nepochybně podporovala Maa a kritizovala se za jakékoli okamžité pochybnosti.[4] Ale v době jeho smrti byla její úcta k Maovi, jak píše, zničena. Chang napsal, že když uslyšela, že zemřel, musela zabořit hlavu do ramene jiného studenta, aby předstírala, že truchlí. Svou změnu postoje Maa vysvětlila následujícími komentáři:
Zdálo se, že Číňané upřímně truchlí nad Maem. Ale zajímalo mě, kolik z jejich slz je pravé. Lidé si procvičovali herectví do takové míry, že si to pletli se svými skutečnými pocity. Plakat pro Maa byl možná jen další naprogramovaný čin v jejich naprogramovaných životech.[5]
Changovo vykreslení čínského lidu jako „naprogramované“ maoismem zaznělo v jejích následujících spisech.
Podle Divokých labutí (kapitola 23 - kapitola 28), Changův život během kulturní revoluce a let bezprostředně po ní Kulturní revoluce byl jedním z obětí i privilegovaným. Chang navštěvoval S'-čchuanskou univerzitu v roce 1973 a stal se jedním z takzvaných „studentů dělníků, rolníků a vojáků“. Oficiální pohřeb jejího otce, který byl sponzorován vládou, se konal v roce 1975. Chang mohl opustit Čínu a studovat ve Velké Británii na stipendiu čínské vlády v roce 1978, rok před začátkem post-maoských reforem.
Studium angličtiny
Uzavření univerzitního systému vedlo Chang, stejně jako většinu její generace, pryč od politických vírů akademie. Místo toho strávila několik let jako rolnice, a bosý doktor (rolnický lékař na částečný úvazek), ocelářka a elektrikářka, ačkoli nedostala žádné formální školení kvůli Maově politice, která nevyžadovala formální poučení jako předpoklad pro takovou práci.
Univerzity byly nakonec znovu otevřeny a ona získala místo na S'-čchuanská univerzita studovat angličtinu, později se tam stát asistentem. Po Maově smrti složila zkoušku, která jí umožnila studovat na Západě, a její žádost o odchod z Číny byla schválena, jakmile byl její otec politicky rehabilitován.
Život v Británii
Akademické pozadí
Chang opustil Čínu v roce 1978, aby studoval v Británii na vládní stipendium, přičemž zůstal první v Londýně. Později se přestěhovala do Yorkshire studuje lingvistika na University of York se stipendiem od samotné univerzity žijící v Derwent College. V roce 1982 získala doktorát z lingvistiky z Yorku a stala se první osobou z Čínské lidové republiky, která získala doktorát z britské univerzity. V roce 1986 ona a Jon Halliday zveřejněno Mme Sun Yat-sen (Soong Ching-ling), biografie Vdova po Sun Yat-Sen.
Získala také čestné doktoráty University of Buckingham, University of York, University of Warwick, Dundee University, Bowdoin College (USA) a Otevřená univerzita. Nějakou dobu přednášela na Škola orientálních a afrických studií v Londýně, než odešla v 90. letech, aby se soustředila na její psaní.
Nové zážitky
V roce 2003 napsal Jung Chang novou předmluvu Divoké labutě, která popisuje její časný život v Británii a vysvětluje, proč knihu napsala. Poté, co žila v Číně v šedesátých a sedmdesátých letech, zjistila, že Británie je vzrušující a miluje zemi, zejména její rozmanitou škálu kultury, literatury a umění. Našla dokonce i barevné okenní krabice, které stojí za to psát domů - Hyde Park a Zahrady Kew byly inspirativní. Využila každou příležitost se dívat Shakespearovy hraje v Londýně i v Yorku. V srdci však stále má zvláštní místo pro Čínu, řekla v rozhovoru s HarperCollins „Cítím, že moje srdce je možná stále v Číně“.[6]
Chang žije v západním Londýně se svým manželem, irským historikem Jon Halliday, který se specializuje na historii Asie. Byla schopna navštívit pevninskou Čínu, aby viděla svou rodinu, se svolením čínských úřadů, a to navzdory skutečnosti, že všechny její knihy jsou zakázány.
Osobnost
Vydání druhé knihy Jung Changa Divoké labutě udělala z ní celebritu. Changův jedinečný styl, který pomocí osobního popisu života tří generací čínských žen zdůraznil mnoho změn, kterými země prošla, se ukázal jako velmi úspěšný. Bylo vygenerováno velké množství prodejů a popularita knihy vedla k tomu, že byla prodána po celém světě a přeložena do téměř 40 jazyků.
Chang se stal populární osobností rozhovorů o komunistické Číně; a procestovala Británii, Evropu, Ameriku a mnoho dalších míst na světě. Dne 14. června 2005 se vrátila na University of York, aby promluvila o debatující unii univerzity, a promluvila k publiku více než 300, z nichž většina byli studenti.[7] The BBC pozval ji do panelu Čas na otázky pro vůbec první vysílání ze Šanghaje dne 10. března 2005,[8] ale nemohla se zúčastnit, když si několik dní předem zlomila nohu.
Publikace
Divoké labutě
Mezinárodní bestseller je biografie tří generací čínských žen v Číně 20. století - její babičky, matky a sebe. Chang vykresluje živý portrét politického a vojenského zmatku Číny v tomto období, od manželství její babičky po válečník, na zkušenost její matky s Japonci Jinzhou Během Druhá čínsko-japonská válka a její vlastní zkušenost s dopady Maovy politiky padesátých a šedesátých let.
Divoké labutě byl přeložen do 38 jazyků a prodal se 20 milionů výtisků, přičemž získal pochvalu od autorů jako např J. G. Ballard. V pevninské Číně je zakázán, i když mnoho pirátský oběhové verze, stejně jako překlady v Hongkongu a Tchaj-wan.
Mao: Neznámý příběh
Changova práce z roku 2005, biografie Maa, byla spoluautorem jejího manžela Jon Halliday a vykresluje Maa v extrémně negativním světle. Pár cestoval po celém světě, aby prozkoumali knihu, jejíž psaní trvalo 12 let.[9] Dotazovali stovky lidí, kteří Maa znali, včetně George H. W. Bush, Henry Kissinger, a Tenzin Gyatso, dalajlama.[9] Kissinger to nazval „groteskní v tom, že zobrazuje Maa jako muže bez jakýchkoli vlastností“.[10] Později to popsal ve své knize Na Čínu jako „jednostranný, ale často provokující k zamyšlení.“ [11]
Mezi jejich kritikou Maa Chang a Halliday tvrdí, že navzdory tomu, že se narodil v relativně bohaté rolnické rodině, měl jen málo dobře informovaných obav o dlouhodobé blaho čínského rolnictva. Považují Maa za odpovědného za hladomor způsobený Velký skok vpřed a uvedl, že hladomor vytvořil exportem potravin, když Čína neměla dostatek obilí na to, aby uživila vlastní obyvatele. Píšou také, že Mao zařídil zatýkání a vraždy mnoha svých politických oponentů, včetně některých jeho osobních přátel, a tvrdí, že byl mnohem tyrannějším vůdcem, než se dříve myslelo.
Mao: Neznámý příběh se stal bestsellerem, přičemž tržby samotné ve Velké Británii dosáhly 60 000 za šest měsíců.[12] Akademici a komentátoři psali recenze od chvály[13] ke kritice.[14] Profesor Richard Baum řekl, že to musí být „bráno velmi vážně jako nejdůkladněji prozkoumaný a bohatě zdokumentovaný kus syntetického stipendia“ na Maovi.[15] Na druhou stranu, The Sydney Morning Herald uvedli, že zatímco několik komentátorů „s tímto předmětem nesouhlasí“, „někteří z nejvýznamnějších světových vědců moderní čínské historie“ označili knihu jako „hrubé zkreslení záznamů“.[16]
Vdova císařovny Cixi
V říjnu 2013 vydal Chang biografii Vdova císařovny Cixi, který vedl Čínu od roku 1861 až do své smrti v roce 1908. Chang tvrdí, že Cixi byl „považován buď za tyranský a brutální, nebo beznadějně nekompetentní - nebo za obojí“, a že tento pohled je zjednodušující i nepřesný. Chang ji vykresluje jako inteligentní, otevřenou mysl a proto-feministku omezenou xenofobní a hluboce konzervativní imperiální byrokracií. Ačkoli je Cixi často obviňována z reakcionářského konzervatismu (zejména za její zacházení s Guangxu Emperor během a po Stodenní reforma ), Chang ukazuje, že Cixi skutečně zahájil reformy a „přivedl středověkou Čínu do novověku“.[17] Hodnocení novin také pozitivně hodnotí. Te-Ping Chen, psaní do Wall Street Journal, našel knihu „nabitou detaily, které oživují její ústřední postavu.“[18] Simon Sebag Montefiore píše: „Je naplněn novými odhaleními a je poutavým a překvapivým příběhem mimořádné ženy u moci. S využitím čínských zdrojů, zcela nevyužitých západními knihami, to přehodnocuje jednu z velkých příšer moderních dějin ... Revizionismus Jung Changa znamená, že tato kniha odhaluje novou a odlišnou ženu: ambiciózní, někdy vražednou, ale pragmatickou a jedinečnou. To vše přispívá k tomu, že vdova císařovny Cixi bude silným čtením. “ [19]
Kniha byla kriticky zpracována i v akademickém světě. Specialista na dynastii Čching Pamela Kyle Crossley napsal skeptický přehled v London Review of Books. „Chang působivě využila rychle se rozšiřujícího rozsahu publikovaných materiálů z císařských archivů. Ale pochopení těchto zdrojů vyžaduje důkladné studium kontextu. [...] Její tvrzení týkající se Cixiho významu se zdají být vyražena z jejích vlastních úvah a nemají co do činění s tím, o čem víme, že se ve skutečnosti děje v Číně. Jsem stejně dychtivý jako kdokoli, kdo uvidí více pozornosti věnované ženám historického významu. Přepisování Cixi na Catherine Velkou nebo Margaret Thatcherová je však špatná smlouva: zisk iluzorní ikona na úkor historického smyslu. “ .[20] V New York Times nazval Orville Schell biografii „skutečně autoritativním vysvětlením Cixiho vlády“. [21] a papír jej označil za jednu ze svých ‚pozoruhodných knih roku '[22]
Seznam prací
Prostředky knihovny o Jung Chang |
Autor: Jung Chang |
---|
- Jung Chang a Jon Halliday, Madam Sun Yat-sen: Soong Ching-ling (London, 1986); Tučňák, ISBN 0-14-008455-X
- Jung Chang, Divoké labutě: Tři dcery v Číně (London, 1992); 2004 Harper Perennial ed. ISBN 0-00-717615-5
- Jung Chang, Lynn Pan a Henry Zhao (editovali Jessie Lim a Li Yan), Další provincie: nové čínské písmo z Londýna (London, 1994); Lambeth Chinese Community Association, ISBN 0-9522973-0-2.
- Jung Chang a Jon Halliday, Mao: Neznámý příběh (Londýn, 2005); Jonathan Cape, ISBN 0-679-42271-4
- Jung Chang, Vdova císařovny Cixi: Konkubína, která zahájila moderní Čínu (Alfred A. Knopf, 2013), ISBN 0224087436
- Jung Chang, Velká sestra, malá sestra, červená sestra (Jonathan Cape, 2019) ISBN 978-1910702789
Reference
- ^ „Otočení stránky o asijské mystice“ Archivováno 24. června 2010 v Wayback Machine, Jakarta Post, 31. března 2010
- ^ „Jung Chang“. Ženská hodina. 18. prosince 2013. BBC Radio 4. Citováno 18. ledna 2014.
- ^ Jung Chang, Divoké labutě: Tři dcery v Číně (London, 2004), str. 378.
- ^ Jung Chang, Divoké labutě: Tři dcery v Číně (London, 2004), str. 270.
- ^ Divoké labutě, str. 633.
- ^ "rozhovor s Jung Changem". HarperCollins. Archivovány od originál dne 6. listopadu 2005. Citováno 19. listopadu 2007.
- ^ Rekordní dav pro Jung Changa, Unie - The York Union (25. června 2005)
- ^ „Hodina otázek BBC míří do Číny“. Asia-Pacific Broadcasting Union. 17. února 2005. Citováno 24. listopadu 2007.[trvalý mrtvý odkaz ]
- ^ A b "Disky na pouštním ostrově s Jung Changem". Disky na pouštním ostrově. 16. listopadu 2007. BBC. Rádio 4.
- ^ Kissingerův rozhovor, Die Welt, 27. prosince 2005
- ^ Kissinger, „O Číně“, s. 158
- ^ Fenby, Jonathan (4. prosince 2005). „Bouře zuří nad nejprodávanější knihou o monstru Mao“. London: Guardian Unlimited. Citováno 19. listopadu 2007.
- ^ John Walsh (10. června 2005). „Mao: Neznámý příběh Jung Chang a Jon Halliday“. Asijská recenze knih. Archivovány od originál dne 1. listopadu 2005. Citováno 27. srpna 2007.
- ^ John Pomfret (11. prosince 2005). "Předseda Monster". Washington Post. Citováno 4. dubna 2007.
- ^ Sophie Beach (5. září 2005). „Regál CDT: Richard Baum doporučuje“ Mao: Neznámý příběh"". China Digital Times. Archivovány od originál dne 6. dubna 2007. Citováno 4. dubna 2007.
- ^ „Labutí malá kniha zloby“. The Sydney Morning Herald. 8. října 2005. Citováno 8. prosince 2007.
- ^ Schell, Orville. „Její dynastie.“ New York Times. 25. října 2013. Přístupné 25. října 2013.
- ^ Chen, Te-Ping. "Jung Chang přepisuje císařovnu Cixi." Wall Street Journal. 3. října 2013. Přístupné 3. listopadu 2013.
- ^ Simon Sebag Montefiore, BBC History Magazine
- ^ Crossley, Pamela, “V hnízdě sršně ", London Review of Books· 17. dubna 2014
- ^ New York Times, 25. října 2013
- ^ New York Times, 2013