Julien Freund - Julien Freund

Julien Freund, narozen v Henridorff dne 8. ledna 1921, zemřel v Colmar,[1] 10. září 1993 je Francouz filozof a sociolog. Freund byl nazýván „nespokojeným liberálně-konzervativní "od Pierre-André Taguieff, za zavedení Francie k myšlenkám Max Weber. Jeho práce jako sociologa a politického teoretika navazuje na Carl Schmitt je Freund byl jako mnoho lidí narozených v tomto regionu plynně německy, a proto publikoval řadu svých děl v obou jazycích. Jeho práce byly přeloženy do téměř 20 jazyků.

Životopis

Narozen v Henridorff (Moselle ) dne 8. ledna 1921 rolnické matce a socialista otec dělnické třídy, Freund byl nejstarší ze šesti sourozenců. Když jeho otec zemřel, musel ukončit studium, stal se učitelem ve věku 17 let a tajemníkem rady v jeho rodném městě.

Jeho bratr Antoine byl odveden "malgré-nous" do Wehrmacht, byl zraněn v bitvě u Orel v Rusko a pak opuštěný,[2] což mělo způsobit deportaci jeho rodiny, která pomáhala odporu v Lotrinsku.[3] Dokázali však zničit dokumenty týkající se jejich deportace, které má v držení Gestapo.

Odpor

V době druhá světová válka, Freund byl členem odboje. Člen skupiny Libération, kterou založil Jean Cavaillès,[4] zajat Němci jako rukojmí v červenci 1940, poté uprchne do svobodného pásma a v lednu 1941 začne bojovat za Osvobození pohyb Emmanuel d’Astier de la Vigerie, pak v bojových skupinách vedených Henri Frenay Po celou dobu získával titul z filozofie.

Zatčen v červnu 1942 v Clermont-Ferrand, pak znovu v září v Lyon, byl obviněn po boku Emmanuel Mounier v procesu boje. Uvězněn v centrální věznici Elysses, poté v pevnosti Sisteron uprchl 8. června 1944. Po návratu do Štrasburk v listopadu 1944 se stává novinářem a politickým aktivistou.

Akademická kariéra

Byl to mladý učitel v Hommarting (Moselle). Poté se stal profesorem filozofie v postupně collège Mangin de Sarrebourg (1946–1949), lycée Fabert de Metz (1949–1953) a lycée Fustel de Coulanges de Štrasburk (1953–60). Od roku 1960 do roku 1965 působil jako vedoucí výzkumu ve společnosti CNRS. V roce 1965, v roce jeho diplomové práce Sorbonna, je zvolen profesorem sociologie na univerzitě ve Strasbougu, kde založil katedru společenských věd. Poté učil v letech 1973 až 1975 na College of Europe v Bruggy, poté v roce 1975 v Université de Montréal.

Víry

Freund věřil v omezenou demokracii a věřil v omezenou demokracii a že rostoucí demokratizace narušuje limity vlády a umožňuje jí stát se stále více invazivními. Politika nemůže vyřešit žádné kulturní problémy ani vnutit společnosti koncepty hodnoty a neměla by být zapojena do náboženských záležitostí. Náboženství však také nemůže prosazovat principy demokracie. Rovněž upozorňuje na korupci jazyka a používání lest v demokracii: „La démocratie se décompose quand elle dilapide la sincérité en démagogie et en flatterie“.[5]

Jeho myšlenka „mezokracie“ byla poprvé použita Freundem v roce 1978, proti galvanizujícímu aspektu demokracie, který považoval za sebezničující. Mesokracie ze svých řeckých kořenů je formou omezující moci s proti-mocí. Protimonopolní moc musí omezovat moc, což předpokládá ústavu zajišťující svobodu a svobodu „liberté“.

V mezokracii dochází k přirozené dělbě moci, která brání jakékoli jednotné moci. Freund tvrdí, že politika musí mít monopol na násilí, aby zabránila občanské válce.

Bibliografie

  • L’Essence du politique (Sirey, 1965; Dalloz, 2003, 870 s.).
  • Sociologie de Max Weber (PUF, 1966 a 1983).
  • Europa ohne Schminke (Drückerei Winkelhagen, Goslar 1967).
  • Qu’est-ce que la politique? (Seuil, 1968 a 1978).
  • Max Weber (Sbírka «Sup-Philosophie» PUF, 1969).
  • Le Nouvel âge. Éléments pour la théorie de la démocratie et de la paix (Marcel Rivière, 1970).
  • Le Droit d’aujourd’hui (PUF, 1972).
  • Les Théories des sciences humaines (PUF, 1973).
  • Pareto. La théorie de l’équilibre (Seghers, 1974).
  • Georges Sorel. Eine geistige Biographie (Siemens-Stiftung, Mnichov 1977).
  • Les Problèmes nouveaux posés à la politique de nos jours (Université européenne des affaires, 1977),
  • Utopie a násilí (Marcel Rivière, 1978).
  • Il luogo della violenza (Cappelli, Bologna 1979).
  • La Fin de la Renaissance (PUF, 1980).
  • La crisis del Estado y otros estudios (Instituto de Ciencia política, Santiago de Chile 1982).
  • Idées et expériences. Les activités sociales: jde o sociolog d’un (Institut des Sciences Politiques et Sociales de l’U.C.L., Louvain-la-Neuve 1983).
  • Sociologie du conflit (PUF, 1983).
  • Idées et expériences (Institut de sociologie de l’UCL, Louvain-la-Neuve 1983).
  • La Décadence. Histoire sociologique et philosophique d’une catégorie de l’expérience humaine (Sirey, 1984).
  • Philosophie et sociologie (Cabay, Louvain-la-Neuve 1984).
  • Politique et impolitique (Sirey, 1987).
  • Philosophie philosophique (Découverte, 1990).
  • Études sur Max Weber (Droz, Genève 1990).
  • Essais de sociologie économique et politique (Faculté catholique Saint-Louis, Bruxelles 1990).
  • L’Aventure du politique. Entretiens avec Charles Blanchet (Critérion, 1991).
  • D'Auguste Comte à Max Weber (Economica, 1992).
  • L’Essence de l’économique (Presses universitaires de Strasbourg, Štrasburk 1993).
  • Diritto e Politica. Saggi di filosofia giuridica (Edizioni Scientifiche Italiane, Napoli 1994).
  • Il Terzo, il nemico, il conflitto. Materiali per una teoria del Politico (Giuffrè, Milano 1995).
  • Válka v moderním světě: krátká, ale kritická analýza (Plutarch Press, Washington D.C. 1996).
  • Voci di teoria politica (Antonio Pellicani Editore, Roma, 2001).
  • Průhledná společná obálka de Carl Schmitt (Struhart a Cía., Buenos Aires, 2002).
  • Les Lettres de la vallée (neparu).
  • Die Industrielle Konfliktgesellschaft(1977)
  • Der Unauffindbare Friede(1964 Berlin pour le 75ème anniversaire de Carl Schmitt)
  • Die Politik als Heillehre(1974)
  • Die Demokratie und das Politische(Berlín 1967, 288 stran)
  • Die neue Bewertung des Krieges als Mittel der auswärtigen Politik nach 1870(1970)

Překlady

  • Max Weber, Le Savant et le Politique, Plon, Paříž 1959.
  • Max Weber, Essais sur la théorie de la science, Plon, Paříž 1965, et Agora / Presses-Pocket, 1992.
  • Max Weber, Économie et société, Plon, Paříž 1971.

Studie o Julienu Freundovi

  • Revue européenne des sciences sociales, «Critique des théories du social et épistémologie des sciences humaines: études en l’honneur de Julien Freund», 19, nÓ 54-55, Droz, Genève 1981.
  • Revue des sciences sociales de la France de l’Est „Région et conflits. Hommage à Julien Freund »(Štrasburk), nÓ 10.
  • Tijdschrift voor de studie van de verlichting en van het vrije denken„Politiek en decadentie volgens Julien Freund“, 11, nÓ 4, 1983.
  • Studi Perugini, Università degli Studi di Perugia, nÓ 1, 1996.
  • Empresas políticas Sociedad de Estudios Políticos de la Región de Murcia, nÓ 5, 2004.
  • BIHR, A., „L’extrême droite à l’université: le cas Julien Freund“,Revue Agone, č. 54, 2014.
  • BLANCHET, C., „Julien Freund 1921-1993 Le maître de l’inteligence du politique et notre ami à l‘ «enfance éternelle» “, Paysans (París), sv. 37, č. 221, 1993, s. 7-20.
  • CAMPI, A., Carl Schmitt „Freund, Miglio: obrázek e temi del realismo politico europeo, La Roccia di Erec, Fiorenza 1996.
  • DELANNOI, G .; HINTERMETER, P .; RAYNAUD, P .; TAGUIEFF, P.-A., Julien Freund La dynamique des conflits, Berg International, Paříž, 2011 ISBN  978-2-917191-36-1
  • HOLEINDRE, J.-V., „Penser la ruse avec Julien Freund“, in: KLINGER, M. (dir.), Héritage et actualité de la polémologie, Tétraèdre, Paříž, 2007, s. 55–67.
  • LE BOT, J.-M., "Julien Freund and the Essence of the Political, „Mediationnist“ Reading ", Tétralogiques, č. 20, 2015.
  • MOLINA CANO, J., La filosofía económica de Julien Freund ante la economía modernaCuadernos Veintiuno, nÓ 10, Madrid 1997.
  • MOLINA CANO, J., Julien Freund, lo político y la política„Sequitur, Madrid, 1999.
  • MOLINA CANO, J., Conflicto, gobierno y economía (cuatro ensayos sobre Julien Freund), Struhart & Cía., Buenos Aires 2004.
  • PAQUOT, T., „Julien Freund, l'intellectuel frontière qui n’a pas de frontière“, Revue des sciences sociales, nÓ 40, 2008, str. 154-161.
  • TAGUIEFF, P.-A., „Julien Freund, politický myslitel“ (tr. Kathy Ackermann), Telos (NY), č. 125, 2002, s. 37–68.
  • TOUANNE, S. DE LA, Julien Freund - Penseur «machiavélien »De la politique, L'Harmattan, Paříž, 2004.
  • ULMEN, Gary G., „Reflexe partyzána: Julien Freund (1921-1993)“, Telos (NY), č. 102, 1995, s. 3–10.
  • VALDERRAMA ABENZA, J.C.,Julien Freund, la imperiosa obligación de lo real. Estudio bio-bibliográfico „Sociedad de Estudios Políticos de la Región de Murcia, 2005.
  • VALDERRAMA ABENZA, J.C.,„El dolor y la muerte en Julien Freund ", in: ANRUBIA, E. (ed.), Filosofías del dolor y la muerte, Comares, Granada 2007, s. 53-89.
  • VALDERRAMA ABENZA, J.C.,„El orden social: Síntesis de la actualidad de las esencias ", in: CORBETTA, J. C. & PIANA, R. S., El valor de lo político: Estudios sobre Julien Freund„Prometeo Libros, Buenos Aires 2010, s. 95–120.
  • VALDERRAMA ABENZA, J.C.,„Julien Freund, analista político. Contextos y perspectivas de investigación ", in: SÁNCHEZ GARRIDO, P. & MARTÍNEZ SICLUNA, C. (eds.), Miradas liberales. Análisis político en la Europa del s. XX, Biblioteca Nueva, Madrid 2014.

Reference

  1. ^ Henridorff, «Bulletin komunální nÓ 20 » viz strana 58 du bulletinu (= strana 59 du pdf) Archivováno 2015-02-05 na Wayback Machine
  2. ^ Déserteurs recherchés par la Gestapo: archive de la Moselle Metz, Cote 4 AR 14.
  3. ^ Joseph Dillenschneider «Les passeurs lorrains», Souvenirs de Guerre de passeurs et de résistants au pays de Sarrebourg et de Dabo 1940-1945, Éditions Pierron (Sarreguemines), décembre 1979 Další název: 79/4-N ° 337
  4. ^ Rémi Soulié, Julien Freund, maître oublié
  5. ^ La démocratie et ses dégénérations, Julien Freund dans Spécial démocratie.

Další čtení