Jovan Radonjić - Jovan Radonjić

Jovan Radonjić
guvernadur z Černá Hora
V kanceláři
1764 - 8. července 1803

Jovan Radonjić (Srbská cyrilice: Јован Радоњић, 1748 - 8. Července 1803), běžně známý jako Jovo (Јово) nebo Joko, byl guvernadur z Černá Hora mezi 1764 a 1803.

Časný život

Jovan se narodil v Njeguši, syn vojvoda a serdar Stanislav Radonjić (1690–1758), první guvernadur (s. 1756–1758). Rodina patřila k bratrstvu Radonjić-Rajičević z Njeguši.

Je možné, že měl staršího bratra, Vukale, který sloužil jako guvernadur po smrti Stanislava.[Citace je zapotřebí ]

Termín během Metropolitní Sávy

Viz také: Sava Petrović

Jovan byl zvolen guvernadurem shromážděním v Cetinje v roce 1764.[1] Mladý Jovan měl v tomto období poslední slovo v Černé Hoře; Benátčané, vezír Scutari a okolní osmanští paši a bey se k němu obrátili, když bylo třeba něco zařídit.[2]

Skutečnost, že Benátská republika, tradiční spojenec Černohorců, který se negativně díval na vztahy mezi Ruskem a Černou Horou, je patrný z dopisu zaslaného černohorskými náčelníky provveditore Kotoru Gaetan Molino ze dne 1. dubna 1770, který odsuzuje antagonistický přístup Benátčanů k černohorským ruským vztahům.[3] Dopis podepsal guvernadur Jovan Radonjić, serdar Vukale Vukotić, serdar J. Djurašković, serdar Jovo Petrović a serdar M. Plamenac.[3] V únoru 1769 vydala ruská císařovna Kateřina rozkaz počítat Aleksije Orlova, aby zorganizoval plánování povstání na Balkáně; jeho asistentem byl Georgije Dolgorukov, který byl poslán do Černé Hory.[3] Orlov byl během této rusko-turecké války většinou v Itálii, takže nemohl pomoci Dolgorukovovi.[3]

V roce 1773, ve stejném měsíci smrti Šćepan Mali,[4] Kara Mahmud Pasha zaútočil na Kuči a Bjelopavlići,[5] ale byl rozhodně poražen a vrátil se do Scutari.[4]

S koncem roku Rusko-turecká válka (1768–1774), Smlouva Küçük Kaynarca byla podepsána 21. července 1774. Nezmiňovala Černou Horu, která přesto viděla v Rusku velkou naději.[6] Na začátku srpna 1775 poslal Jovan ruskému soudu rozsáhlou petici, nezapomenout ani na Černohorce.[6]

Zdá se, že v letech 1775–1776 došlo k ozbrojeným konfliktům mezi Černou Horou a Republikou Ragusa na jejich hranici, jak jim Jovan Radonjić navrhl mír.[7]

Dne 27. dubna 1779 obdržel italský dopis podepsaný Jovanem Radonjićem Ivanem Petrovićem arhimandrit Petar Petrović a conte Pietro Beladinovich rakouskému císaři poděkoval za dary, které jim poslala císařovna prostřednictvím úředníka Heinze. Největší radost měli z obrazu císaře, který považovali za důkaz cti a ochrany rakouské strany.[8]

Termín během metropolity Petar I.

Viz také: Petar I Petrović Njegoš

Konflikt s Petarem I.

Metropolita a Jovan byli dva hlavní šéfové Černé Hory, jeden podle názvu, druhý podle skutečné pozice.[9] Jovan se snažil vládnout Černé Hoře sám; přivlastnil si světská práva a chtěl, aby metropolita vyvíjela pouze své duchovní vedení;[10] že guvernadur byl pánem lidu a metropolita pánem církve.[11]

Ti dva se střetli v mezinárodní politice: metropolita se držela Ruska, zatímco Jovan se spoléhal na Rakousko.[10][12] V zemi tedy byly dvě strany, jedna „rusofilní“ a druhá „austrofilní“, vedená metropolitní a Jovanovou.[10] V otázce, zda podpořit Rakousko, či nikoli, došlo během konfliktu ke konfliktu obou stran Rakousko-turecká válka (1787–1791) a Rusko-turecká válka (1787–1792).[13]

Během tohoto období byla Černá Hora rozdělena do následujících okresů: Katunska nahija, Riječka nahija, Crmnička nahija, Lješanska nahija a Pješivačka nahija. Řídili je úředníci Jovan Radonjić a metropolita za pomoci 5 serdarů, 9 vojvodů a 34 klečících (syntéza sekulární a teokratické vlády, která až do roku 1832-1833 způsobí sváry a boj o nadvládu).[14]

Ofenzíva Kara Mahmud Pasha (1785)

Když Kara Mahmud Pasha Velká armáda postupovala směrem k Černé Hoře, 8 000 černohorské armády bylo sníženo o 3 000 Crmničani a následovalo je mnohem více kapitulací.[15]

Když Jovan viděl armádu Mahmuda Pashy přes Bjelicu, zapálil svůj dům a uprchl na benátské území.[16] Mahmud Pasha šel spálit kmen Njeguši, ale Nikšići požádal ho, aby to zachoval, protože s nimi měli obchodní vztahy.[16] Mahmud Pasha urovnal slíbený válečný dar; dal Milić a pokleknout Martinović dvě baňky naplněné osmanskými měděnými mincemi a po 10 dukátů za službu, kterou pro něj udělali.[16] Mahmud Paša poté prošel se svou armádou Paštrovići vrátit se do Scutari.[16] Když paša překročil Paštrovići ve výšce Kašćela poblíž kostela, Rade Andrović a jeho dva přátelé se přiblížili a nedokázali ho zavraždit.[16]

Dopisy Rusku (1788–1789)

V červenci 1788 poslal dopis královně Kateřině II.: „Nyní všichni, srbští Černohorci, požádejte vaši imperiální milost, abychom k nám poslali Sofronije Jugović.“[17] To Sofronije Marković (samozvaný Jugović), slíbil Jovan trůn Černé Hory; Jovan se ho snažil přivést do země a nahradit Petroviće, poté se ho také zbavit a zajistit si pravidlo pro sebe.[18] V roce 1789 poslal další dopis.[17]

Delegace v Rakousku (1789–1790)

Jovan, který je hlavním podporovatelem Rakouska v Černé Hoře, se rozhodl podniknout výlet do Rakouska.[19] S vírou v Rakousko vedl delegaci skládající se převážně z náčelníků z Crmnica nahija.[19] Počínaje ztrátou pozice v Černé Hoře se snažil získat svou reputaci pomocí rakouského soudu.[19] Na začátku září 1789 dorazila delegace na Rijeka, pak Radonjić a Plamenac přešli k Terst, odkud poslali žádost do Vídně v naději, že delegace prodlouží cestu do rakouského hlavního města.[19] Radonjić požádal o vyslání rakouské armády do Černé Hory, což bylo odmítnuto.[19] Na žádost Radonjiće se rakouský císař rozhodl v únoru 1790 poslat munici do Černé Hory za předpokladu, že Černohorci „přijdou pod křídla císaře v době války, stejně jako v době míru, s Osmanskou říší“.[19] Rakouská podpora vypadala neperspektivně.[19]

Kara Mahmud Pasha je útok (1796)

V roce 1796 Kara Mahmud Pasha, Pasha ze Scutari, byl poražen u Bitva o Martinići. Mahmud Pasha se později vrátil a byl poražen a zabit u Bitva o Krusi dne 22. září. Polovinu černohorské armády vedl metropolita Petar I., druhou Jovan.[20]

Po vítězství Jovan napsal do Vídně a požádal o kompenzaci za svůj dům, který dříve vyhořel. Protože Rakušané byli s Jovanovým úsilím spokojeni, poslali mu peníze a řezivo na opravu domu.

Minulé roky

Krátce před svou smrtí koupil Jovan tiskařský lis Vídeň a najal Rakušana, aby vychovával Černohorce v jeho používání. Metropolita Petar I. jej však obvinil, že přinesl rakouského špiona, a obvinil ho, že chce prodat Černou Horu rakouské koruně. Jovan se tedy vzdal myšlenky tisku a prodal tisk obchodníkovi v USA Kotorský záliv. O několik let později Petar II Petrović-Njegoš přinesl stejný tisk zpět do Černé Hory.

Reference

  1. ^ Novak 1949, str. 176

    -Ван-Јово- Јоко Радоњић изабран за гувернадура Црне Горе од Народне скупштине на Цетињу 1764 годин.

  2. ^ Čubrilović 1983, str. 460, Млади гувернадур Јово Радоњић води главну реч у то доба у Црној Гори; ему се обраћају Млечићи, скадарски везир и околне турске паше и бегови кад је требало средити не
  3. ^ A b C d Glasnik cetinjskih muzeja 1974, str. 181
  4. ^ A b Zapisi. Cetinjsko istorijsko društvo. 1939. Истога мјесеца кад је Шћепан погинуо удари на Куче везир скадарски Мехмед - паша Бушатлија, но с о
  5. ^ Летопис Матице српске. У Српској народној задружној штампарији. 1898. Године 1774. везир скадарски Мехмед паша Бушатлија ударио је на Куче и Бјелопавлиће, који позваше у помоћ Црногорце те произиђе због овога међу Црном Гором и Арбанијом велики бој и Арбанаси су се повукли ...
  6. ^ A b Stanojević & Vasić 1975, str. 399
  7. ^ Stanoje Stanojević; Dragoslav Stranjaković; Petar Popović (1934). Cetinjska škola: 1834-1934. Štamparija Drag. Gregorića. str. 29.
  8. ^ Andrija Luburić; Špiro M. Perović (1940). Porijeklo i prošlost Dinastije Petrovića. Razítko. „Mladá Srbija“. Та су све тада примили и с каквом захвалношћу види се. из следећег: „.. Писмом од 27. априла 1779. год, писаним на италијан- ском језику у гостионици код„Јелена“Иван Радоњић, Иван Петровић, архимандрит Петар Петровић и conte Pietro Beladinovich јављају Њ Превасходству да су примили прекра- сне поклоне Њ В. Царице, који су им послати по чинов- нику Хајнцу, и то, примили су:. 3 златне дуванкесе, један ча- совник окићен бриљантима, четири златне медаље, две сто- тине угарских дуката, и - што их је још више усрећило -. примили су слику цареву Њихова захвалност је у то- лико већа, што они те поклоне сматрају као претходни до- каз милости и заштите узвишенога двора, за којом они с целим народом уздишу, и за коју су готови да жртвују крв своју ит.д. Како им је преко ...
  9. ^ Stanojević & Vasić 1975, str. 460

    Петровић и гувернадур Јован Радоњић, два прва црногорска главара, један по звању, а други по ства У почетку сложни, они се ускоро размимоилазе, јер сваки од супарника настоји да обезбиједи првен ...

  10. ^ A b C Brastvo. 32. Društvo sv. Uložit. 1941. str. 91. Гувернадур Јоко је хтео да потпуно завлада земљом; он је себи присвајао право световне, а владику је хтео да ограничи на вршење духовне власти. У спољној политици се такође нису слагали: владика је држао с Русијом, док се гувернадур ослања ослања Отуда су у земљи и постојале две странке: русо- филска и аустрофилска; прву је водио владика, а другу гувернадур ...
  11. ^ Srbsko učeno društvo 1891, str. 227.
  12. ^ Stanojević & Vasić 1975, str. 460.
  13. ^ Čubrilović 1983, str. 362

    А питању за Аустрију или против Аустрије сукобили су се у руско-аустријском рату против Турске Организујући отпор против аустријског утицаја у својој земљи за ...

  14. ^ Историски записи. 73. с.н. 2000. str. 127. Њима су управљали гувернадур Иван Радоњић и митрополит помоћу 5 сердара, 9 војвода и 34 кнеза (синтеза световне и теократске власти, што ће изазивати трвења и борбу за примат све до 1832-1833. Године)
  15. ^ Srbsko učeno društvo 1891, str. 262.
  16. ^ A b C d E Rade Turov Plamenac; Jovan R. Bojović (1997). Memoari. CID. str. 537. Гувернадур Јоко, чим опази турску војску преко Бјелица, он из- гори своју кућу и утече у Млетачку Кара-Махмут паша хо- ћаше опалит племе Његуше, него су га измолили Никшићи да се са- чувају, јес ве Кара-паша подмири обећани дар вој. Милићу и кнезу Мартиновићу са пуне двије боце „башлика“ (турских бакарних новаца) и повр њих у грла од боца напуни по десет дуката за њихову услугу коју су му учињели, па се онда преко Паштровића врати с војском у Скадар. Кад је прелазијо преко Паштровића почине више Кашћела бли- зу цркве; онда поп Раде Андровић нови Обилић узме два
  17. ^ A b Vasilije Derić (1900). O srpskom imenu po zapadnijem krajevima našega naroda. Štampano u državnoj štampariji. 1788. год. пише Иван Радоњић, црногорски губернатор, руској царици Катарини II .: „Сада ми сви Срби Црногорци молимо вашу царску милост да пошљете к нама књаза Софронија Југовића“ „1789. год пише опет Иван Радоњић, црногорски губернатор, руској царици:.„. Сад ми сви Срби из Црне Горе, Херцеговине, Бањана, Дробњака, Куча, Пипера, Бjeлопавлића, Зете, Климената, Васојевића, Братоножића, Пећи, Косова, Призрена, Арбаније, Маћедоније припадамо вашему величанству и молимо, да као милостива наша мајка пошљете к нама књаза Со- фронија Југовића
  18. ^ Srbsko učeno društvo 1891, str. 228.
  19. ^ A b C d E F G Stanojević & Vasić 1975, str. 442
  20. ^ Novak 1949, str. 178

    ... под Мартинићима и 22 септембра исте године у Крусима, недалеко Под- горице, половином црногорске војске командовао владика Петар I, а другом половином гувернадур Јоко. З овога се јасно види до које висине је доспела ...

Zdroje

  • Čubrilović, Vasa (1983). Odabrani istorijski radovi. Narodna knjiga.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Novak, Viktor (1949). Istoriski časopis. 1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Stanojević, Gligor; Vasić, Milan (1975). Istorija Crne Gore (3): od početka XVI do kraja XVIII vijeka. Titograd: Redakcija za istoriju Crne Gore. OCLC  799489791.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Glasnik cetinjskih muzeja (1974). Glasnik cetinjskih muzeja. 7–10.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Srbsko učeno društvo (1891). Glasnik Srbskog učenog društva. 72. Državna štamparija.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Předcházet
Vukale Stanišić		 Guvernadur z Černá Hora
1764 – 1803		Uspěl
Vukolaj Jovanov Radonjić