Irácká kurdská občanská válka - Iraqi Kurdish Civil War

Irácká kurdská občanská válka
Část Irácko-kurdský konflikt a Irácké bezletové zóny konflikt
datumKvěten 1994 - 24. listopadu 1997
Umístění
Irácký Kurdistán
Výsledek

Washingtonská dohoda, zastavení palby; vytvoření dvou kurdských regionálních vlád, jedné v roce 2006 Sulajmáníja a jeden dovnitř Erbil

Bojovníci

KDP
Irák Irák
 krocan

PDKI

PUK
PKK[Citace je zapotřebí ]
KCP
Irácký národní kongres
 Írán (od roku 1995)

SCIRI
Velitelé a vůdci

Massoud Barzani

Rowsch Shaways

Jalal Talabani
Nawshirwan Mustafa
Kosrat Rasul Ali
Abdullah Öcalan

Ahmed Chalabi
Síla

KDP: 25 000 aktivních, 30 000 rezerv[1]
Irák Irák: 30 000 (1996)[2]

PDKI: 600 (1998)[3]

PUK: 12 000 aktivních, 6 000 rezerv[1]
INC: 1 000 (1995)[4]
PKK: 5 000–10 000 (1994)[5]
 Írán: 2,000 (1996)[6]

SCIRI: 5,000[7]
Ztráty a ztráty
5 000 zabito[8]

The Irácká kurdská občanská válka byl vojenský konflikt, který se odehrál mezi soupeřem kurdština frakce v Irácký Kurdistán v polovině 90. let, většinou mezi Vlastenecká unie Kurdistánu a Kurdská demokratická strana. V průběhu konfliktu kurdské frakce z íránský a Turecký Kurdistán, stejně jako íránské, irácké a turecké státní síly, byly vtaženy do bojů s dodatečným zapojením amerických sil. Zahynulo 3 000 až 5 000 bojovníků a civilistů.

Pozadí

Autonomie v Irácký Kurdistán byla původně založena v roce 1970 jako Kurdská autonomní oblast po dohodě o autonomní dohodě mezi vládou Iráku a vůdci Iráku kurdština společenství. Ve městě Erbil bylo založeno zákonodárné shromáždění se jmenovitou autoritou nad kurdsky osídlenými gubernáty Erbil, Dahuku a Jako Sulaymaniyah. Jak pokračovaly různé bitvy mezi separatistickými Kurdy a iráckými vládními silami až do 1991 povstání v Iráku, bezpečnost kurdských uprchlíků vedla k přijetí Rada bezpečnosti OSN Rozlišení 688 který byl použit jako odůvodnění k implementaci Provoz poskytuje pohodlí, nadnárodní vojenská operace vedená USA, která zajišťovala bezpečnost iráckého kurdského regionu pomocí letecké síly a současně poskytovala humanitární pomoc uprchlíkům prchajícím před pronásledováním.[9] Zatímco bezletová zóna pokrývala Dahuk a Erbil, vynechala Sulaymaniyah a Kirkúku. To vedlo k další sérii krvavých střetů mezi iráckými vládními silami a kurdskými jednotkami. Krátce nato bylo dosaženo nepokojné rovnováhy sil a Irák v říjnu 1991 stáhl své vojenské a vládní úředníky z regionu. Od tohoto okamžiku dosáhl irácký Kurdistán de facto nezávislost pod vedením dvou hlavních kurdských stran v regionu - Kurdská demokratická strana a Vlastenecká unie Kurdistánu - bez kontroly nad Bagdád. Region poté přijal vlastní vlajku a národní hymnu.

Irácký Kurdistán držel parlamentní volby v roce 1992. KDP získala nadpoloviční většinu hlasů v gubernie z Dohuk a Arbil vzhledem k tomu, že PUK získal širokou podporu Sulajmáníja guvernéra i kurdské části Diyala (konkrétně Kifri a Khanaqin okresy ). V důsledku voleb byl kurdský parlament rozdělen mezi Jalal Talabani Vlastenecký svaz Kurdistánu a Massoud Barzani Kurdská demokratická strana.[10]

Po stažení svých sil z Kurdistánu v říjnu 1991 uvalila irácká vláda nad regionem ekonomickou blokádu a omezila dodávky ropy a potravin.[11] Embargo OSN na Irák také významně ovlivnilo kurdskou ekonomiku a zabránilo obchodu mezi Kurdy a jinými národy. Veškerá hospodářská jednání mezi iráckým Kurdistánem a vnějším světem jako taková probíhala prostřednictvím Černý trh.

V březnu 1994 Turecké ozbrojené síly začalo Provoz Steel, přeshraniční vojenský vpád do severní Irák proti PKK. 3. května delegace KDP souhlasila, že nedovolí PKK mít základnu v severním Iráku. 4. května turecké ozbrojené síly opustily severní Irák.[12]

1994 se střetává s PUK – KDP

Hlavní článek: Květen 1994 se střetává s PUK – KDP

V květnu 1994 vypukly mezi oběma frakcemi boje. Počáteční střety si vyžádaly smrt asi 300 lidí[13] a během příštího roku bylo na obou stranách zabito kolem 2 000 lidí.[10] Podle bývalého důstojníka CIA Robert Baer, příslušníci Íránu Islámské revoluční gardy poskytoval omezenou podporu PDK a umožňoval PDK zahájit útoky z íránského území a zaútočit na Penjwin a Qaladze dvakrát, protože až do roku 1996 měla PDK užší vztahy s Íránem než s PUK, než Írán začal podporovat PUK poté, co povolili bombardovat íránské kurdské strany pobývající na Koyi.

Plánované zavraždění Saddáma Husajna

V lednu 1995 CIA důstojník případu Robert Baer cestoval do severního Iráku s týmem pěti mužů a zřídil stanici CIA. Navázal kontakt s kurdským vedením a podařilo se mu vyjednat příměří mezi Barzani a Talabani.

Během několika dní Baer navázal kontakt s iráckým generálem, který plánoval atentát Saddam hussein. V plánu bylo použít jednotku 100 renegátských iráckých jednotek k zabití Saddáma, když přecházel přes most poblíž Tikrit. Baer připojil plán do Washingtonu, ale nic neslyšel. Po třech týdnech byl plán revidován a vyzýval k útoku kurdských sil v severním Iráku, zatímco povstalecké irácké jednotky srovnaly jeden ze Saddámových domů s palbou z tanků, aby zabily iráckého vůdce. Baer znovu zapojil plán do Washingtonu a nedostal žádnou odpověď. Dne 28. Února se Irácká armáda byl uveden do plné pohotovosti. V reakci na to byly iránské a turecké armády umístěny do nejvyšší pohotovosti. Baer dostal zprávu přímo od poradce pro národní bezpečnost Tony Lake řekl mu, že jeho operace byla ohrožena. Toto varování bylo předáno Baerovým kurdským a iráckým kontaktům. Když se to Barzani dozvěděl, ustoupil od plánované ofenzívy a nechal Talabaniho síly PUK, aby to provedly samy.

Důstojníci irácké armády, kteří plánovali zabít Saddáma palbou z tanku, byli kompromitováni, zatčeni a popraveni, než mohli operaci provést. Ofenzíva PUK byla stále zahájena podle plánu a během několika dní se jim podařilo zničit tři divize irácké armády a zajmout 5 000 vězňů.[14] Navzdory Baerovým prosbám o americkou podporu ofenzívy se nic nedočkalo a kurdské jednotky byly nuceny ustoupit. Baer byl okamžitě odvolán z Iráku, krátce vyšetřován za pokus o vraždu Saddáma Husajna, ale osvobozen.[14]

Bitva o Erbil (1996)

Přestože se kurdský parlament přestal scházet v květnu 1996, křehké příměří mezi PUK a KDP se konalo až do léta 1996. Během tohoto období bylo irácké vládě povoleno KDP zřídit pašeráckou cestu přes Řeka Khabur povodí pro přepravu nelegálního vývozu ropy.[15] Barzani a jeho společníci využili příležitosti uvalit na tento obchod daně a poskytli jim příjem několik milionů dolarů týdně.[16] To vedlo ke sporu s PUK o to, kdo by měl z těchto peněz těžit. Ačkoliv obě strany dosáhly dohody, kde by se pašerácké iracké trasy pašování mezi nimi rovnoměrně rozdělily, KDP pokračovala ve svých pokusech o větší kontrolu nad pohybem zboží přes irácký Kurdistán.[15]

Talabani navázal spojenectví s Íránem a umožnil mu provést vojenský vpád do severního Iráku zaměřený na Kurdská demokratická strana Íránu dne 28. července.[10][17] V reakci na to Barzani požádal o pomoc iráckou vládu, která, když viděla příležitost dobýt severní Irák, přijala. Dne 31. Srpna 30 000 iráckých vojsk v čele s obrněnou divizí Irácká republikánská garda zaútočil na PUK ovládané město Erbil, která byla bráněna 3000 PUK Pešmergou vedenou Korsatem Rasulem Alim ve spojení s jednotkami KDP. Erbil byl zajat a irácké jednotky popravily 700 PUK a Irácký národní kongres váleční zajatci v poli za městem.

Tento útok vyvolal kurdské obavy, že Sadám zamýšlel zahájit genocidní kampaň proti Kurdům podobnou kampaním 1988 a 1991. Clintonova administrativa, která nebyla ochotna umožnit irácké vládě znovu získat kontrolu nad iráckým Kurdistánem, začala Operace Desert Strike dne 3. září, kdy americké lodě a B-52 Stratofortress bombardéry vypustily 27 řízených střel na místa protivzdušné obrany v jižním Iráku. Následujícího dne bylo z amerických lodí odpáleno dalších 17 řízených střel proti místům irácké protivzdušné obrany. USA také nasadily úderné letouny a letadlovou loď do Perský záliv oblasti a rozsah jižní bezletové zóny byl přesunut na sever k 33. rovnoběžka.[18]

Po instalaci KDP pod kontrolou Erbila, Irácká armáda jednotky stáhly z kurdské oblasti zpět do svých původních pozic. KDP vyhnala PUK ze svých dalších pevností as další pomocí irácké armády zajala 9. září Sulajmánííu. Jalal Talabani a PUK ustoupily k íránským hranicím a americké síly evakuovaly ze severního Iráku 700 pracovníků Iráckého národního kongresu a 6 000 členů PUK.[10][13] Dne 13. října, Sulaymaniyah byl zachycen PUK, údajně s podporou íránských sil.[19]

Turecká intervence

Hlavní články: Provoz Hammer (1997) a Provoz Dawn (1997)

Boje pokračovaly po celou zimu mezi KDP a PUK. Komplikující věci, PKK byla přítomna v Iráku. PKK se spojil s PUK, který později vedl útok KDP na PKK. Podle některých zdrojů začala PKK bojovat proti všem, kteří podporovali KDP, včetně některých asyrských a arabských skupin.[20] Turecko, které považovalo kurdskou občanskou válku za příležitost, se spojilo s KDP a zahájilo Operace Hammer v květnu násilným pokusem donutit PKK opustit irácký Kurdistán. Tato operace způsobila těžké ztráty PKK, ale byla neúspěšná. PKK se podařilo udržet své tábory v severním Iráku.[21]

Dne 25. září 1997 turecké síly znovu vstoupily do iráckého Kurdistánu a zaútočily na pozice PUK a PKK ve snaze donutit PKK opustit irácký Kurdistán. Podle tureckých zdrojů však šlo o pokus o zastavení palby mezi frakcemi. Výsledkem operace byly těžké ztráty PKK a PUK. Později o příměří bylo sjednáno mezi PUK a KDP po rozhodnutí USA o podpoře příměří.[20]

Navzdory příměří vypukly v říjnu a listopadu obnovené boje podél linie příměří mezi KDP a PUK. V tomto kole bojů bylo na obou stranách zabito 1200 bojovníků a 10 000 civilistů uprchlo ze svých domovů.[20] Dne 24. listopadu 1997 vyhlásila KDP jednostranné příměří. Přestože PUK nehlásila příměří oficiálně, uvedla, že jejich skupina bude dodržovat příměří, přestože KDP porušila příměří útokem na pozice PUK 25. listopadu.[19]

Následky

Rozdělení Kurdistánu po občanské válce

V září 1998 Barzani a Talabani podepsali americkou Washingtonskou dohodu o formální mírové smlouvě. V dohodě se strany dohodly, že budou sdílet příjmy, sdílet moc a popírat využívání severního Iráku k PKK, a nedovolit iráckým jednotkám vstoupit do kurdských oblastí. USA se zavázaly použít vojenskou sílu k ochraně Kurdů před možnou agresí ze strany Saddam hussein. Současně implementace OSN Program Ropa za potraviny přinesl příjem do severního Iráku, což umožnilo zvýšení životní úrovně.[22] Irácký Kurdistán se stal relativně mírumilovnou oblastí před malou teroristickou skupinou Ansar al-Islam vstoupil do regionu Halabja v prosinci 2001 a přinesl obnovený konflikt, který by skončil v roce 2003 bezprostředně před začátkem války v Iráku, který zasáhl hlavně nekurdské oblasti Iráku.

Asi o měsíc později americký prezident Bill clinton podepsal Zákon o osvobození Iráku do práva zajišťující vojenskou pomoc iráckým opozičním skupinám, včetně PUK a KDP. KDP odhaduje, že 58 000 jejích příznivců bylo vyloučeno z oblastí kontrolovaných PUK od října 1996 do října 1997. PUK uvádí, že 49 000 jejích příznivců bylo vyloučeno z oblastí kontrolovaných KDP od srpna 1996 do prosince 1997.[13]

PUK a KDP později spolupracovaly s americkými silami během 2003 invaze do Iráku, směrování iráckých sil pomocí amerických vzdušných sil a překonání velké části severního Iráku včetně měst Kirkúku a Mosul. Po invazi byl Massoud Barzani později zvolen prezidentem iráckého Kurdistánu, zatímco Jalal Talabani byl zvolen Prezident Iráku.

Viz také

Další čtení

Reference

  1. ^ A b Ochota čelit smrti: Historie kurdských vojenských sil - Pešmerga - od Osmanské říše po dnešní Irák (strana 63) Archivováno 29. října 2013 v Wayback Machine, Michael G. Lortz
  2. ^ "Válka v Perském zálivu a následky - Historie - Irák - Střední východ: embargo Irák, krize Irák, sjednocená moc, směnný kurz, konec roku". Countriesquest.com. 15. ledna 1991. Citováno 28. ledna 2013.
  3. ^ „Irácké povstalecké skupiny“. Fox News. Citováno 1. května 2016.
  4. ^ „Události vedoucí k invazi do Iráku v roce 2003“. Archivovány od originál dne 16. listopadu 2018. Citováno 1. května 2016.
  5. ^ John Pike. "Kurdistán - Turecko". Citováno 1. května 2016.
  6. ^ Unsafe Haven: Iranian Kurdish Refugees in Iraqi Kurdistan (strana 1)
  7. ^ "Turecko a Írán čelí v Kurdistánu :: Čtvrtletní Blízký východ". Meforum.org. Citováno 28. ledna 2013.
  8. ^ „Asia Times Online :: Blízký východ, zprávy o Iráku, Íránu“. Atimes.com. 20. února 2010. Citováno 28. ledna 2013.
  9. ^ L. Fawcett, Dolů, ale ne ven? Kurdové v mezinárodní politiceRecenze mezinárodních studií, svazek 27, 2001, s. 117
  10. ^ A b C d Politi, Daniel. „Kurdové - časopis o břidlicích“. Slate.com. Citováno 28. ledna 2013.
  11. ^ M. Leezenberg, Irácký Kurdistán: obrysy společnosti po občanské válce, Third World Quarterly, sv. 26, č. 4-5, červen 2005, s. 636
  12. ^ „Kurdové v Turecku“ (PDF). Azylový zákon. Archivovány od originál (PDF) dne 16. července 2011. Citováno 19. ledna 2019.
  13. ^ A b C John Pike. „Demokratická strana Kurdistánu (KDP)“. Globalsecurity.org. Citováno 28. ledna 2013.
  14. ^ A b Projev Roberta Baera ve Světové mediální asociaci Archivováno 16. srpna 2007 v Archiv. Dnes
  15. ^ A b Pollack, Kenneth (25. března 2003). Hrozivá bouře: Co každý Američan potřebuje vědět před invazí do Iráku (Případ invaze do Iráku: Výňatek z The Threatening Storm ed.). Random House LLC, 2003. str. 81. ISBN  9781588363411. Citováno 25. června 2014.
  16. ^ Stansfield, G .; Anderson, L. (2004). Budoucnost Iráku: diktatura, demokracie nebo rozdělení?. New York: Palgrave Macmillan. str.174. ISBN  1403963541.
  17. ^ John Pike. „Kurdská demokratická strana Íránu (KDPI)“. Globalsecurity.org. Citováno 28. ledna 2013.
  18. ^ John Pike. „Operace Pouštní stávka“. Globalsecurity.org. Citováno 28. ledna 2013.
  19. ^ A b Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. „Refworld - Chronologie pro Kurdy v Iráku“. Refworld. Archivovány od originál dne 17. října 2012. Citováno 1. května 2016.
  20. ^ A b C John Pike. „Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK)“. Globalsecurity.org. Citováno 28. ledna 2013.
  21. ^ Smith, Dan (8. dubna 2014). Stát Blízkého východu: Atlas konfliktů a řešení. str. 92. ISBN  9781134039227. Citováno 27. února 2016.
  22. ^ „Kurdská dohoda signalizuje nový závazek USA“. Washingtonský institut pro politiku Blízkého východu. 29. září 1998. Citováno 28. ledna 2013.

Bibliografie