Ignác Řehoř Peter VI. Shahbaddin - Ignatius Gregory Peter VI Shahbaddin

Mar

Ignác Řehoř Peter VI. Shahbaddin
Antiochijský patriarcha
Ignác Řehoř Peter VI. Shahbaddin.jpg
KostelSyrská katolická církev
VidětAntiochijský patriarcha
Nainstalováno2. dubna 1678
Termín skončil4. března 1702
PředchůdceIgnáce Andrewa Akijana
Nástupcev roce 1783, Ignác Michal III. Jarweh
Osobní údaje
narozenýC. 1641
Zemřel4. března 1702
Adana

Mar Ignác Řehoř Peter VI. Shahbaddin (1641–1702) byl Patriarcha z Syrská katolická církev od roku 1678 do roku 1702. Jeho smrt za tragických okolností znamenala konec prvního pokusu o sjednocení mezi syrskou církví a katolickou církví.

Život

Gregory Peter Shahbaddin, pravděpodobně narozen kolem roku 1641, byl synovcem Ignác Abdul Masih I. (později patriarcha) a stal se jeho syrským arcibiskupem Jeruzalém v roce 1662.[1]

Abdul Masih byl vůdcem pravoslavné frakce a od roku 1662 se postavil proti prokatolickému patriarchovi Ignáce Andrewa Akijana. Po smrti Andrewa Akijana, v červenci 1677, Abdul Masih uvedl do omylu prokatolickou frakci, která se hlásila k společenství s katolický kostel aby byl zvolen za patriarchu, ale jakmile získal firman jmenování Osmanský sultán, udělal úplný obličej.[2] Prokatolická frakce tak v Aleppo zvolil místo něj svého synovce Shahbaddina, který se stal zastáncem Andrewa Akijana.

Patriarcha

Po zvolení Shahbaddin získal, a to i díky Francouzům Konzul, potvrzení jako patriarcha od sultána, a byl dosazen na trůn 2. dubna 1678.[3] Později byl potvrzen také Pope Innocent XI kdo mu udělil Pallium, znamení patriarchální autority, dne 12. června 1679.[4]

Další roky byly hluboce poznamenány střety mezi protikladnými frakcemi, pro-katolickou a pro-pravoslavnou, které se obě pokoušely získat na svou stranu Osmanský úřady. To mělo za následek pět výpovědí a opětovné splácení Shahbaddina.[2] Rok co rok se osmanské úřady postavily ve prospěch proortodoxní frakce a střety se brzy zhoršily skutečným pronásledováním ze strany ortodoxních Syřanů směrem k prokatolické straně.[5]

V roce 1696 odcestoval Shahbaddin s jeruzalémským arcibiskupem Gregorym Isho (Josue) do Řím získat prostředky. V Římě se setkali Pope Innocent XII a zůstali tam až do roku 1700, kdy, za podpory Leopold I., rakouský císař a ze dne Louis XIV Francie, mohli dosáhnout Istanbul. Shahbaddin byl tedy znovu instalován 1. března 1701 popáté jako syrský patriarcha v Aleppu.[5]:36

Tragický konec

Tato poslední re-splátka skončila tragédií po několika měsících kvůli perzekucím ze strany pro-ortodoxní frakce a osmanských úřadů. Dne 27. srpna 1701 Shahbaddin, arcibiskup Dionysius Amin Kahn Risqallah z Aleppa,[6] a většina duchovenstva byla zatčena, zbita a uvězněna.[5]:38 Dne 10. Listopadu 1701 byli převezeni nuceným pochodem z Aleppa na hrad Adana. Biskup Amin Kahn Risqallah zemřel téhož dne, kdy 18. listopadu dorazil na hrad, kvůli zraněním během pochodu a ostatní zajatci byli několik měsíců vězněni.

Bez ohledu na divoké stížnosti západních pravidel nebyl Shahbaddin propuštěn,[7] a 4. března 1702[8] nabídl mu kávu velící důstojník hradu a ve stejnou noc zemřel, zcela jistě otrávený.[5]:40[4]

Postupné události

Po Shahbaddinově smrti 4. března 1702 zůstalo duchovenstvo ve vězení v Adaně až do začátku roku 1704. Během svého zajetí, dne 23. listopadu 1703, zvolili za nového patriarchu maphrian a arcibiskup z Ninive Isaac Basilios Joubeir (nebo Basil Ishaq ibn Jubair, c. 1645–1721), který byl v té době v Istanbulu na francouzském konzulátu. Později byl potvrzen jako patriarcha dne 17. listopadu 1704 Řím.[9] Ale přesto odmítl přijmout patriarchální titul a nadále se považoval pouze za Maphrian, čeká na lepší čas.[2] V roce 1706 se přestěhoval do Říma, kde zemřel 18. května 1721.[8] The Syrská katolická církev měl nového patriarchu až v roce 1783 s Ignác Michal III. Jarweh.

Poznámky

  1. ^ Fiey, J. (1993). Pour Un Oriens Christianus Novus: Repertoire Des Dioceses Syriaques Orientaux Et Occidentaux. Bejrút: Steiner. p. 220. ISBN  3-515-05718-8.
  2. ^ A b C John, Joseph (1983). Muslimsko-křesťanské vztahy a mezikřesťanská rivalita na Středním východě: případ jakobitů. Suny Press. s. 46–7. ISBN  978-0-87395-600-0.
  3. ^ de Vries, Wilhelm (1969). „Dreihundert Jahre syrisch-katholische Hierarchie“. Ostkirchliche Studien. 5: 137–157.(v němčině)
  4. ^ A b de Vries, Wilhelm (1971). „Die Propaganda und die Christen im Nahen asiatischen und afrikanischen Osten“. V Metzler J. (ed.). Sacrae Congregationis de Propaganda Fide Memoria Rerum. I / 1. Herder. str. 594–595.(v němčině)
  5. ^ A b C d Rabbath, Antoine (1910). Dokumenty inédits pour servir à l'histoire du christianisme en Orient, svazek 2. A. Picard et fils. str.30 –45.(v italštině)
  6. ^ vysvěcen arcibiskupem v Aleppu dne 4. dubna 1678
  7. ^ Rabbath, Antoine (1910). Dokumenty inédits pour servir à l'histoire du christianisme en Orient, svazek 1. A. Picard et fils. str. 116–7.(francouzsky)
  8. ^ A b Metzler, Josef (1973). „Die Syrisch-Katholische Kirche von Antioch“. V Metzler J. (ed.). Sacrae Congregationis de Propaganda Fide Memoria Rerum. II. Herder. 368–379.(v němčině)
  9. ^ Remigius Ritzler (1952). Hierarchia catholica Medii aevi sive summorum pontificum, S.R.E. cardinalium, série ecclesiarum antistitum. 5. Padova. p. 90. Chybějící nebo prázdný | název = (Pomoc)

Zdroje