Pedagogika humanitních věd - Human Science Pedagogy

Elisabeth Blochmann (1892-1972), pedagog v oblasti humanitních věd, student Hermana Nohla a celoživotní korespondent s Martin Heidegger.

Human Science Pedagogy je pobočkou Věda o člověku zabývající se vzděláváním, výchovou, výukou a individuálním růstem nebo formací (Bildung ). Orientuje se na pedagogickou a studijní praxi, na vztahové zkušenosti učitele a studenta, na otázky etiky, historie a na to, co to je být člověkem. Jednalo se o dominantní přístup k pedagogickému stipendiu vzdělávání učitelů a filozofie vzdělávání a v Německo z Weimar Era do konce šedesátých let. Humanitní pedagogika je založena na pedagogické práci Friedrich Schleiermacher, který byl integrován do Wilhelm Dilthey do jeho koncepce multidisciplinární vědy o člověku. Následně byl konsolidován Hermanem Nohlem a dále rozvíjen Otto Friedrich Bollnow, Theodore Litt, Jakob Muth a další. Pedagogika vědy o člověku vytrvala v práci Klaus Mollenhauer, Max van Manen[1] a další noví i současní učenci.[2]

Společná témata

V tomto přístupu existuje řada společných témat:

  1. Začíná se tím, že se potvrdí nadřazenost a důstojnost pedagogické praxe. „Rodiče se původně vzdělávali a jak se obecně uznává, dělali tak bez odkazu na„ teorii “,“ zdůrazňuje Schleiermacher.[3] Praxe existuje nezávisle na teorii a teorie nevyhnutelně přichází později. Teorie se musí hodně poučit z praxe, jak se vyskytuje dnes a proběhla v minulosti.
  2. Vychází z Schleiermacherovy klíčové otázky pro vzdělávání: „Co vlastně chce starší generace [nebo s] mladší?“[4] To znamená, že vzdělávání a výchova jsou etické a kolektivní (nebo „politické“) otázky, které se ptají, co v současné době děláme a co děláme by měl dělat. Znamená to také, že vzdělávání je součástí našeho běžného každodenního života a že je v tomto smyslu kulturní.
  3. Vzdělání je tedy otázkou žitého a zkušeného vztahu učitele nebo dospělého a studenta či dítěte.[5]
  4. Naděje a důvěra sdílená pedagogem i dítětem jsou pro tento vztah zásadní. Naděje a důvěra sdílená v širší komunitě (např. Ve třídě nebo ve škole) se označuje jako pedagogická atmosféra.[6][7]
  5. K dosažení této atmosféry a navazování pedagogických vztahů se učitel snaží uplatnit pedagogický takt.[8]
  6. Tato naděje a důvěra podléhají neočekávaným narušením: v životě dítěte, v práci učitele (v důsledku chyb nebo neúspěchů) nebo ve světě sdíleném studentem a učitelem (např. Školní život). Nelze je přímo připravit, ale jejich dopad na studenty a děti lze snížit kultivací pedagogického vztahu, pedagogické atmosféry a pedagogického taktu pedagoga.[6]

Reference

  1. ^ „Max van Manen“. www.maxvanmanen.com. Citováno 2017-10-16.
  2. ^ Friesen, Norm (2017). „Pedagogický vztah minulost a současnost: zkušenost, subjektivita a neúspěch“. Journal of Curriculum Studies. 49 (6): 743–756. doi:10.1080/00220272.2017.1320427.
  3. ^ Schleiermacher, Friedrich (1826). „Theorie der Erziehung: Vorlesungen aus dem Jahr 1826“ (PDF). Citováno 15. října 2017.
  4. ^ Klaus, Mollenhauer (2013). Zapomenuté souvislosti: O kultuře a výchově. London: Routledge. str. xviii. ISBN  978-1-315-88300-7.
  5. ^ van Manen, Max (1996). Researching Lived Experience: Human Science for an Action Sensitive Pedagogy. New York: Routledge. ISBN  978-1629584164.
  6. ^ A b Koerrenz, Ralf (2016). Existencialismus a vzdělávání: Úvod do O.F. Bollnow. New York: Palgrave. s. 51–91. ISBN  978-3319486369.
  7. ^ Bollnow, Otto Friedrich (1986). „Pedagogická atmosféra“. Fenomenologie + praxe. 7: 1–11.
  8. ^ Friesen, Norm (jaro 2017). „Pedagogický vztah minulost a současnost: zkušenost, subjektivita a neúspěch“. Journal of Curriculum Studies. 49 (6): 743–756. doi:10.1080/00220272.2017.1320427.