Henri-Pierre Picou - Henri-Pierre Picou - Wikipedia
Henri-Pierre Picou (Nantes 27 února 1824-17 července 1895) byl a francouzština malíř.[1][2] Jeho dílo začal s portréty a klasickými historickými tématy, ale později přešel k alegorickým a mytologickým tématům.[3]
Byl to akademický malíř a jeden ze zakladatelů Neo-Grec spolu se svými blízkými přáteli Gustave Boulanger, Jean-Léon Gérôme, a Jean-Louis Hamon, také akademičtí malíři. Všichni studovali v dílnách obou Paul Delaroche a později Charles Gleyre. Picouův styl byl znatelně ovlivněn Gleyre. Zatímco zbytek skupiny obecně maloval klasické a mytologické předměty, Picou také obdržel provize za velké náboženské fresky z mnoha kostelů, včetně Église Saint-Roch.[4]
Jeho umělecký debut byl na výstavě Salon v roce 1847. Příští rok mu byla udělena medaile druhé třídy za jeho obraz, Cléopâtre et Antoine sur le Cydnus. Také známý jako Kleopatra na Cydnu, je běžně považováno za Picouho mistrovské dílo. O tomto představení v salonu v roce 1848 napsal kritik Théophile Gautier, který se domníval, že téma je příliš ambiciózní, ale zároveň uvedl, že „dává nejlepší naději pro budoucnost mladého umělce a řadí se mezi sedm nebo osm nejdůležitějších obrazů Salonu.“[5] V roce 1875 byl obraz vystaven v New Yorku a poté našel ubytování na stěnách domu soukromá umělecká galerie v San Francisku.[6]
Picou udržoval velkou dílnu v Paříži na Boulevard de Magenta, což mu poskytlo prostor pro práci na jeho rozsáhlých freskách. Jeho popularita stále rostla a on vyhrál Second Prix de Rome v roce 1853 za jeho obraz, Jésus chassant les vendeurs du Temple (Peňažníci honili z chrámu) a další medaili druhé třídy za malbu v salonu v roce 1857. Od svého debutu v roce 1847 byl pravidelným členem Salonu a téměř každý rok předváděl až do své poslední výstavy v roce 1893.[3][7] Ke konci roku byl nazýván nejmódnějším malířem Druhá francouzská říše.[1]
Galerie
Útěk
U fontány (1880)
Sběrači květin (1881)
Nevinnost svedena láskou (1886)
Poznámky
- ^ A b Bryan, Michael (1904). Bryanův slovník malířů a rytců. IV. London: The Macmillan Company. str. 115.
- ^ "Jméno umělce". Citováno 26. června 2010.[trvalý mrtvý odkaz ]
- ^ A b Vapereau, Gustave (1893). Dictionnaire universel des contemporains: contenant toutes les personnes notables de la France et des pays étrangers (ve francouzštině) (Sixième ed.). Paříž: Librairie Hachette. 1249–1250.
- ^ „ART / 4 / 2DAY“. Citováno 26. června 2010.
- ^ Gautier, Théophile (duben 1848). Salon de 1848 (francouzsky). La Presse.
Tel qu'il est, il donne les meilleures espérances pour l'avenir du jeune artiste, et se classe parmi les sept ou huit toiles les plus importantes du Salon.
- ^ Shepp, Daniel B. (1905). Sheppova knihovna historie a umění: obrazová historie všech zemí a časů; velké historické události popsané kouzelnými tužkami největších světových umělců. Philadelphia, Pensylvánie: Globe Bible Publishing Company. str. 118.
- ^ Bellier de la Chavignerie, Emile; Auvray, Louis (1885). Dictionnaire général des artistes de l'école française depuis l'origine des arts du dessin jusqu'à nos jours: architekti, peintres, sochaři, hroby a litografie (francouzsky). Paříž: Librairie Renouard. str. 267.
Další čtení
- „Tome XVIII“. Gazette des Beaux-Arts (francouzsky). Paříž. 1. ledna 1865. str. 351.
- Bénézit, E. Dictionnaire des peintres, sculpteurs, dessinateurs et graveurs Gründ, 1999.
- Frimmmel, Lexikon de Weiner Gemälde-Sammign, 1 (1913) 112
- Du Camps, Maxim (1855). Les Beaux-Arts à l'Exposition Universelle de 1855 (francouzsky). Paříž: Librairie Nouvelle. str. 233.
- Maillard, E. L’Art à Nantes, 1924.
- H. Marcel, La Peintures Français de XIX e’s, 1905
- Mireur, Hippolyte. Dictionnaire des Ventes d'art, sv. 5, (1911)
- Schurr, Gerald (1975). Les Petits Maîtres de la Peinture Valeur de Demain 1820-1920. III. Paris: Éditions de l'Amateur.
- Thieme, Ulriche; Becker, Felixe. Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart.
- „Lettre élégante“ (PDF). Archivovány od originál (PDF) dne 10.7.2011.
