Giustino Fortunato (1777–1862) - Giustino Fortunato (1777–1862) - Wikipedia

Giustino Fortunato

Giustino Fortunato, také známý jako Giustino Fortunato senior (20 srpna 1777-22 srpna 1862) byl Ital smírčí soudce a politik. Jeho synovec byl italský historik a politik Giustino Fortunato (1848-1932).

Životopis

Narozen v Rionero v Sup, městečko v Basilicata, do rodiny ze střední třídy, se přestěhoval do Neapol studovat jurisprudence. Následovník jakobín nápady, byl studentem Carla Lauberga a setkal se s dalšími intelektuály jako např Francesco Mario Pagano, Ettore Carafa, Emanuele De Deo a Ignazio Ciaia. Učil matematiku na Nunziatella vojenská akademie na krátkou dobu.

Se vzestupem Parthenopean Republic v roce 1799 byl nominován soudce míru. Po příchodu anti-republikán vojska kardinála Fabrizio Ruffo Fortunato s nimi bojoval v zoufalé bitvě u „Ponte della Maddalena“. Poražený byl uvězněn v Sant'Elmo hrad, ale s pomocí Vincenzo Parisi, uprchl a schoval se ve svém domě v Moliterno.[1] Po Bourbon restaurování vykonával právnickou profesi.

Za vlády Joachim Murat, zastával soudní povinnosti a spolu s Vincenzo Cuoco a Pietro Napoli-Signorelli, měl velkou roli při znovuzrození Accademia Pontaniana (1808); Fortunatoův dům byl místem setkávání intelektuálů Melchiorre Delfico, Vincenzo Monti David Winspeare, Michele Tenore a Teodoro Monticelli. V roce 1814 ho Murat nominoval intendant z Chieti. Po Smlouva z Casalanzy, Fortunato zůstal v byrokracii pod Ferdinand I. ale byl propuštěn za to, že podporoval Carbonari nepokoje v roce 1820. Byl obnoven jeho synovcem Ferdinand II, Který mu dal sídlo ministr bez portfolia (1841) a ministr financí (1847).

V roce 1849 se stal předsedou vlády a ministr zahraničních věcí z Království obojí Sicílie až do roku 1852. Jeho vláda byla kvůli revoluci v roce 1848 proti monarchii absolutní a konzervativní. Obviněn z nevolnosti králi, byl silně kritizován Giuseppe Ricciardim, Giacomem Racioppi, Pierem Silvestrem Leopardim a zejména Luigi Settembrini, který ho považoval za nenasytná a divoká hyena.[2] Fortunato však vyslal panovníka v přesvědčení proti liberálům.[3]

Byl propuštěn Ferdinandem II. Za to, že ho o tom neinformoval William Gladstone Dopisy zaslané z Neapole londýnskému parlamentu, ve kterých bylo království definováno jako Boží negace postavená na vládní systém.[4] Paolo Ruffo, velvyslanec v Londýně, informoval Fortunato o obsahu dopisů, ale neinformoval krále. Král si byl vědom minulých liberálních sklonů Fortunata a měl podezření, že Fortunato ho dobrovolně neinformoval, aby usnadnil šíření dopisů.[5] Po propuštění byl Fortunato zvolen prezidentem „Královské akademie věd“ v letech 1855 - 1857. Zemřel v Neapoli v roce 1862.

Vyznamenání

Reference

  1. ^ Tommaso Pedio, Uomini aspirazioni e contrasti nella Basilicata del 1799, F. lli Montemurro, 1961, s. 206
  2. ^ Harold Acton, Gli ultimi Borboni di Napoli (1825–1861), Giunti, 1997, s. 332
  3. ^ Alfonso Scirocco, L'Italia del Risorgimento, Il Mulino, 1990, s. 334
  4. ^ Raffaele De Cesare, La fine di un regno (Napoli e Sicilia), S. Lapi, 1900, s. 65
  5. ^ Raffaele De Cesare, La fine di un regno (Napoli e Sicilia), S. Lapi, 1900, str.77
  6. ^ A b C d E F Collezione delle Leggi e de'Decreti Reali del Regno delle Due Sicilie, Stamperia reale, 1846, str.85
  7. ^ A b C d E F G h Almanacco di corte, Tipografia reale, 1858, s. 318

Bibliografie

  • Gerardo Raffaele Zitarosa, Giustino Fortunato storico, Pellegrini, 1970
  • Raffaele De Cesare, La fine di un regno (Napoli e Sicilia), S. Lapi, 1900
  • Harold Acton, Gli ultimi Borboni di Napoli (1825–1861), Giunti, 1997