George I. Rákóczi - George I Rákóczi

Nativní forma tohoto osobní jméno je I. Rákóczi György. Tento článek používá Pořadí západních jmen když se zmiňuji o jednotlivcích.
George I. Rákóczi
George I (György) Rákóczi (1593-1648) - Rembrandt van Rijn & Jan Gillisz. van Vliet.jpg
Prince of Transylvania
Panování1630–1648
PředchůdceStephen Bethlen
NástupceGeorge II Rákóczi
narozený8. června 1593
Szerencs, Maďarsko
Zemřel11. října 1648(1648-10-11) (ve věku 55)
Gyulafehérvár, Sedmihradsko
(Nyní Alba Iulia, Rumunsko)
ManželkaZsuzsanna Lórántffy
ProblémGeorge II Rákóczi
Zikmund Rákóczi
OtecZikmund Rákóczi
MatkaAnna Gerendi
NáboženstvíKalvinismus

George I. Rákóczi (8. června 1593 - 11. října 1648) byl Prince of Transylvania od roku 1630 až do své smrti v roce 1648. Předtím působil jako vůdce protestantské frakce v Maďarsku a věrně podporoval Gabriel Bethlen, jeho předchůdce jako princ. Když Čeští šlechtici požádali o vojenskou podporu v jejich boji proti Habsburská monarchie Rákóczi přesvědčil Bethlena, aby pomohl, a velel několika transylvánským silám v několika bitvách. Rákóczi byl zvolen princem po Bethlenově smrti, následovat Bethlenovu manželku Kateřina Brandenburská a bratr Istvan.

Časný život

George byl nejstarší syn Barona Zikmund Rákóczi a jeho druhá manželka Anna Gerendi.[1] Zikmunda, který byl v roce úspěšným vojenským velitelem Královské Maďarsko, byl prvním členem Rákóczi rodina se dostala do popředí.[2] George se narodil v roce Szerencs dne 8. června 1593.[3][4] Jeho matka zemřela v roce 1595.[1]

Georgeovo dětství je téměř bez dokladů.[3] Jeho otec ho poslal do Kassy (nyní Košice na Slovensku) na konci roku 1604 nebo počátkem roku 1605.[5][6] Kassa byla sídlem Stephen Bocskai, který se vzbouřil proti habsburskému vládci královského Maďarska, Rudolf.[6] Vysláním Jiřího do Kassy projevil Zikmund svou podporu Bocskaiovi[5] kdo z něj udělal guvernéra Sedmihradské knížectví v září 1605.[6]

Bocskai jmenován Bálint Drugeth jako jeho nástupce v Transylvánii po smrti, ale Dieta Transylvánie zvolen Zikmundovým princem dne 12. února 1606.[6] Po svém zvolení Zikmund nejprve pil Georgeovo zdraví.[5] Gabriel Báthory, který se přihlásil k Transylvánii, uzavřel spojenectví s nepravidelným Hajdu vojsko.[7] Zikmund byl nucen abdikovat ve prospěch Báthoryho dne 5. března 1608.[7] Ačkoli Zikmund ztratil trůn, jeho krátká vláda v Transylvánii posílila postavení jeho synů, protože žádný jiný šlechtic nemohl prokázat knížecí původ.[5] George šel do Pressburgu (nyní Bratislava na Slovensku) zastupovat svého nemocného otce na Strava Maďarska v září 1608.[7] Když jeho otec zemřel 5. prosince, byl stále ve stravě.[8]

Bohatý šlechtic

George a jeho dva bratři, Zsigmond a Pál, zdědili rozsáhlé majetky svého otce v královském Maďarsku.[4][9] Bálint Drugeth (který byl manželem jejich nejstarší sestry), vdova po otci, Borbála Telegdy a její zeť, István Kendi, žaloval je o část jejich dědictví.[9] Pro zajištění podpory panovníka se George na jaře 1611 vydal na královský dvůr do Prahy.[10] Spolupracoval také s György Thurzó, Palatine Maďarska proti Hajdúsům.[10]

George byl vyroben Ispán (nebo hlava) Borsod County v roce 1615.[10] O rok později byl jmenován kapitánem královského hradu v Ónode.[10] Oženil se s bohatou dědičkou, Zsuzsanna Lorántffy.[4] Ve své poslední vůli zdůraznil, že jeho manželka byla nejkrásnější a nejpříjemnější žena, kterou ve svém životě potkal.[10] Usadili se Szerencs, ale později se přestěhovala do svého zděděného majetku, Sárospatak.[4] Byli nadšenými přívrženci Reformovaná církev.[4][11] Podporoval Gabriel Bethlen, kalvínský princ Transylvánie, proti katolickému uchazeči György Drugethovi.[12] Když Drugeth plánoval proniknout do Transylvánie, navštívil George v červenci 1616 Bethlen.[12][13]

Rudolfův nástupce, Matyáš II, upřednostňoval katolické šlechty, ačkoli většina maďarských šlechticů se hlásila k protestantismu.[12] Určený dědic bezdětného monarchy, Ferdinand, byl proslulý svým silným odhodláním Protireformace.[11][14] Matthias byl stále naživu, když byl Ferdinand korunován za uherského krále v sněmu v Pressburgu 1. července 1618.[15] George ve stravě chyběl.[16]

Protestantská opatření habsburských monarchů pobouřila převážně protestanty Čeští šlechtici.[17] Jejich zástupci vnikli do Pražský hrad a vyhodil Matthiasovy dva katolické poručíky z okna dne 22. května 1618.[18][11] Českí rebelové vyslali do protestantských zemí vyslance, kteří hledali pomoc proti Habsburkům.[19]

Protestantská politika Habsburků naštvala George, který byl vůdcem maďarských protestantů.[20] Vyzval Gabriela Bethlena, aby do konfliktu zasáhl jménem českých rebelů.[21] V létě 1619 také začal najímat hajdúská vojska.[22] Aby se zabránilo spolupráci Rákócziho a Bethlenové, András Dóczy, velitel královských vojsk v Horní Maďarsko, nabídl Rákócziho majetky Bethlenovi jménem krále.[23] Místo přijetí Dóczyho nabídky Bethlen informoval Rákócziho, že se rozhodl napadnout královské Maďarsko.[21][24] Aby usnadnil Bethlenovu invazi, Rákóczi se pokusil Drugetha zajmout, ale nemohl mu zabránit v útěku do Polska.[25] Potom Rákóczi pochodoval do Kassy a převážně přesvědčil Evangelický (nebo luteránští) měšťané, aby se vzdali 5. září.[21][26] O den později jeho hajdúští vojáci mučili a zavraždili tři jezuita kněží, Melchior Grodziecki, Marko Krizin a István Pongrácz.[21]

Rákóczi se vrátil do Sárospataku, aby se setkal s Bethlenem, který 17. září dorazil do čela transylvánské armády.[27] Šli do Kassy, ​​kde Bethlen uspořádal shromáždění se zástupci šlechticů a měst Horní Maďarsko.[27] Dne 21. září zvolili poslanci Rákócziho za velitele Horního Maďarska.[21] Založil své sídlo v Kassa.[28] Drugeth najal nepravidelné jednotky (především Kozáci ) v Polsku a vloupal Zemplénská župa 21. listopadu.[29] Rákóczi se pokusil zastavit jejich invazi, ale v bitvě byl poražen Bitva u Humenného dne 23. listopadu.[21] Bethlen brzy ukončil obléhání Vídně a spěchal zpět do Maďarska.[30] Z porážky obvinil Rákócziho a v dopise Kassovým měšťanům ho popsal jako mladého a nezkušeného velitele.[31]

Drugethovy jednotky vyplenily oblast Kassa, ale nemohly město dobýt.[32] Rákóczi nařídil mobilizaci místních vojsk.[32] Kozáci opustili Maďarsko před koncem roku 1619 a Drugeth je následoval do Polska počátkem příštího roku.[33] Ferdinandova armáda v říjnu obléhala Pressburg, ale Rákóczi spěchal do města a přinutil útočníky obléhání zrušit.[34] Ferdinandova vojska však způsobila rozhodnou porážku české armády v Bitva na Bílé hoře 8. listopadu.[35] Jeho velitel, Bucquoy, napadl Horní Maďarsko a v první polovině roku 1621 přinutil Bethlena stáhnout své jednotky až ke Kassě.[36] Většina maďarských šlechticů usilovala o smíření s Ferdinandem, ale Rákóczi zůstal věrný Bethlenovi.[37] Poté, co se Bethlenovi oponenti zmocnili pevnosti Fülek (nyní Fiľakovo Rákóczi ji v dubnu obléhal, ale nemohl donutit obránce, aby se vzdali.[38] Bethlen zahájil v srpnu protiútok proti Ferdinandově armádě.[38][39] Rákóczi se připojil k vojenské kampani a účastnil se obléhání Pressburgu, ale ke své rodině se na konci srpna vrátil do Sárospataku, ale na žádost Bethlen se vrátil o měsíc později.[40]

Bethlen a Ferdinand uzavřeli mírovou smlouvu v lednu 1622.[41] The Mír Nikolsburgu zmocnil Bethlena, aby do konce svého života vládl v sedmi župách v Maďarsku - Abaúj, Bereg, Borsod, Szabolcs, Szatmár, Ugocsa a Zemplén.[21]

George zůstal ve službách Bethlen, dokud Bethlen nezemřel v roce 1629. Bethlen byl krátce následován jeho vdovou Kateřina a pak jeho bratr Istvan. Transylvánské panství se ale místo toho brzy obrátilo na George. Dne 1. prosince 1630, v Sighisoara stavovští zvolili Rákócziho za prince; vládl až do své smrti v roce 1648.

V roce 1644 zasáhl do Třicetiletá válka, vyhlásil válku proti Císař Ferdinand III. Zabral celé Horní Maďarsko a připojil se k obléhání švédské armády Brno pro plánovaný pochod proti Vídeň. Jeho nominální vládce, osmanský sultán, mu však nařídil ukončit kampaň. Ve smlouvě v Linci (1645) uznal Ferdinand vládu Jiřího nad sedmi hrabstvími Partium a znovu potvrdil náboženské svobody Transylvánie.

Rodina

György byl ženatý Zsuzsanna Lorántffy. Měli čtyři syny:

Citace

  1. ^ A b Hangay 1987, str. 226.
  2. ^ Nagy 1984, str. 32.
  3. ^ A b Nagy 1984, str. 33.
  4. ^ A b C d E Várkonyi 2012, str. 218.
  5. ^ A b C d Nagy 1984, str. 34.
  6. ^ A b C d Hangay 1987, str. 227.
  7. ^ A b C Hangay 1987, str. 228.
  8. ^ Hangay 1987, str. 222.
  9. ^ A b Nagy 1984, str. 38.
  10. ^ A b C d E Nagy 1984, str. 39.
  11. ^ A b C Nagy 1984, str. 46.
  12. ^ A b C Nagy 1984, str. 44.
  13. ^ Péter 1981, str. 444.
  14. ^ Parker 1987, str. 35.
  15. ^ Péter 1981, str. 446.
  16. ^ Várkonyi 2012, str. 219.
  17. ^ Nagy 1984, str. 43.
  18. ^ Parker 1987, str. 43.
  19. ^ Parker 1987, str. 45-46.
  20. ^ Nagy 1984, str. 48.
  21. ^ A b C d E F G Péter 1981, str. 447.
  22. ^ Nagy 1984, str. 44, 52.
  23. ^ Nagy 1984, str. 47.
  24. ^ Nagy 1984, str. 53.
  25. ^ Nagy 1984, str. 54.
  26. ^ Nagy 1984, str. 56.
  27. ^ A b Nagy 1984, str. 58.
  28. ^ Nagy 1984, str. 59.
  29. ^ Nagy 1984, str. 63.
  30. ^ Parker 1987, str. 52.
  31. ^ Nagy 1984, str. 64-65.
  32. ^ A b Nagy 1984, str. 69.
  33. ^ Nagy 1984, str. 71.
  34. ^ Nagy 1984, str. 72-73.
  35. ^ Parker 1987, str. 55.
  36. ^ Nagy 1984, str. 76.
  37. ^ Nagy 1984, str. 76-77.
  38. ^ A b Nagy 1984, str. 77.
  39. ^ Péter 1981, str. 451.
  40. ^ Nagy 1984, str. 79.
  41. ^ Parker 1987, str. 58.
  42. ^ Hangay 1987 91, 220-221.

Zdroje

  • Hangay, Zoltán (1987). Erdély választott fejedelme: Rákóczi Zsigmond [Zvolený princ Transylvánie: Zikmund Rákóczi]. Zrínyi Kiadó. ISBN  963-326-363-8.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Nagy, László (1984). Fejedelem „bibliás őrálló“: I. Rákóczi György a magyar históriában [Princ „Čtenář Bible a strážný“: George I Rákóczi v maďarské hitoriografii]. Magvető Kiadó. ISBN  963-14-0204-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Parker, Geoffrey (1987). třicetiletá válka. Routledge. ISBN  0-415-15458-8.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Péter, Katalin (1981). „A három részre szakadt ország és a török ​​kiűzése (1526–1605)“. V Benda, Kálmán; Péter, Katalin (eds.). Magyarország történeti kronológiája, II: 1526–1848 [Historická chronologie Maďarska, svazek I: 1526–1848] (v maďarštině). Akadémiai Kiadó. str. 361–430. ISBN  963-05-2662-X.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Péter, Katalin (1994). „Zlatý věk knížectví (1606–1660)“. V Köpeczi, Béla; Barta, Gábor; Bóna, István; Makkai, László; Szász, Zoltán; Borus, Judit (eds.). Historie Transylvánie. Akadémiai Kiadó. 301–358. ISBN  963-05-6703-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Szilagyi, Sandor (1893) Elsö Rákóczy György, 1593-1648. Magyart Történelmi Társulat, Budapešť 482 s [1]
  • Várkonyi, Gábor (2012). „I. Rákóczi György“. V Gujdár, Noémi; Szatmáry, Nóra (eds.). Magyar királyok nagykönyve: Uralkodóink, kormányzóink és az erdélyi fejedelmek életének és tetteinek képes története [Encyklopedie maďarských králů: Ilustrovaná historie života a skutků našich panovníků, vladařů a knížat Transylvánie] (v maďarštině). Reader's Digest. 218–221. ISBN  978-963-289-214-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Předcházet
Kateřina Brandenburská		 Prince of Transylvania
1630–1648		Uspěl
George II Rákóczi