George II Rákóczi - George II Rákóczi

George II Rákóczi

Thaler Jiřího II. Rákócziho zobrazující jeho portrét a erb (1660)

George II Rákóczi (30. ledna 1621 - 7. června 1660), byl a maďarský šlechtic, Prince of Transylvania (1648-1660), nejstarší syn George I. a Zsuzsanna Lorántffy.^[1]

Narozen v Sárospatak, Maďarsko, byl za svého otce (19. února 1642) zvolen sedmohradským princem.^[1] Dne 3. února 1643 se oženil Sophia Báthoryová, jehož matka byla požádána, aby konvertovala římský katolík na Kalvinismus. Jejich syn byl Františka I. Rákócziho.

Při nástupu na trůn (říjen 1648), jeho první myšlenkou bylo realizovat ambice svého otce v Polsko.^[1] S ohledem na tento objekt se na začátku roku 1649 spojil s kozák hejtman Bohdan Khmelnytsky a hospodáři z Moldávie a Valašsko, (Vasile Lupu a Matei Basarab ),^[1] ale několik let nepodnikal žádné kroky. Dne 6. Prosince 1656, u Smlouva Radnot, také se spojil s Kingem Charles X Gustav Švédska proti králi Jan II. Kazimír z Polska. Rákóczi se měl zmocnit provincií Malopolsko a Mazovsko, spolu s bohatými ložisky solí v Wieliczka a Bochnia. V roce 1657 napadl Polsko-litevské společenství ve třetí části druhé severní války (1655–1660), známé také jako Potopa.

Na konci ledna 1657 překročila Rákócziho armáda asi 25 000 vojáků Karpaty u Krosno. Transylvánci zamířili k Medyka, kde se k nim přidalo asi 10 000 lidí Zaporozhianští kozáci pod Anton Zdanovich. Transylvánsko-kozácká armáda se přiblížila Lwow, ale nedokázal dobýt opevněné město. Pak zamířil na západ, do Krakov. Pochod armády byl poznamenán četnými zvěrstvy, ničením a rabováním. Rákóczi zajat a zničen Dukla, Lesko, a Sanok, ale nepodařilo se ho chytit Przemyśl, Krosno, a Łańcut. Dne 21. března 1657 vstoupil Rákóczi Tarnów a o sedm dní později dorazil do Krakova, který už byl pod švédskou kontrolou.

Švédská posádka v Krakově byla posílena 2500 Transylvanianů pod János Bethlen, zatímco Rákóczi zamířil na sever. 12. dubna, blízko Ćmielów, Transylvánci vstoupili do švédské armády pod vedením Karla X. Gustava. Kombinované síly překročily Visla na Zawichost, dne 19. dubna zachycení Lublin. 8. května obléhala švédsko-transylvánská armáda Brzesc nad Bugiem, zachytit to o dva dny později. Po obléhání se Rákócziho vojáci zabývali rabováním a rabováním. Transylvánci mimo jiné shořeli Biała Podlaska a Brańsk.

Dne 20. Května se objevily zprávy o Dano-švédská válka dosáhl Karla X. Gustava a král se rozhodl pochodovat směrem Švédské Pomořansko odchází Gustaf Otto Stenbock ve vedení. Armáda poté pochodovala směrem Varšava, pálení měst Mielnik, Drohiczyn, Nur, Brok, a Pniewo. Dne 17. června, po třídenním obléhání, Rákóczi a Stenbock dobyli Varšavu.

Švédské síly zůstaly ve Varšavě jen několik dní, protože 22. června opustily město a pochodovaly do Štětín, připojit se k válce proti Dánsku. Jelikož si Rákóczi dobře uvědomoval skutečnou kvalitu své armády, rozhodl se také opustit Varšavu a zamířit na jihovýchod. Na rozkaz polského krále Jan II. Kazimír Vasa Za Transylvánci následovala 10 000 silně nasazená armáda Stefan Czarniecki, podporovaný Litevci z Aleksander Hilary Połubiński [pl ] a rakouskými spojenci Polska. Současně síly Jerzy Lubomirski uspořádal odvetnou invazi do Transylvánie s rozsáhlou rabováním a ničením Rákócziho říše.

Dne 8. července 1657 v Lancutu se polští vůdci rozhodli rozdělit své síly. Stefan Czarniecki měl následovat Rákócziho, zatímco Jerzy Lubomirski a Stanisław "Rewera" Potocki měli odříznout Transylvánce a kozáky od překročení hranice a úniku z Polska. Dne 11. Července Czarniecki částečně zničil transylvánskou armádu v Bitva u Magierowa. Dne 16. července se polské armády spojily a dne 20. července porazily Rákócziho v Bitva u Czarny Ostrów.

Po porážce a následném ústupu svých kozáckých spojenců se Rákóczi stáhl směrem k Podolian město Miedzyboz, kde kapituloval před Jerzym Lubomirskim (23. července) a slíbil, že rozbije spojenectví se Švédskem, opustí města Krakov a Brzesc Litewski a zaplatí příspěvek v celkové výši přes 4 miliony złotys. Polští velitelé umožnili jeho silám pochodovat směrem k Sedmihradsku, ale 26. července byl Rákóczi napaden Krymských Tatarů, kteří v té době byli spojenci s Polskem a Litvou. Rákóczi opustil svou armádu a nechal ji v rukou János Kemény. Transylvánský tábor, který se nachází nedaleko Trembowla, byl zajat Tatary dne 31. července. Asi 500 bylo zabito a asi 11 000 Transylvanianů bylo zajato a odvezeno na Krym. Výsledkem bylo, že Rákócziho armáda přestala existovat.

Dne 3. Listopadu 1657 se na příkaz Osmanská říše (ke kterému byla Transylvánie přítokem), Strava sesadil ho za spáchání neoprávněné války.^[1] Ale v lednu 1658 byl obnoven novým zasedáním sněmu v Medgyes.^[1] Opět byl sesazen Turky Velkovezír, a znovu se vrátil, jako by se nic nestalo.^[1] Nakonec Turci vtrhli do Sedmihradska a Rákóczi zemřel v Nagyváradu na rány přijaté u bitva u Gilău (Květen 1660).^[1]

Rodina

Předkové George I Rákóczi^[2]^[3]

16. Zsigmond Rákóczi

8. János Rákóczi

17. Dóra Haraszthy

4. Zikmund Rákóczi

18. Miklós Némethy^{[ověření se nezdařilo ]}

9. Sára Némethy

19. Katalin Lucskay^{[ověření se nezdařilo ]}

2. George I. Rákóczi

10. János Gerendi

5. Anna Gerendi

22. Bertalan Erdélyi

11. Kata Erdélyi

23. Klára Kemény

1. George II Rákóczi

24. János Lórántffy^{[ověření se nezdařilo ]}

12. László Lórántffy^{[ověření se nezdařilo ]}

25. Borbála Derencsényi^{[ověření se nezdařilo ]}

6. Mihály Lórántffy

26. Albert Horváthy^{[ověření se nezdařilo ]}

13. Erzsébet Horváthy^{[ověření se nezdařilo ]}

27. Dorottya Bölcsey^{[ověření se nezdařilo ]}

3. Zsuzsanna Lorántffy

28. Janos Zeleméri^{[ověření se nezdařilo ]}

14. Miklós Zeleméri^{[ověření se nezdařilo ]}

29. Anna Dobó^{[ověření se nezdařilo ]}

7. Bora Zeleméri

30. Miklós Henyey^{[ověření se nezdařilo ]}

15. Margit Henyey^{[ověření se nezdařilo ]}

31. Anna Dombai^{[ověření se nezdařilo ]}

Reference

^ ^A ^b ^C ^d ^E ^F ^G ^h Bain, Robert Nisbet (1911). "Rákóczy". V Chisholm, Hugh (ed.). Encyklopedie Britannica. 22 (11. vydání). Cambridge University Press. str. 867–868.
^ Hangay 1987 91, 220-221.
^ Nagy 1984, str. 42.

Zdroje

Hangay, Zoltán (1987). Erdély választott fejedelme: Rákóczi Zsigmond [Zvolený princ Transylvánie: Zikmund Rákóczi]. Zrínyi Kiadó. ISBN 963-326-363-8.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Nagy, László (1984). Fejedelem „bibliás őrálló“: I. Rákóczi György a magyar históriában [Princ „Čtenář Bible a strážný“: George I Rákóczi v maďarské hitoriografii]. Magvető Kiadó. ISBN 963-14-0204-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Okmanytár II Rákóczi György diplomaciai összeköttetéseihez [Zdroje o diplomatických vztazích George Rákócziho (dopisy atd.)]. (1874). Redaktor: Szilágyi, Sandor. Budapešť, Eggenberger fele akadémiai konyvkereskedes. [1]
Péter, Katalin (1994). „Zlatý věk knížectví (1606–1660)“. V Köpeczi, Béla; Barta, Gábor; Bóna, István; Makkai, László; Szász, Zoltán; Borus, Judit (eds.). Dějiny Transylvánie. Akadémiai Kiadó. 301–358. ISBN 963-05-6703-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

Encyklopedie Ukrajiny Šéfredaktor Vladimir Kubiiovych. - Paříž, New York: Mladý život, 1954–1989.

Předcházet George I. Rákóczi	Prince of Transylvania 1648–1660	Uspěl John Kemény

[EB1911-1] A ^b ^C ^d ^E ^F ^G ^h Bain, Robert Nisbet (1911). "Rákóczy". V Chisholm, Hugh (ed.). Encyklopedie Britannica. 22 (11. vydání). Cambridge University Press. str. 867–868.

[FOOTNOTEHangay198791,_220-221-2] Hangay 1987 91, 220-221.

[FOOTNOTENagy198442-3] Nagy 1984, str. 42.

[1]

[2]

[3]