Ženevská úmluva (1929) - Geneva Convention (1929)

tento článek příliš spoléhá na Reference na primární zdroje. Vylepšete to přidáním sekundární nebo terciární zdroje. (Prosinec 2017) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)

Ženevská úmluva (1929) byla podepsána v Ženevě 27. července 1929. Její oficiální název je Úmluva o zacházení s válečnými zajatci, Ženeva 27. července 1929. To vstoupilo v platnost 19. června 1931.^[1] Je to tato verze Ženevské úmluvy která se týkala zacházení s váleční zajatci v době druhá světová válka. Je předchůdcem Třetí Ženevská úmluva podepsána v roce 1949.

Na svých webových stránkách Mezinárodní výbor Červeného kříže tvrdí, že:

Ustanovení týkající se zacházení s válečnými zajatci jsou obsažena v Haagská nařízení z roku 1899 a 1907. V průběhu první světová válka odhalili několik nedostatků i nedostatek přesnosti. Tyto nedostatky byly částečně překonány zvláštními dohodami uzavřenými mezi válčícími stranami v Bernu v letech 1917 a 1918. V roce 1921 vyjádřila mezinárodní konference Červeného kříže v Ženevě přání, aby byla přijata zvláštní úmluva o zacházení s válečnými zajatci. Mezinárodní výbor Červeného kříže vypracoval návrh úmluvy, který byl předložen na diplomatickou konferenci svolanou v Ženevě v roce 1929. Úmluva nenahrazuje, ale pouze doplňuje ustanovení haagských předpisů. Nejdůležitější inovace spočívaly v zákazu represálií a kolektivních trestů, organizaci práce vězňů, jmenování vězni, zástupců a kontrole vykonávané vězni chránící síly.^[2]

Obecná ustanovení

Článek 1 výslovně odkazuje na články 1, 2 a 3 dohody Haagská úmluva respektující válečné zákony a zvyky na zemi (Haag IV ),^[3] ze dne 18. října 1907, definovat, kdo jsou legální bojovníci a tak se po zajetí kvalifikují jako váleční zajatci (POW). Kromě bojovníků, na něž se vztahuje Haag IV, se na některé civilisty vztahuje také oddíl této úmluvy nazvaný „Uplatňování úmluvy na určité třídy civilistů ".

Články 2, 3 a 4 specifikují, že váleční zajatci jsou zajatci Mocnosti, která je drží, a nikoli vězni jednotky, která přijímá jejich kapitulaci; že váleční zajatci mají právo na čest a úctu a že se ženami se bude zacházet se vší úctou vzhledem k jejich pohlaví a že s vězni podobné kategorie musí být zacházeno stejně.

Zachyťte

Články 5 a 6 pojednávají o tom, co může a nesmí být provedeno s vězněm při zajetí. Pokud budou vězni požádáni, nebudou-li tak nemocní, aby je dodrželi, jsou povinni uvést své pravé jméno a hodnost, ale nemusí být nuceni poskytovat další informace. Osobní majetek vězňů, kromě zbraní a koní, jim nesmí být odebrán.

Znění z roku 1949 Třetí Ženevská úmluva byl úmyslně změněn oproti konvenci z roku 1929, takže vojáci, kteří „padnou k moci“ po kapitulaci nebo hromadné kapitulaci nepřítele, jsou nyní chráněni, stejně jako ti, kteří byli během bojů zajati.^[4][5] (vidět Odzbrojené nepřátelské síly )

Zajetí

Evakuace válečných zajatců

Články 7 a 8 stanoví, že vězni by měli být evakuováni z boj zóny v co nejkratší možné době a že válčící strany jsou povinny vzájemně se informovat o svém dopadení vězňů v co nejkratší možné době.

Zajatecké tábory

Články 9 a 10 pojednávají o typu tábora, ve kterém mohou být zajatci zadržováni. Musí být postaveny takovým způsobem, aby podmínky byly podobné těm, které používají válečníci vlastní vojáci v základních táborech. Tábory musí být umístěny na zdravých místech a mimo bojovou zónu. Také „Bojovníci se pokud možno vyhnou shromažďování vězňů různých ras nebo národností v jednom táboře.“ Vězni nesmí být použity jako lidské štíty vysláním do oblasti, kde by byli vystaveni ohni bojové zóny, nebo byli zaměstnáni k tomu, aby svou přítomností zajistili imunitu určitých bodů nebo oblastí proti bombardování.

Články 11, 12 a 13 uvádějí: „Jídlo musí mít podobnou kvalitu a kvantitu jako vlastní vojáci agresivní a válečným zajatcům nelze za trest odepřít jídlo; měla by být zajištěna jídelna prodávající místní produkty a produkty. měla by být zajištěna; a že hygienická služba v táborech by měla být více než dostatečná k prevenci epidemií. ““

Články 14 a 15 se vztahují na poskytování zdravotnických zařízení v každém táboře.

Články 16 a 17 se vztahují na poskytování náboženských potřeb, intelektuální odklony a sportovní zařízení.

Články 18 a 19 pojednávají o vnitřní kázni tábora, který je pod velením odpovědného úředníka.

Články 20, 21, 22 a 23 stanoví, že s důstojníky a osobami rovnocenného postavení, kteří jsou válečnými zajatci, bude zacházeno s ohledem na jejich hodnost a věk, a poskytnou více podrobností o tom, jaké by toto zacházení mělo být.

Článek 24 se týká míry odměny válečných zajatců.

Články 25 a 26 pojednávají o odpovědnosti zadržovacího orgánu při přemisťování vězňů z jednoho místa na druhé. Vězni musí být dostatečně zdraví, aby mohli cestovat, musí být informováni o tom, kam jsou přemisťováni; a jejich osobní majetek, včetně bankovních účtů, by měl zůstat přístupný.

Práce válečných zajatců

Články 27 až 34 se týkají práce válečných zajatců. Práce musí odpovídat hodnosti a zdraví vězňů. Práce nesmí souviset s válkou a musí být bezpečnou prací. Odměna bude dohodnuta mezi válčícími stranami a bude patřit vězni, který práci provádí.

Vztahy vězňů s úřady

Články 42 až 67 se vztahují na vztahy vězňů s úřady. Na většinu těchto ustanovení se vztahuje ustanovení, že vězni podléhají vlastnímu zákonu o vojenských předpisech zadržovací moci, s některými dalšími ustanoveními, která se týkají konkrétních otázek válečných zajatců, a některými dalšími ustanoveními na ochranu válečných zajatců, pokud jsou vojenské předpisy zadržovací moci nesplňují minimální standard. Dvě specifická nařízení, která odlišují válečné zajatce od vlastních vojenských předpisů zadržených, spočívají v tom, že zadržující moc nemůže žádného válečného zajatce zbavit hodnosti a uniknout válečným zajatcům, kteří jsou zadrženi, než budou moci znovu vstoupit do vlastní armády opustit území obsazené armádou, která je zajala, bude podléhat pouze disciplinárnímu trestu.

Ukončení zajetí

Články 68 až 74 stanoví, že vážně nemocní a vážně zraněni váleční zajatci musí být repatriováni, jakmile to jejich stav dovolí, a v aktivní vojenské službě nesmí být využívána žádná repatriovaná osoba.

Článek 75 se týká propuštění na konci nepřátelství. Propouštění vězňů by mělo být součástí příměří. Pokud to není možné, bude repatriace vězňů provedena s co nejmenším zpožděním po uzavření míru. Toto konkrétní ustanovení mělo po roce způsobit problémy druhá světová válka protože kapitulace Osy byla bezpodmínečná (bezpodmínečná kapitulace ) neexistovalo žádné příměří a v případě Německa byla úplná mírová smlouva podepsána až po podpisu Smlouva o konečném vyrovnání s ohledem na Německo v roce 1990.

Článek 76 se týká válečných zajatců umírajících v zajetí: měli by být čestně pohřbeni a jejich hroby by měly být řádně označeny a udržovány. Ustanovení o závěti a úmrtním listu by měla být stejná jako u vlastních vojáků zadržovací síly.

Úřad pro pomoc a informace týkající se válečných zajatců

Články 77 až 80 pojednávají o tom, jak a jak často by si mocnosti měly vyměňovat informace o vězních, a podrobnosti o tom, jak by měly být do jejich pomoci zapojeny pomocné společnosti pro válečné zajatce.

Uplatňování úmluvy na určité třídy civilistů

Článek 81 stanoví, že jednotlivci, kteří následují ozbrojené síly aniž by k nim přímo patřili, kdo padne do rukou nepřítele a koho si myslí, že je vhodné jej zadržet, má nárok na to, aby s ním bylo zacházeno jako s válečnými zajatci. Toto ustanovení zahrnovalo dodavatelé vojenské podpory, civilní váleční korespondenti, sutlers, atd.

Provedení úmluvy

Články 82 až 97 se zabývají prováděním této úmluvy. Články 82 a 83 obsahovaly dvě důležitá ustanovení. „V případě, že jeden z válčících stran nebude v době války smluvní stranou Úmluvy, zůstávají její ustanovení v platnosti i mezi válčícími stranami, které jsou jejími stranami“, a že ustanovení této úmluvy se i nadále vztahují na vězně válka po nepřátelství až do jejich repatriace, pokud se válčící strany nedohodnou jinak nebo ji nenahradí příznivější režim.

Příloha úmluvy ze dne 27. května 1929 týkající se zacházení s válečnými zajatci

Příloha doplnila podrobnosti ustanovení týkajících se repatriace a hospitalizace.

Strany

Úmluvu podepsaly nebo ratifikovaly tyto země:^[6]

Poznámky

Reference

Viz také

• Ženevská úmluva o zlepšení stavu zraněných a nemocných v armádách v poli (1929)

Další čtení

• Seznam 53 zemí, které úmluvu ratifikovaly. Země, které úmluvu ratifikovaly, se nazývají smluvní státy. Ne všechny země, do kterých se později zapojily druhá světová válka podepsané, např SSSR. Japonsko úmluvu podepsalo, ale neratifikovalo ji. Byli „signatáři státu“. Seznam 9 zemí, které byly pouze signatáři státu.
• Kopie úmluvy pořádané ICRC: Úmluva o zacházení s válečnými zajatci. Ženeva, 27. července 1929.
• Kopie úmluvy ratifikované Spojenými státy Úmluva mezi Spojenými státy americkými a jinými mocnostmi o válečných zajatcích; 27. července 1929. Konal se v Projekt Avalon na Yale Law School