Edith Cavell - Edith Cavell

Edith Cavell
Edith Cavell.jpg
Edith Cavell
narozený4. prosince 1865
Swardeston, Norfolk, Anglie
Zemřel12. října 1915(1915-10-12) (ve věku 49)
Tir národní (Národní střelnice), Schaerbeek, Brusel, Belgie
Uctíván vChurch of England
Hody12. října (anglikánský pamětní den)

Edith Louisa Cavell (/ˈk…proti.l/; 04.12.1865 - 12.10.1915) byla britská zdravotní sestra. Je oslavována za záchranu životů vojáků z obou stran bez diskriminace a za pomoc asi 200 spojeneckým vojákům při útěku z Německa okupované Belgie během První světová válka, za což byla zatčena. Byla obviněna z zrada, shledán vinným a válečný soud a odsouzen k smrti. Přes mezinárodní nátlak na milost byla zastřelena německou popravčí četou. Její poprava získala celosvětové odsouzení a rozsáhlé zpravodajství.

Noc před popravou řekla: „Vlastenectví nestačí. Nesmím vůči nikomu mít nenávist ani hořkost.“ Tato slova byla později napsána na pomníku její blízkosti Trafalgarské náměstí. Její silná anglikánský víra ji poháněla, aby pomohla všem, kteří to potřebovali, německým i spojeneckým vojákům. Byla citována slovy: „Nemohu přestat, když existují životy, které mají být spaseny.“[1] The Church of England připomíná ji ve svém Kalendář svatých 12. října.

Cavell, kterému bylo v době popravy 49 let, byla již v Belgii pozoruhodná jako průkopnice moderního ošetřovatelství.

Časný život a kariéra

Cavell v zahradě v Bruselu se svými dvěma psy před vypuknutím války
Cavell (sedící centrum) se skupinou nadnárodních studentských zdravotních sester, které proškolila v Bruselu

Cavell se narodil 4. prosince 1865[2] v Swardeston, vesnice nedaleko Norwich, kde byl její otec vikářem 45 let.[3] Byla nejstarší ze čtyř dětí reverenda Fredericka Cavella (1824–1910) a jeho manželky Louisy Sophie Warmingové (1835–1918). Sourozenci Edith byli Florence Mary (nar. 1867), Mary Lilian (nar. 1870) a John Frederick Scott (1872–1923).[2]

Byla vzdělaná v Norwich High School pro dívky, poté internátní školy v Clevedon, Somerset a Peterborough (Laurel Court).[4]

Po období jako vychovatelka, včetně rodiny pro Brusel od roku 1890 do roku 1895 se během vážné nemoci vrátila domů, aby se starala o svého otce. Zkušenost ji vedla k tomu, že se po uzdravení svého otce stala zdravotní sestrou.[5] V dubnu 1896, ve věku 30 let, požádal Cavell, aby se stal ošetřovatelkou v nemocnici London Hospital[4] pod vrchní matronou Eva Luckes. Pracovala v různých nemocnicích v Anglii, včetně Shoreditchova ošetřovna[6] (od přejmenování na St Leonard's Hospital). Jako soukromá zdravotní sestra na cestách, která ošetřuje pacienty v jejich domovech, cestovala Cavell, aby měla sklon k léčbě pacientů s rakovinou, dnou, pneumonií, pleuritidou, problémy s očima a apendicitidou.[5]

Cavell byl poslán na pomoc s tyfus vypuknutí Maidstone v průběhu roku 1897. Spolu s dalšími zaměstnanci byla oceněna Maidstoneovou medailí.[7]

V roce 1906 nastoupila na dočasnou pozici vrchní ředitelky Manchesteru a Salforda Sick and Poor a Private Nursing Institution a pracovala tam asi devět měsíců. Zatímco tam uctívala v kostele Nejsvětější Trojice v Chapel Street, Salford a její jméno je uvedeno na válečném památníku církve.[8] Sté výročí její popravy proběhla událost financovaná University of Salford se konal v Sacred Trinity, kde historik Sir Ian Kershaw a Christine Hallett britského Centra pro dějiny ošetřovatelství a porodní asistence, promluvil.[Citace je zapotřebí ]

V roce 1907 byl Cavell přijat Dr. Antoine Depage být matróna nově zřízené zdravotnické školy L'École Belge d'Infirmières Diplômées (nebo Lékařský institut Berkendael) na Rue de la Culture (nyní Rue Franz Merjay), v Ixelles, Brusel.[1] Do roku 1910 „slečna Cavell„ cítila, že se povolání ošetřovatelství v Belgii dostalo dostatečné opory, aby zaručovalo vydávání odborného časopisu “, a proto založila ošetřovatelský časopis, L'infirmière".[1] Během roku školila zdravotní sestry pro tři nemocnice, dvacet čtyři škol a třináct mateřských škol v Belgii.

Když vypukla první světová válka, byla na návštěvě u své ovdovělé matky v Norfolku. Vrátila se do Bruselu, kde její kliniku a školu ošetřovatelství převzala Červený kříž.

Vraťte se do Bruselu

Cavellovi byla nabídnuta pozice vrchní sestry na bruselské klinice. Úzce spolupracovala s Dr. Depageem, který byl součástí „rostoucí skupiny lidí“ v lékařské profesi v Belgii. Uvědomil si, že péče poskytovaná náboženskými institucemi nedrží krok s lékařským pokrokem. V roce 1910 byla Cavell požádána, zda by byla matronou nové sekulární nemocnice v Saint-Gilles.[9]

První světová válka a poprava

V listopadu 1914, po Německá okupace Bruselu Cavell začal ukrývat britské vojáky a přenášet je z okupované Belgie do neutrálního Nizozemska. Zranění britští a francouzští vojáci i belgičtí a francouzští civilisté ve vojenském věku byli před Němci skryty a princ Réginald jim poskytl falešné doklady de Croÿ na jeho zámku Bellignies poblíž Mons. Odtamtud byli vedeni různými průvodci po domech Cavell, Louis Séverin a dalších v Bruselu, kde jim jejich hostitelé poskytli peníze, aby se dostali na nizozemské hranice, a poskytli jim průvodce získané prostřednictvím Philippe Baucq.[10] Tím se Cavell dostal do rozporu s Německé vojenské právo.[3][11] Německé úřady začaly být čím dál více podezřelé z jednání sestry, které dále podporovala její otevřenost.[3]

Byla zatčena dne 3. srpna 1915 a obviněna z přechovávání spojeneckých vojáků. Byla zrazena Georges Gaston Quien, který byl později odsouzen francouzským soudem jako spolupracovník.[12][13] Byla držena ve vězení Saint-Gilles po dobu deseti týdnů, z nichž poslední dva byly umístěny na samotce.[3] Udělala tři výpovědi německé policii (8., 18. a 22. srpna) a připustila, že jí pomohla dopravit na hranice asi 60 britských a 15 francouzských vojáků a asi 100 francouzských a belgických civilistů ve vojenském věku. a většinu z nich ukrýval v jejím domě.[10]

Na ni válečný soud, byla stíhána za pomoc britským a francouzským vojákům, kromě mladých belgických mužů, překročit nizozemské hranice a nakonec vstoupit do Británie. Přiznala svou vinu, když den před soudem podepsala prohlášení. Cavell prohlásila, že vojáci, kterým pomohla uprchnout, jí písemně poděkovali, když bezpečně dorazili do Británie. Toto přiznání potvrdilo, že Cavell pomohla vojákům navigovat na nizozemské hranici, ale také prokázala, že jim pomohla uprchnout do země ve válce s Německem.[14] Mezi její spoluobžalované patřila sestra prince Reginalda, Princezna Marie z Croÿ.

Trestem podle německého vojenského zákona byla smrt. Odstavec 58 německého vojenského zákoníku stanovil, že „v době války každý, kdo má v úmyslu pomoci nepřátelské moci nebo poškodit německé nebo spojenecké jednotky“ jakýkoli ze zločinů definovaných v bodě 90 německého trestu Zákoník „bude za válečnou zradu potrestán smrtí“. Cavell byl konkrétně účtován podle odstavce 90 (1) č. 3 Reichsstrafgesetzbuch„za přepravu vojsk k nepříteli“, za trestný čin obvykle trestaný doživotním vězením v době míru.[14] Bylo možné obvinit Cavella z válečné zrady, protože paragraf 160 německého vojenského zákoníku rozšířil použití paragrafu 58 na cizince „přítomné ve válečné zóně“.

A propagandistické razítko vydáno krátce po Cavelllově smrti

Zatímco První Ženevská úmluva běžně zaručená ochrana zdravotnického personálu, tato ochrana propadla, byla-li použita jako krytí jakékoli agresivní akce. Toto propadnutí je vyjádřeno v článku 7 verze Úmluvy z roku 1906, která byla v té době platnou verzí,[15] a oprávněné stíhání na základě německého práva.

Britská vláda nemohla udělat nic, aby jí pomohla. Sir Horace Rowland z ministerstvo zahraničí řekl: „Obávám se, že je pravděpodobné, že to se slečnou Cavellovou bude těžké; obávám se, že jsme bezmocní.“[16] Lord Robert Cecil „Náměstek ministra zahraničních věcí sdělil, že:„ Jakékoli zastoupení z ní jí způsobí více škody než užitku. “[16] The Spojené státy se však ještě nepřipojil k válce a byl schopen vyvinout diplomatický tlak. Hugh S.Gibson „První tajemník vyslanectví USA v Bruselu objasnil německé vládě, že poprava Cavella by dále poškodila již tak poškozenou reputaci Německa. Později napsal:[17]

Připomněli jsme [německému civilnímu guvernérovi baronovi von der Lanckenovi] spálení Louvain a potopení Lusitania, a řekl mu, že tato vražda by se hodila k těmto dvěma záležitostem a vzbudila by hrůzou a odporem všechny civilizované země. Hrabě Harrach se do toho vloupal s poněkud irelevantní poznámkou, že by raději viděl zastřelit slečnu Cavell, než aby ublížil nejskromnějšímu německému vojákovi, a jeho jediná lítost byla, že neměli „tři nebo čtyři staré anglické ženy střílet“.

Je známo, že baron von der Lancken uvedl, že Cavell by měl být omilostněn kvůli své naprosté poctivosti a proto, že pomohla zachránit tolik životů, německých i spojeneckých. Nicméně, Generál von Sauberzweig, vojenský guvernér Bruselu, nařídil, že „v zájmu státu“ by mělo být provádění trestu smrti proti Baucqovi a Cavellovi okamžité,[10] odepření vyšším orgánům příležitost uvažovat o milosti.[11][18] Cavell se zastal právník Sadi Kirschen z Bruselu. Z dvaceti sedmi obžalovaných bylo pět odsouzeno k smrti: Cavell, Baucq (architekt třicátník), Louise Thuliez, Séverin a hraběnka Jeanne de Belleville. Z pěti odsouzených k smrti byli popraveni pouze Cavell a Baucq; ostatním třem byla udělena odklad.[10]

Cavell nebyl zatčen za špionáž, jak se mnozí domnívali, ale za „válečnou zradu“, přestože nebyl německým státním příslušníkem.[3] Možná ji přijali Britové Tajná zpravodajská služba (SIS) a odvrátila se od svých špionážních povinností, aby pomohla spojeneckým vojákům uniknout, i když to není široce přijímané.[19] Rankin cituje zveřejněné prohlášení M. R. D. Foot, historik a britský zpravodajský důstojník z druhé světové války, pokud jde o Cavella, který byl součástí SIS nebo MI6.[20] Bývalý generální ředitel MI5, Stella Rimington, v roce 2015 oznámila, že objevila dokumenty v belgických vojenských archivech, které potvrdily aspekt shromažďování zpravodajských informací do sítě Cavell. The BBC Radio 4 Program, který představil Rimingtonovu citaci, zaznamenal Cavellovo použití tajných kódů a, i když amatérské, úspěšný přenos zpravodajských informací od ostatních členů sítě.[21]

Když byla ve vazbě, byla Cavell vyslýchána francouzsky, ale její proces byl proveden v němčině; což někteří tvrdili, že dala žalobkyni příležitost dezinterpretovat její odpovědi. I když mohla být zkreslena, nepokusila se bránit, ale odpověděla, že směřovala "environment deux centů„Vojáci k nizozemským hranicím. Cavell byla vybavena obráncem schváleným německou vojenskou guvernérkou; předchozí obránkyni, kterou pro Cavell vybrala její asistentka Elizabeth Wilkinsová,[3] byl nakonec guvernérem odmítnut.[18]

George Bellows, Vražda Edith Cavell, 1918, Muzeum umění Princetonské univerzity

Noc před popravou to řekla reverendovi H Stirling Gahan, anglikánský kaplan Christ Church Brusel a bývalý zaměstnanec v Škola Monkton Combe kterému bylo dovoleno ji vidět a dát jí Svaté přijímání „Jsem vděčný, že jsem měl těchto deset týdnů klidu, abych se připravil. Nyní jsem je měl a bylo s nimi laskavě zacházeno. Očekával jsem svou větu a věřím, že byla spravedlivá. Stojím jako já s ohledem na Boha a věčnost „Uvědomuji si, že vlastenectví nestačí, nesmím vůči nikomu mít nenávist ani hořkost.“[22][23] Tato slova jsou napsána na její soše na náměstí Sv. Martina (A400),[Citace je zapotřebí ] severovýchodně od Trafalgarské náměstí v Londýně. Její poslední slova pro Němce luteránský vězeňský kaplan Paul Le Seur byl zaznamenán jako: „Požádejte otce Gahana, aby později řekl svým blízkým, že moje duše, jak věřím, je v bezpečí, a že jsem ráda, že zemřu pro svou zemi.“[24]

Z jeho nemocné postele Značka Whitlock, americký velvyslanec v Belgii, napsal jménem Cavella osobní poznámku Moritz von Bissing, generální guvernér Belgie. Hugh Gibson; Maitre G. de Leval, právní poradce vyslanectví Spojených států; a Rodrigo Saavedra y Vinent [es ]„2. španělský ministr Marques de Villalobar vytvořil půlnoční námitku žádosti o milost nebo alespoň o odklad popravy.[25] Navzdory těmto snahám umožnil baron von der Lancken dne 11. října pokračovat v popravě.[11] Šestnáct mužů, zformujících dvě popravčí čety, provedlo větu vyslovenou na ni a na čtyři belgické muže u Tir národní[3] střelnice v Schaerbeek v 7:00 dne 12. října 1915. Existují protichůdné zprávy o podrobnostech popravy Cavell. Podle očitého svědka reverenda Le Seura, který se Cavell zúčastnil v jejích posledních hodinách, však na Cavell vystřelovalo osm vojáků, zatímco dalších osm popravovalo Baucqa.[3] Její poprava, potvrzení o smrti a pohřeb byly svědky německého básníka Gottfried Benn jako „vedoucí lékař v bruselské vládě od prvních dnů (německé) okupace“. Benn napsal podrobný účet s názvem „Wie slečna Cavell erschossen wurde“ (Jak byla slečna Cavell zastřelena, 1928).[26]

Existuje také spor ohledně rozsudků uložených podle německého vojenského zákoníku. Údajně trest smrti související s trestným činem spáchaným Cavell byl oficiálně vyhlášen až několik hodin po její smrti.[1] Britský poválečný vyšetřovací výbor pro porušování válečných zákonů však považoval rozsudek za právně správný.[27]

Na pokyn španělského ministra belgické ženy okamžitě pochovaly její tělo vedle věznice Saint-Gilles.[11] Po válce bylo její tělo odvezeno zpět do Británie na zádušní mši v Westminsterské opatství a poté převezen do Norwiche, kde byl položen k odpočinku v Life's Green na východní straně katedrály. Král musel udělit výjimku Řád v Radě z roku 1854, který zabránil jakýmkoli pohřbům v areálu katedrály, aby byl umožněn pohřeb.[28]

Propaganda první světové války

Viz také: Britská propaganda během první světové války
Protiněmecký plakát po první světové válce z British Empire Union, včetně Cavellina hrobu
Případ Cavell (1919), americký film
Edith Cavell (Uccle 2015), autorka Nathalie Lambert

V měsících a letech následujících po Cavellině smrti propagovalo její příběh nespočet novinových článků, brožur, obrázků a knih. Stala se ikonickou propagandistickou postavou vojenského náboru v Británii a pomohla zvýšit příznivý sentiment vůči spojencům ve Spojených státech. Byla populární ikonou kvůli svému pohlaví, ošetřovatelské profesi a zjevně hrdinskému přístupu k smrti.[1] Její poprava byla představována jako čin německého barbarství a morální zkaženosti.

Bylo zjištěno, že zpravodajské zprávy krátce po Cavellově popravě jsou pravdivé jen částečně.[3] Dokonce American Journal of Nursing zopakovala fiktivní zprávu o popravě Cavell, při které omdlela a upadla kvůli jejímu odmítnutí mít před popravčí četou šátek.[3] Zatímco údajně ležela v bezvědomí, německý velící důstojník ji zastřelil revolverem.[11] Spolu s invazí do Belgie a potopením Lusitania „Poprava Cavell byla široce propagována v Británii i Severní Americe Wellingtonův dům, British War Propaganda Bureau.[29]

Kvůli rozhodnutí britské vlády zveřejnit Cavellův příběh v rámci propagandistického úsilí se stala nejvýznamnější britskou ženskou obětí první světové války.[18] Díky kombinaci hrdinské přitažlivosti a zvučného příběhu o zvěrstvech se Cavellův případ stal jedním z nejúčinnějších v britské propagandě první světové války.[29]

Před první světovou válkou nebyl Cavell dobře známý mimo ošetřovatelské kruhy.[3] To umožnilo dvě různá zobrazení pravdy o ní v britštině propaganda, což byla odpověď na nepřátelské pokusy ospravedlnit její střelbu, včetně tvrzení, že Cavell během svého výslechu poskytla informace, které inkriminovaly ostatní. V listopadu 1915 britské ministerstvo zahraničí vydalo odmítnutí, že Cavell do svědectví zapletla kohokoli jiného.

Jeden obraz, který se běžně zobrazoval, byl Cavell jako nevinná oběť bezohledného a nečestného nepřítele.[18] Tento pohled na ni zobrazoval, že pomohla spojeneckým vojákům uprchnout, ale nevinná ze „špionáže“, a byla nejběžněji používána v různých formách britské propagandy, například pohlednic a novinových ilustrací během války.[18] Její příběh byl v britském tisku představen jako prostředek k podpoře touhy po pomstě na bojišti.[18] Tyto obrazy naznačovaly, že muži musí okamžitě nastoupit do ozbrojených sil, aby zastavili síly, které by mohly zajistit soudní vraždu nevinné Britky.

Další zastoupení strany Cavell během první světové války ji viděl popsat jako vážný, vyhrazený, statečný a vlastenecké ženy, která zasvětila svůj život ošetřovatelství a zemřel na záchranu ostatních. Toto zobrazení bylo ilustrováno v mnoha životopisných zdrojích z osobních zkušeností sestry Červeného kříže z první ruky. Pastor Le Seur, kaplan německé armády, v době své popravy připomněl: „Nevěřím, že slečna Cavell chtěla být mučedník ... ale byla připravena zemřít za svou zemi ... slečna Cavell byla velmi odvážná žena a věrná křesťan ".[3] Další zpráva od anglikánského kaplana, reverenda Gahana, si pamatuje Cavellova slova: „Nemám strach ani se nezmenšuji; smrt jsem viděl tak často, že mi to nepřipadá divné ani se nebojím!“[11] V této interpretaci byl její stoicismus považován za pozoruhodný pro nebojující ženu a přinesl jí ještě větší proslulost, než by muž za podobných okolností obdržel.[18]

Německá odpověď

Císařská německá vláda si myslela, že vůči Cavell postupovala spravedlivě. V dopise německého podtajemníka pro zahraniční věci Dr. Alfreda Zimmermanna (nezaměňovat s Arthur Zimmermann, Německý ministr zahraničních věcí) učinil před německou vládou prohlášení pro tisk:

Škoda, že slečna Cavell musela být popravena, ale bylo to nutné. Byla souzena spravedlivě ... Je nepochybně strašná věc, že ​​žena byla popravena; ale zvažte, co by se stalo státu, zvláště ve válce, kdyby nechal zločiny zaměřené na bezpečnost svých armád zůstat nepotrestány, protože byly spáchány ženami.[30]

Z pohledu německé vlády, kdyby propustila Cavella, mohlo dojít k nárůstu počtu žen účastnících se aktů proti Německu, protože věděly, že nebudou přísně potrestány. Zastával názor, že je na odpovědných mužech, aby dodrželi svou zákonnou povinnost vůči Německu a ignorovali světové odsouzení. Její zákony nerozlišovaly mezi pohlavími; jedinou výjimkou je, že podle zákonných zvyklostí by ženy v „delikátním“ (pravděpodobně to znamená „těhotném“) stavu neměly být popravovány.[30] V lednu 1916 však Kaiser rozhodl, že od té doby by neměl být vykonán trest smrti u žen bez jeho výslovného předchozího souhlasu.[31]

Německá vláda rovněž věřila, že všichni odsouzení důkladně věděli o povaze svých činů. Soud tomuto bodu věnoval zvláštní pozornost a propustil několik lidí, protože existovaly pochybnosti o tom, zda obviněný věděl, že jejich činy jsou trestné.[30] Odsouzení naopak dobře věděli, co dělají, a trest za spáchání jejich zločinů, protože „četná veřejná prohlášení poukazovala na skutečnost, že pomoc armádám nepřátel byla trestána smrtí“.[30] Spojenecká reakce na to byla stejná jako na Bethmann-Hollweg oznámení o invazi do Belgie nebo oznámení uvedené v dokumentech o záměru potopit takové lodě jako RMSLusitania: veřejné prohlášení o věci neznamená, že je to správné.[Citace je zapotřebí ]

Pohřeb a památníky

Památník Cavell venku Norwichská katedrála
Cavellův hrob v Norwichské katedrále, obnovený v roce 2016
XII - Poprava Edith Cavell, jeden ze 14 obrazů na Cavell od Brian Whelan v Norwichská katedrála
Mramorová socha Edith Cavell v uniformě zdravotní sestry podepřená velkým žulovým sloupem
Detail Památník Edith Cavell, St Martin's Place, Londýn
Válečný památník v Rue Colonel Bourg, Schaerbeek včetně jména Cavell
Památník Edith Cavell a Marie Depage, Brusel
Interiér Cavell Van na Bodiam železniční stanice

Po válce byly Cavellovy ostatky vráceny do Británie. Když loď nesoucí rakev dorazila do Doveru, byla plná vyzvánět z Dědeček Trojnásobný (5040 změn, Parker's Twelve-Part) zazvonil na zvonech farního kostela. Peal byl pozoruhodný: „Příčka se zvony hluboce tlumenými, s výjimkou Tenoru, který byl otevřený zadním tahem, na počest úcty k sestře Cavell, jejíž tělo dorazilo do Doveru během zvonění a odpočívalo ve městě až do následujícího rána „Prstenci 1-2-3-4-5-6 jsou bývalí vojáci, F. Elliot byl osm měsíců válečným zajatcem v Německu.“ Hluboké (nebo úplné) tlumení se obvykle používá pouze pro smrt panovníků.[32] Na sté výročí její repatriace zazněla zvonění, které používalo stejnou metodu a zvony byly tlumené.[33] Po noční pauze ve farním kostele bylo tělo dopraveno do Londýna a státní pohřeb se konalo v Westminsterské opatství. Dne 19. května 1919 bylo její tělo znovu pohřbeno na východní straně Norwichská katedrála; hrobová služba se pořádá vždy v říjnu.[34] Železniční dodávka známá jako Cavell Van který dopravoval její ostatky z Doveru do Londýna, je uchováván jako památník na Kent a železnice ve východním Sussexu a je obvykle otevřen k prohlížení na Bodiam železniční stanice. Památník na jejím hrobě byl obnoven v roce 2016.[35]

V anglikánské církvi kalendář svatých, den určený k připomenutí Cavell je 12. října. Jedná se spíše o památník na její počest než o formální kanonizace, a nejde tedy o „svátek svátku“ v tradičním smyslu.

Po smrti Cavell bylo po celém světě vytvořeno mnoho památníků, které si ji pamatují. Vlastenecká píseň „Remember Nurse Cavell“ (slova Gordona V. Thompsona, hudba Jules Brazil) se objevila s britským autorským právem z roku 1915. Název Mount Edith Cavell byl dán v roce 1916 na masivní vrchol v kanadském národním parku Jasper. Pamětní socha byla odhalena 12. října 1918 Královna Alexandra v areálu norwichské katedrály při otevírání domova pro zdravotní sestry, který také nesl její jméno.[36]

Na počest jejího stého výročí v roce 2015 pokračovaly práce na obnovení Cavellina hrobu v areálu norwichské katedrály poté, co získal grant ve výši 50 000 liber.[37] Čtrnáct obrazů od Brian Whelan byly pověřeny Norwichská katedrála na památku života a smrti Edith Cavell.[38]

V průběhu října 2015 byl před vozem vystaven železniční vůz (Cavell Van), který používal k přepravě těla Cavell zpět do Spojeného království. Fórum, Norwich.[39] Norwichská katedrála uspořádal vzpomínkovou bohoslužbu, živě vystoupil na BBC Radio 4 dne 11. října 2015. Kromě katedrálního duchovenstva byli hosté, jako například generál Richard Dannatt a herečka Matilda Ziegler předvedl různé mluvené viněty pořádané společností Canon Peter Doll. Anto Morro zpíval bez doprovodu své texty „Edith Louisa Cavell“ na melodii napsanou Percym Paradiseem.[40]

Sté výročí se neslo ve znamení dvou nových hudebních skladeb:

Cavell byl uveden na pamětní minci Spojeného království ve výši 5 GBP, která je součástí sady vydané v roce 2015 Královská mincovna u příležitosti stého výročí války.[42]

Památníky

Pro místa a organizace pojmenované po ní viz Seznam věnování Edith Cavell.

Filmy, hry a televize

Reklama pro Žena, kterou Němci zastřelili

Hudba

  • Edith Cavell je třetí a poslední opera maltského skladatele Paolino Vassallo (1856–1923). Melodráma o třech dějstvích podle libreta Alfonsa Giglia získala premiéru na festivalu Královská opera, Valletta, Malta dne 21. března 1927, čtyři roky po Vassallově smrti, a byl okamžitým úspěchem.
  • Píseň "Saint Stephen's End" od Bratři Felice z jejich alba z roku 2008 Bratři Felice obsahuje verš o smrti Cavella.
  • Píseň „Amy Quartermaine“ od Manning z alba 2011 Margaretiny děti je také založen na životě Cavell.
  • Píseň „Que Sera“ na albu Tichý červen podle O'Hooley a Tidow byl inspirován popravou Cavella.[56]
  • Eventide: In Memoriam Edith Cavell podle Patrick Hawes; 40minutové oratorium mělo premiéru v katedrále v Norwichi (kde je pohřben Cavell), červenec 2014.[41] Londýnská premiéra se konala v St Clement Danes „The Strand, London, k přesnému stému výročí její smrti 12. října 2015.
  • Stojím jako já před Bohem podle Cecilia McDowall, 2014. An a cappella sborové nastavení posledních hlášených slov Cavell pro sopránové sólo a pětidílný sbor.
  • The Cavell Mass David Mitchell je 20minutové prostředí latinské mše, kterou si objednala belgická Edith Cavell Commemoration Group ke stému výročí provedení Cavell. Jeho premiérové ​​představení, dne 10. října 2015, bylo v Pro-katedrála Nejsvětější Trojice, Brusel, ve stejných sborových stáncích, kde Cavell zpíval v roce 1915.[57]
  • Concertino pro křídlovku a smyčce "The Scarlet Flower" od Nigel Clarke, 2014. Nahráno dne Toccata Classics od Longbow String Ensemble.
  • Pro sólové housle "Epitaf pro Edith Cavell" od Nigel Clarke, 2014. Nahráno dne Toccata Classics podle Peter Sheppard Skaerved.

Viz také

  • Louise de Bettignies, francouzský špion zatčen Němci, kteří zemřeli v zajetí v roce 1918
  • Mata Hari, holandská tanečnice a kurtizána popravená Francouzi v roce 1917 na základě obvinění ze špionáže pro Německo
  • Gabrielle Petit, belgická zdravotní sestra popravená německou armádou za špionáž pro Británii v roce 1916
  • Andrée de Jongh, belgická zdravotní sestra, která, inspirovaná Cavellem, ve druhé světové válce vytvořila Comète Line repatriovat spojenecké letce
  • Masha Bruskina, běloruská zdravotní sestra popravená Němci v roce 1941 za pomoc vojákům při útěku.

Reference

  1. ^ A b C d E Judson 1941.
  2. ^ A b Unger 1997.
  3. ^ A b C d E F G h i j k l Hoehling 1957.
  4. ^ A b Udělit 1995, s. 5–6.
  5. ^ A b Daunton 1990, str. 1.
  6. ^ Udělit 1995, str. 8.
  7. ^ Věstník 2015.
  8. ^ Historická Anglie. „Sacred Trinity, Salford War Memorial (Grade II) (1441038)“. Seznam národního dědictví pro Anglii. Citováno 19. července 2020.
  9. ^ Daunton 1990, str. 3.
  10. ^ A b C d Encyklopedie Britannica 1922.
  11. ^ A b C d E F Scovil 1915.
  12. ^ The Mount Washington News 1934.
  13. ^ Palm Beach Daily News 1936.
  14. ^ A b Duffy 2009.
  15. ^ Bevans 1968, str. 972.
  16. ^ A b Norton-Taylor 2005.
  17. ^ Gibson 1917.
  18. ^ A b C d E F G Hughes 2005.
  19. ^ Rankin 2008, str. 36–37.
  20. ^ Watson 2014.
  21. ^ Singh 2015.
  22. ^ Gahan 1925, s. 288–89.
  23. ^ Gahan 1923.
  24. ^ Peterson 2018.
  25. ^ Encyclopedia Americana 1920.
  26. ^ Benn 2013.
  27. ^ Macdonell 1920, str. 424.
  28. ^ Věstník a 31332.
  29. ^ A b Peterson 1939, str. 61.
  30. ^ A b C d Zimmermann 1916, str. 481.
  31. ^ Hull 2014, s. 108–09.
  32. ^ KCACR.
  33. ^ Baldock 2019.
  34. ^ Norwichská katedrála.
  35. ^ „Nový hrob Edith Cavell je zasvěcen“. Cathedral.org.uk. Citováno 23. října 2020.
  36. ^ The Times 1918.
  37. ^ BBC News 2014b.
  38. ^ Whelan 2015, str. 12.
  39. ^ BBC News 2015.
  40. ^ Alhadeff 2015.
  41. ^ A b BBC News 2014c.
  42. ^ BBC News 2014.
  43. ^ Monument Australia 2017.
  44. ^ Smith 1985, str. 14.
  45. ^ Peterboroughská katedrála.
  46. ^ Goodwin 1994.
  47. ^ British Pathe 1920.
  48. ^ Reuter 1920.
  49. ^ Udělit 1995, str. 11.
  50. ^ Walker 2015a.
  51. ^ Walker 2015b.
  52. ^ Google 2018.
  53. ^ Vláda státu Victoria.
  54. ^ Aldgate & Robertson 2005, str. 42–43.
  55. ^ Roberts a Forester 1933.
  56. ^ O'Hooley 2011.
  57. ^ Mitchell 2015.

Zdroje

Další čtení

externí odkazy