Dimitrios Christidis - Dimitrios Christidis

Dimitrios Christidis

Dimitrios Christidis (řecký: Δημήτριος Χρηστίδης, 1799–1877) byl a řecký politik a ekonom. Sloužil jako Předseda řeckého parlamentu, Ministr financí (sedmkrát), ministr vnitra, ministr zahraničních věcí a ministr spravedlnosti. Byl Senátor (1846–1851) a poradce Státní rady zřízené Řecká ústava z roku 1864. Byl několikrát zvolen poslancem za Syros (1847–1877).

Životopisné informace

Narodil se v Konstantinopol v roce 1799, a studoval na Velká škola národa. Sloužil jako vychovatel v domě Rodina Soutsos v Konstantinopoli a poté následoval Alexandros Soutsos na Moldávie. Jakmile uslyšel vypuknutí Řecká revoluce, spěchal do Řecka nabídnout své služby. Zúčastnil se Alexandros Mavrokordatos v první obležení Missolonghi (Říjen – prosinec 1822). Příští rok (1823) šel s Tombazis na Kréta jako generální tajemník Komise na Krétě.[1] Od března do května 1825 působil jako dočasný generální tajemník výkonného sboru, který nahradil Mavrokordata a příští rok jako tajemník Georgios Karaiskakis během kampaně 1826–1827. Podílel se na organizaci financí a získávání finančních prostředků pro revoluci. Stal se tajemníkem Ioannis Kolettis.[2]

Během řízení Ioannis Kapodistrias sledoval politický směr Kolettis. V roce 1828 působil jako generální pokladník Dimitrios Ypsilantis „vojenský tábor ve východním Řecku. V letech 1829–1830 působil jako guvernér Samos. V letech 1830–1831 byl prezidentem Ekklitou z Sparta (obdoba současného odvolacího soudu).[1]

Po atentátu na Ioannisa Kapodistriase, vznik Augustinos Kapodistrias jako předseda vlády Páté národní shromáždění v Nafplionu a ustavení druhého konkurenčního vládního orgánu „ústavními orgány“ v roce 2006 Perachora (Prosinec 1831), Christidis byl používán jimi ve správní organizaci jejich vlády.

V roce 1833, po příchodu krále Otto Řecka, působil dva měsíce jako ministr vnitra. Od prvních ottonských let se Christidis stala jedním z nejdůležitějších členů Francouzská strana a soutěžil s Rigas Palamidis za její vedení po vyslání vůdce strany Kolettise na řecké velvyslanectví v Paříži (1835). Od roku 1833 sloužil postupně za prefekta Messenia, Euboia a vládce společnosti Syros po dobu pěti let (1835–1840).[2] Poté byl poslán jako vyslanec do Konstantinopole.

V červenci 1841 byl odvolán ze své funkce a převzal ministerstvo zahraničních věcí v krátkodobé vládě Alexandros Mavrokordatos (Červenec – srpen 1841), poté se stal místopředsedou vlády a nakonec předsedou vlády od srpna 1841 do září 1843, kdy král Otto nestanovil předsedu vlády, ale vládu řídil sám.[3]

Po převzetí premiérské funkce Kolettisem (srpen 1844), Christidis, který byl mezitím jmenován Senátor, byl jmenován členem výboru, který vypracoval návrh zákona za řešení církevní otázky. V roce 1849 byl jmenován ministrem vnitra ve vládě admirála Konstantinos Kanaris, ale kvůli reakci anglofilské strany vláda rezignovala.[4]

Následující rok se Christidis stala ministerkou financí (srpen 1850 - říjen 1853) ve vládě Antonios Kriezis. Z této pozice se snažil dosáhnout vyrovnaného rozpočtu přísnými ekonomikami, ale pokles zemědělské výroby zabránil uskutečnění jeho cílů. Jedním z jeho finančních opatření byla řada návrhů zákonů zaměřených na výběr daní po splatnosti a úpravu daňového systému.

Po vystěhování krále Otty působil jako ministr financí v jiné vládě vedené Kanarisem (březen až duben 1864). Ve stejné pozici zastával pozici Epameinondas Deligeorgis vláda (říjen – listopad 1865) a po sobě jdoucí Dimitrios Voulgaris vlády (červen až prosinec 1866, červenec až prosinec 1870, červenec 1872 až únor 1874). V roce 1869 byl zvolen poslancem za Syros a ve stejném roce byl předsedou parlamentu, zatímco působil jako předseda výboru pro Olympijské hry Zappas. Lidé mu kvůli jeho hospodářské politice dali přezdívku „Psallidas“ („Nůžky“).[5] Zemřel v Aténách dne 8. ledna 1877 ve věku 78 let.[6]

Reference

  1. ^ A b Čt. Staikos, Οι Πρόεδροι Εθνοσυνελεύσεων, Γερουσίας και Βουλής των Ελλήνων (1843-2000), Atény, 2002, s. 177
  2. ^ A b Παγκόσμιο Βιογραφικό Λεξικό, sv. 9b, Εκδοτική Αθηνών, str. 469
  3. ^ Čt. Staikos, Οι Πρόεδροι Εθνοσυνελεύσεων, Γερουσίας και Βουλής των Ελλήνων (1843-2000), Atény, 2002, s. 178
  4. ^ P. Drandakis, Μεγάλη Ελληνική Εγκυκλοπαίδεια, sv. 14, s. 710.
  5. ^ Čt. Staikos, Οι Πρόεδροι Εθνοσυνελεύσεων, Γερουσίας και Βουλής των Ελλήνων (1843-2000), Atény, 2002, s. 178-179
  6. ^ Čt. Staikos, Οι Πρόεδροι Εθνοσυνελεύσεων, Γερουσίας και Βουλής των Ελλήνων (1843-2000), Atény, 2002, s. 180

Bibliografie