Den Pobedy - Den Pobedy

Na den, viz Den vítězství (9. května).

"Den 'Pobedy" (ruština: День Победы, Angličtina: Den vítězství) patří mezi nejoblíbenější ve velkém korpusu ruština písně věnované Druhá světová válka. Píseň odkazuje na Den vítězství (9. května) oslava a liší se od většiny z nich veselými intonacemi a pochodová píseň a tím, že byla složena asi třicet let po válce. Podle slov Vladimir Shainsky, zkušený skladatel, "zdálo se, že píseň vrátila čas. Ačkoli byla napsána tři desetiletí po válce, nyní se zdá, že právě tato píseň nám pomohla získat vítězství."

Dějiny

Na počest 30. výročí Sovětské vítězství ve druhé světové válce, sovětský vláda vyhlásila soutěž o nejlepší píseň o válce. V březnu 1975 básník Vladimir Kharitonov, který se zúčastnil války, oslovil svého tradičního spoluautora, mladého skladatele David Tukhmanov s návrhem napsat pro tuto příležitost novou píseň. Tato snaha se nápadně lišila od jejich předchozí spolupráce, která byla ovlivněna diskotékami chartbusters. Několik dní před termínem přinesl Kharitonov svou lyriku Tukhmanovovi a ten složil píseň právě včas, aby mohla být zaznamenána stopa orchestru. Jeho manželka Tatyana Sashko (zpěvačka a textař ) zpíval Den Pobedy před porotou.

Porota složená převážně ze starších skladatelů, jejichž vkus se formoval již během Stalin éra byla nad výsledkem nesmírně nespokojená. Texty se jim zdály lehké a lehkomyslné, zatímco melodie údajně zneužívala „rytmy z“ tango a foxtrot “, dva„ buržoazní “tance, které byly v Sovětském svazu zakázány.

Ačkoli výkon písně byl silně odrazován, Lev Leshchenko, jeden z nejpopulárnějších sovětských zpěváků, se odvážil premiéru během svého koncertu v Alma-Ata na konci dubna. Poté byla píseň provedena v Malé modré světlo Televizní pořad od 9. května od jiného zpěváka (Leonida Smetannikova)), ale jeho interpretace byla poněkud nevýrazná a nepřitahovala pozornost. Poté byla píseň provedena až 10. listopadu, kdy ji Leshchenko oživil pro velký koncert (a živě v sovětské televizi) v Kremlský palác kongresů na Militsiya Den. Jeho vystoupení ohromilo cenzory, ale ukázalo se, že je diváckým úspěchem u publika, které se dožadovalo přídavku.

Od té doby byla píseň vždy předváděna během všech oslav Dne vítězství v Sovětském svazu a v Rusku, často končící programem slavností, přičemž poslední sloka se utopila ve zvucích ohňostroje nad Rudé náměstí. Podle Komsomolskaja pravda sovětský vůdce Leonid Brežněv se mi tato píseň velmi líbila, zvlášť když ji provedl Joseph Kobzon, a předpovídal Charitonovovi, že „lidé budou zpívat tuto melodii po mnoho let poté, co vy a já budeme pryč“.

Brežněvovo očekávání se nesplnilo, zčásti proto, že jako americko-americký výzkumník David MacFadyen vysvětluje: „Tato mocná píseň nečerpá na statečnost mladistvých vojáků, ale na soukromé vzpomínky na stárnoucí, šedivé veterány. Její uštěpačná kombinace radosti z ohromujícího vítězství a smutku z velké ztráty zní stejně důležitě i dnes, kdy je válka sama něčím o kterém mnoho mladých Rusů ani neví, ani se nestará “.[1]

Text

Poznámky

  1. ^ David MacFadyen. Rudé hvězdy: Osobnost a sovětská populární píseň, 1955–1991. McGill-Queens Univ Press, 2001. ISBN  0-7735-2106-2. Strana 180.

Online reference