Vyhláška proti komunismu - Decree against Communism

The Vyhláška proti komunismu byl dokument katolické církve z roku 1949 vydaný Nejvyšší posvátná kongregace svatého úřadu a schváleno Papež Pius XII, který prohlásil katolíky, kteří se hlásili Komunistický doktrína být exkomunikován tak jako odpadlíci z křesťanské víry.

Pozadí

Opozice vůči Socialismus a Komunismus v Katolické sociální učení již byla vyjádřena v učení papežů od encykliky Nostis et nobiscum (1849), Quanta cura (1864) a Rerum novarum (1891).

V dřívějších sociálních encyklikách ho kritika komunismu popsala jako systém porušující lidská práva: např. Právo vlastnit majetek. Poté, co po revolucích v Rusku, Číně a Mexiku následovalo náboženské pronásledování, bylo přidáno nové téma kritiky, počínaje Quadragesimo anno (1931) od Papež Pius XI. Tato encyklika namítala proti tomu, co považovala za komunistickou vyznávanou opozici vůči náboženství, a proti její hrozbě pro svobodu a samotnou existenci církve.[1] V roce 1937 Pius XI. Odmítl ateistický komunismus encyklika nárok Divini Redemptoris jako „systém plný omylů a sofismů“ s „pseudoideálem spravedlnosti, rovnosti a bratrství“ a „určitou falešnou mystikou“,[1] a postavil ji do kontrastu s humánní společností (civitas humana).

Po Italské parlamentní volby v dubnu 1948, ve kterém komunisticko-socialistická koalice získala 31% hlasů, Svatý úřad začal studovat problematiku komunismu s cílem poskytnout vedení katolickým laikům a duchovenstvu otázky ohledně podpory komunistických stran.[2]

Další impuls pro akci Vatikánu proti komunismu vznikl v roce Československo, kde komunistická vláda, instalovaná a státní převrat v únoru 1948 podnikl kampaň za převzetí kontroly nad katolickou církví několika způsoby. Mimo jiné vytvořila organizaci příznivou pro režim, převzala kontrolu nad církevními financemi a požadovala, aby pastorační dopisy věřícím nebo duchovenstvu byly schváleny vládními ministerstvy.[2][3]

15. července 1948 L'Osservatore Romano vydal dekret, který exkomunikoval ty, kdo propagují „materialistické a protikřesťanské učení komunismu“.[4] Dokument však nezmínil Italská komunistická strana, která změnila své stanovy v roce 1946 odstraněním výslovného povolání Marxismus-leninismus a otevření se účasti občanů „nezávisle na rase, náboženské víře nebo filozofickém přesvědčení“.[1]

Na jaře 1949 se tlak na církev v Československu zvyšoval a podle kardinála Giovanni Battista Montini, tehdy papežský ministr zahraničí, papež Pius XII. pocítil, že ze Západu nebude účinná diplomatická opozice. Církev tedy musela použít to, co znamená, aby čelila komunismu nejen v bezprostřední situaci, ale i pro dlouhodobou opozici.[2]

Forma dokumentu

Dokument, jak je zveřejněn v EU Acta Apostolicae Sedis, nese datum 1. července 1949 a nadpis Dekret (Vyhláška) a předkládá se ve formě a dubium: to znamená ve formátu otázek a odpovědí. Předkládá čtyři otázky spolu s odpověďmi Svatého úřadu: (1) Je dovoleno připojit se nebo projevovat přízeň komunistickým stranám? (2) Je oprávněné vydávat, distribuovat nebo číst publikace, které podporují komunistickou doktrínu nebo činnost, nebo pro ně psát? (3) Křesťané, kteří vědomě a svobodně páchají činy v částech 1 a 2, mohou dostat svátosti ? (4) Ukládají křesťané, kteří vyznávají, obhajují nebo propagují materialistickou komunistickou nauku, trest exkomunikace jako odpadlíci od křesťanské víry, přičemž trest je vyhrazen tak, aby jej mohl zrušit pouze Svatý stolec?

Odpovědi ve vyhlášce byly na první tři otázky záporné a na čtvrtou kladné.

Publikace a recepce

Poté, co byl dokument 30. června schválen Piem XII, byl text dokumentu doručen tiskařům, aby připravili jeho vydání. Krátce nato byl propuštěn do tisku, a tak se objevil na veřejnosti brzy, bez předchozího upozornění duchovenstva a bez komentáře vysvětlujícího dokument.[2]

Dekret byl zveřejněn ve vatikánských novinách L'Osservatore Romano 16. července 1949.[5] 27. července 1949 následoval komentář vysvětlující důvody pro jeho odsouzení komunistické činnosti a doktríny. Rovněž vyjasnil rozsah exkomunikace uvedené ve vyhlášce: nevztahovala se na všechny lidi, kteří volili komunisty nebo podporovali stranu, ale pouze na lidi, kteří zastávali materialistické a ateistické doktríny komunismu.[6]

Dekret se setkal s určitou překvapivou podporou veřejnosti i přes nepořádek kolem jeho zveřejnění: z protestantských zemí vyšel příznivý komentář, který dekret uznal jako reakci na komunistický tlak na církev ve východní Evropě. USA naléhaly na patriarchu Konstantinopole Athenagoras, který dekret podpořil, vydat podobný dokument pro pravoslavný svět.[2]

Odpověď prokomunistických novin v Itálii byla ostře kritická, ale sovětský tisk mlčel. Generální tajemník italské komunistické strany Palmiro Togliatti byl zdrženlivý ve své kritice, protože mnoho příznivců strany praktikovalo katolíky.[2]

Důsledky

V návaznosti na dekret povzbudil papež Pius XII. Úsilí o rozvoj katolického sociálního učení, a tak působit proti přitažlivosti komunistické sociální doktríny. Dekret znamenal začátek dlouhého institucionálního konfliktu mezi katolicismem a komunismem.[2] Svatý úřad vydal pozdější dokumenty odsuzující komunismus:

  • Exkomunikace biskupa Decheta, 18. února 1950,[7]
  • Členství v komunistických mládežnických organizacích, 28. září 1950,[8]
  • Uzurpování církevních funkcí státem, 29. června 1950,[9]
  • Neoprávněný stát nařídil svěcení biskupů, 9. dubna 1951,[10]
  • Publikace podporující totalitní komunismus, 28. června a 22. července 1955,[11]

Další dubium ze dne 4. dubna 1959 Svatého úřadu upřesnil ustanovení vyhlášky z roku 1949 a uvedl, že z ní vyplývá zákaz hlasování pro strany, které pomáhají komunistům, i když tyto strany samy měly neškodné doktríny nebo se dokonce nazývaly křesťanskými.[1]

Reference

  1. ^ A b C d Giuseppe Ruggieri (2011). „La condanna dei comunisti del 1949“. Cristiani d'Italia (v italštině). Traccani. Citováno 28. srpna 2016.
  2. ^ A b C d E F G Peter C. Kent (2002). Osamělá studená válka papeže Pia XII .: Římskokatolická církev a rozdělení Evropy, 1943-1950. Montreal: McGill-Queen's University Press. str. 242–243. ISBN  077352326X. Citováno 27. srpna 2016.
  3. ^ Karel Kaplan (1986). „Církev a stát v Československu od roku 1948 do roku 1956, část II“ (PDF). Náboženství v komunistických zemích. 14 (2): 180–193. doi:10.1080/09637498608431252.
  4. ^ Stephen Schlosser (2015). David Schultenover (ed.). Výčitka vs. Sblížení. 50 let dále: zkoumání bohatství Druhého vatikánského koncilu. Liturgický tisk. str. xlviii. ISBN  9780814683019. Citováno 27. srpna 2016.
  5. ^ Rosario F. Esposito (duben 1998). „Che fatica esser presi sul serio!“. Vita Pastorale (v italštině) (4). Citováno 27. srpna 2016.
  6. ^ „Vyhláška Svatého úřadu proti komunismu: některé důsledky“. Tablet. 6. srpna 1949. Citováno 27. srpna 2016.
  7. ^ AAS 1950, 195
  8. ^ AAS 1950, 533:
  9. ^ AAS 1950, 601
  10. ^ AAS 1951, 217
  11. ^ AAS 1955, 455 a 558

externí odkazy