Charles Simon Favart - Charles Simon Favart

Charles Simon Favart (13 listopadu 1710 - 12. května 1792) byl francouzský dramatik.
Narozen v Paříž, syn cukráře, byl vzděláván u vysoká škola Louis-le-Grand, a po smrti svého otce nějakou dobu podnikal. Jeho první literární úspěch byl La France delivrée par la Pucelle d'Orléans, báseň o Johanka z Arku který získal cenu Académie des Jeux Floraux. Po výrobě jeho první varieté, Les Deux Jumelles (1734) mu okolnosti umožnily vzdát se podnikání a zcela se věnovat dramatu. Pro menší divadla anonymně poskytl mnoho skladeb a nejprve dal jméno La Chercheuse d'esprit, který byl vyroben v roce 1741.
Mezi jeho nejúspěšnější práce patřily Annette et Lubin; Le Coq du milage (1743); Les Vendanges de Tempé (1745), později přepracován jako La Vallée de Montmorency (1752); Ninette à la cour (1753); Les Trois Sultanes (1761) a L'Anglais de Bordeaux (1763). Favart se stal ředitelem Opéra-Comique, a v roce 1745 se oženil Marie Justine Benoîte Duronceray, krásná mladá tanečnice, zpěvačka a herečka, která jako "Mlle Chantilly" před rokem úspěšně debutovala. Svým spojeným talentem a prací Opéra-Comique dosáhla takové výšky úspěchu, že vzbudila žárlivost soupeře Comédie-Française a byl potlačen.
Favart, který tak zůstal bez prostředků, návrh přijal Maurice, hrabě de Saxe, a stal se ředitelem souboru komiků, který měl doprovázet Mauriceovu armádu do Flandry. Součástí jeho povinnosti bylo občas skládat improvizované verše o událostech kampaně, pobavující a stimulující ducha mužů. Favart a jeho skupina byli tak populární, že si nepřítel přál vyslechnout jeho společnost a sdílet jeho služby, a bylo dáno povolení je uspokojit, bitvy a komedie se tak zvědavě střídaly.
Maršál, obdivovatel paní Favartové, jí začal věnovat nechtěnou pozornost. Aby mu unikla, odešla do Paříže a Saxův hněv dopadl na manžela. A lettre de cachet byl vydán proti němu, ale on uprchl do Štrasburk a našel úkryt ve sklepě.
Favart přežil svou manželku o dvacet let. Po maršálově smrti v roce 1750 se vrátil do Paříže a pokračoval v dramatu. To bylo v tomto okamžiku on se stal přátelský s abbé de Voisenon, který mu s prací pomohl, do jaké míry je nejistý. V posledních dnech téměř oslepl a zemřel v Paříži.
Jeho hry byly znovu vydány v různých vydáních a výběrech (1763-1772, 12 svazků; 1810, 3 svazky; 1813; 1853). Jeho korespondence (1759-1763) s Hrabě Durazzo, ředitel divadel ve Vídni, vyšel v roce 1808 jako Mémoires et korespondence littéraire, dramatique et anecdotique de CS Favart. Poskytuje cenné informace o stavu literárního a divadelního světa v 18. století.
Je také známo, že Favartovy hry inspirovaly jeho blízkého přítele, umělce Françoise Bouchera, k vytvoření četných obrazů s Favartovými postavami „malého pastýře“ a pastýřky „Lisette“. Patří mezi ně Boucher's Dohodnutá lekce (také známý jako Hráči na flétnu) z roku 1748 a Podzimní pastorace (také známý jako Grape Eaters) z roku 1749. Tyto obrazy zase inspirovaly umělce porcelánové manufaktury Sèvres k vytvoření dvojice figurek zobrazujících tyto dvě postavy v pózách napodobujících postavy hry.[1]
Funguje
Asi 60 z r. 150 her, které složil (v podstatě komedie a opéras-comiques ) byly za jeho života publikovány v 10 svazcích pod názvem Théâtre de M. Favart, Paříž, Duchesne (později Veuve Duchesne), 1763–1772.[2] Dotisk v fac-simile, Ženeva, Slatkine, 1971, 10 t. Dostupné na Gallica.[3]
- 1732: Polichinelle comte de Paonfier
- 1734: Les Deux Jumelles
- 1735: La Foire de Bezons
- 1738: Le Bal buržoazní
- 1739: Moulinet premiér, parodie
- 1740: La Servante justifiée
- 1741: La Chercheuse d'esprit, opéra-comique
- 1741: La Fête de Saint-Cloud
- 1742: Le Prix de Cyhtère, opéra comique
- 1742: Hippolyte et Aricie, parodie
- 1743: Vesnice Le Coq de, opéra comique
- 1744: Acajou, opéra comique
- 1744: Le Bal de Strasbourg, balet
- 1745: Les Vendanges de Tempé
- 1747: Les Nymphes de Diane
- 1747: Les Amours grivois
- 1748: Cythère assiégée
- 1750: Zéphire et Fleurette
- 1751: Les Indes dansantes, parodie na Indes galantes
- 1753: Raton et Rosette
- 1753: Les Amours de Bastien et Bastienne, parodie na Vesnice Devin du
- 1755: La Servante maîtresse, parodie na La serva padrona podle Giovanni Battista Pergolesi.
- 1755: Ninette à la cour, opéra comique
- 1761: Les Trois Sultanes ou Soliman Second
- 1762: Annette et Lubin, opéra comique
- 1763: L'Anglais à Bordeaux
- 1765: La Fée Urgèle ou Ce qui plaît aux dames, opéra-comique
- 1769: La Rosière de Salency, opéra comique
- 1773: La Belle Arsène, opéra comique
Favart také odešel Mémoires, publikoval v roce 1808 jeho vnuk.
Maličkosti
- Favart a jeho manželka se objevili v beletrizované podobě Offenbach rok 1878 opéra comique, Madame Favartová; jejich druhý syn, Charles Nicolas Favart byl herec a dramatik.
- Favart přepracován Rinaldo di Capua je La Zingara tak jako La Bohemienne.[4]
- Favartova Hippolyte et Aricie (1742) je parodií na opera podle Jean-Philippe Rameau ložisko stejný název.[5]
Reference
- ^ Zarucchi, Jeanne Morgan (2016). „The Shepherdess 'Progress: From Favart to Boucher to Sèvres“. Konsthistorisk Tidskrift. 85:2: 141–58.
- ^ Le volume 5 contient les pièces composées par Paní Favartová
- ^ Accès par la notice
- ^ La Zingara Archivováno 17. 07. 2011 na Wayback Machine
- ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 2015-01-05. Citováno 2015-01-05.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
externí odkazy
Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Chisholm, Hugh, ed. (1911). "Favart, Charles Simon ". Encyklopedie Britannica. 10 (11. vydání). Cambridge University Press. p. 213.
- Charles-Simon Favart na Data.bnf.fr
Předcházet D'Hannetaire | Ředitel z Théâtre royal de la Monnaie 1746–1748 | Uspěl Jean-Benoît Leclair |