Charles Lavigerie - Charles Lavigerie
Charles Martial Allemand Lavigerie M. Afr. | |
|---|---|
| Kardinál Priest z Sant'Agnese fuori le mura | |
 | |
| Nainstalováno | 3. července 1882 |
| Termín skončil | 26. listopadu 1892 |
| Předchůdce | Pietro Gianelli |
| Nástupce | Georg von Kopp |
| Další příspěvky |
|
| Objednávky | |
| Vysvěcení | 2. června 1849 |
| Zasvěcení | 22. března 1863 arcibiskup Marie-Dominique-Auguste Sibour |
| Osobní údaje | |
| narozený | 31. října 1825 Bayonne, Francie |
| Zemřel | 26. listopadu 1892 (ve věku 67) Alžír. Alžírsko |
| Erb |  |
Charles Martial Allemand Lavigerie (31 října 1825-26. Listopadu 1892) byl Francouz kardinál, arcibiskup v Kartágu a Alžír a primát Afriky. Jako katolický kněz, který se stal biskupem ve Francii, zavedla Lavigerie francouzské katolické mise a misijní příkazy pro práci po celé Africe. Lavigerie propagoval katolicismus mezi národy severní Afriky i černými domorodci dále na jih. Stejně horlivě je přeměňoval na francouzské subjekty. Křižoval proti obchodu s otroky a založil řád kněží zvaných Bílí otcové, tak pojmenovaní pro své bílé sutany a červené fezy. Rovněž stanovil podobné řády bratrů a jeptišek. Vyslal své misionáře na Saharu, Súdán, Tunisko a Tripolitánii. Jeho úsilí podpořili papež a německý kancléř Otto von Bismarck. Ačkoli byl antiklerikalismus ve Francii hlavním tématem, sekulárním vůdcem Léon Gambetta prohlásil, že „antiklerikalismus není artiklem pro export,“ a podpořil jeho práci.[1]
Život
Narozen v Bayonne, on byl vzděláván u St Sulpice, Paříž. V roce 1849 byl vysvěcen na kněze, byl profesorem církevních dějin na Sorbonna od roku 1854 do roku 1856.[2]
V roce 1856 přijal vedení východních škol a byl tak poprvé uveden do kontaktu s islámským světem. C'est là, napsal, que j'ai connu enfin ma povolání.[3] (Právě tam jsem se naučil svému povolání.) V roce 1860 odcestoval jako ředitel pro orientální školy do Libanonu a Sýrie, aby tam po masakru Druze.[4]Činnost v misijní práci, zejména při zmírňování utrpení obětí EU Druzes, brzy ho prominentně upozornil. Udělali z něj chevaliera Čestná legie a v říjnu 1861, krátce po svém návratu do Evropy, byl jmenován francouzským auditorem v Římě.
O dva roky později byl povýšen na vidět Nancy, kde zůstal čtyři roky, během nichž se diecéze stala jednou z nejlépe spravovaných ve Francii. Odmítl jmenování arcibiskupa z Lyonu a místo toho požadoval jmenování do pohled na Alžír, právě povýšen na arcibiskupství.[4] Lavigerie přistál v Africe 11. května 1868, kdy už byl velký hladomor, a v listopadu začal sbírat sirotky do vesnic.
Tato akce se však nesetkala se souhlasem Maršál MacMahon, generální guvernér Alžírska, který se obával, že by to Maghrebianovi nesneslo jako porušení náboženského míru, a domníval se, že muslimská víra jako státní instituce v Alžírsku by měla být chráněna před proselytismem; takže prelátovi bylo naznačeno, že jeho jedinou povinností bylo sloužit kolonistům. Lavigerie dal jasně najevo, že přišel sloužit celé populaci Alžírska.
Kontakt s domorodci během hladomoru způsobil, že Lavigerie pobavila přehnané naděje na jejich všeobecné obrácení a jeho nadšení bylo takové, že nabídl rezignaci na svého arcibiskupství, aby se mohl plně věnovat misím. Papež Pius IX odmítl to, ale udělil mu koadjutora a svěřil mu celou rovníkovou Afriku. V roce 1870 ve Vatikánu Lavigerie vřele podporovala papežskou neomylnost.
V roce 1871 byl dvakrát kandidátem na Národní shromáždění Francie, ale byl poražen.[5] Založil Notre Dame d'Afrique v roce 1872.[6]
V roce 1868 založil Société des missionnaires d'Afrique, běžně známý jako Pères Blancs nebo Bílí otcové, po bílých magrebianských šatech, které měli na sobě.[4] Pravidlo vypracoval sám Lavigerie. V roce 1874 založil misi Saharu a Súdán a vyslal misionáře do Tunisu, Tripolis, východní Afrika a Kongo.[2]
V letech 1881 až 1884 jeho činnost v Tunisku natolik zvýšila prestiž Francie, ze které čerpal Gambetta oslavované prohlášení, L'Anticléricalisme n'est pas un article d'exportation, a vedlo k osvobození Alžírska od používání dekretů týkajících se náboženských řádů.[3] Dne 27. března 1882 byla Lavigerie dána důstojnost kardinála, vzhledem k titulus z Sant'Agnese fuori le mura,[7] ale velkým cílem jeho ambicí bylo obnovit stolici sv. Cypriána; a v tom byl také úspěšný, protože býkem ze dne 10. listopadu 1884 byl znovu postaven metropolitní stolec v Kartágu a Lavigerie přijala pallium dne 25. ledna 1885.[3]
Pozdější roky svého života strávil v žhavé propagandě proti otroctví a jeho výmluvnost pohnula velké publikum v Londýně i v Paříži, Bruselu a dalších částech kontinentu. Sponzoroval vzdělávání Adrien Atiman, student medicíny, který byl z otroctví vykoupen Bílými otci na Maltské univerzitě.[8] Doufal, že zorganizováním bratrství ozbrojených laiků jako průkopníků obnoví plodnost Sahara; ale tato komunita neuspěla a byla před jeho smrtí rozpuštěna. V roce 1890 se Lavigerie objevila v nové postavě politika a dohodla se s Papež Lev XIII pokusit se smířit církev s republikou.
Pozval důstojníky středomořské eskadry na oběd v Alžíru a prakticky se vzdal svých panovnických sympatií, kterých se držel, dokud hrabě de Chambord byl naživu, vyjádřil svou podporu republice a zdůraznil ji tím, že má Marseillaise hraje kapela jeho Pères Blancs. Další kroky v této evoluci vycházely od papeže a Lavigerie, jejíž zdravotní stav nyní začal selhávat, ustoupila poměrně do pozadí. Zemřel v Alžíru dne 26. listopadu 1892.[2]
Literatura
O životě Charlese Lavigerie je publikováno velké množství literatury, z nichž většina byla napsána členy misionářského řádu, který založil, Bílí otcové, a proto může být neobjektivní. Důležitým dílem francouzského katolického intelektuála a kněze je Le Cardinal Lavigerie, ed. Ch. Poussielgue, Paříž, 1896, autor Louis Baunard. Nejlepší a určitě nejnovější s odkazem na další literaturu a zdrojové materiály je François Renault, Kardinál Lavigerie. Křesťan, prorok a misionář (London 1994), překlad: Le cardinal Lavigerie 1852-1892: L’Église, l’Afrique et la France (Paříž 1992). Přestože byl Renault samotným Bílým otcem a bývalým archivářem misionářského řádu, byl vědecky vyškolen jako historik, profesorem na univerzitě v Abidjan.
Viz také
Reference
- ^ Mary Evelyn Townsend, Evropská koloniální expanze od roku 1871 (1941), str. 29-30
- ^ A b C Sollier 1913.
- ^ A b C Chisholm 1911.
- ^ A b C Kratší, Aylward. "Lavigerie, Charles Martial Allemand", Slovník africké křesťanské biografie, 2003
- ^ (francouzsky) François Renault, Le Cardinal Lavigerie, Paříž, Fayard, 1992, s. 205-206.
- ^ „Notre Dame d'Afrique a karmelitánský klášter, Alžír, Alžírsko“. Světová digitální knihovna. 1899. Citováno 2013-09-25.
- ^ Kardinál Název S. Agnese fuori le Mura GCatholic.org online
- ^ „Dr. Adrien Atiman“. British Medical Journal. 1 (4978): 1305. 2. června 1956. JSTOR 20335675.
- Uvedení zdroje
- Chisholm, Hugh, ed. (1911). . Encyklopedie Britannica (11. vydání). Cambridge University Press.
- Sollier, J.F. (1913). . V Herbermann, Charles (ed.). Katolická encyklopedie. New York: Robert Appleton Company.
