Dohoda mezi Beilinem a Abu Mazenem - Beilin–Abu Mazen agreement

The Dohoda mezi Beilinem a Abu Mazenem (nebo Plán Beilin – Abu Mazen nebo Dokument Beilin – Abu Mazen) je neoficiální návrh dohody mezi vyjednavači Yossi Beilin a Abu Mazen (Mahmoud Abbas), dokončený v roce 1995, který by sloužil jako základ budoucí izraelsko-palestinské mírové smlouvy. Návrh nebyl nikdy formálně přijat izraelskou ani palestinskou vládou a palestinské vedení se ho vzdalo.

Publikace a recepce

Dohoda Beilin – Abu Mazen byla dokončena v říjnu 1995.[1] Podle Yossi Beilina, který byl Ekonomický ministr práce v té době byl postup pouze neformální, nespáchal Izrael a Izrael nikdy nenavrhl porozumění.[2] Dokument nebyl nikdy formálně publikován a nikdy nebyl přijat Izraelci ani Palestinci. PLO úředníci se distancovali od své existence, ale návrh se dostal do oběhu.[3]

Tehdejší izraelský předseda vlády Jicchak Rabin kvůli svému atentátu jen několik dní po zveřejnění nemohl dát tomuto návrhu pečeť souhlasu. Nový izraelský předseda vlády Shimon Peres a Jásir Arafat tento návrh zcela nepřijal, ale podpořil jeho použití jako základu pro další jednání a pro konečný status mírové dohody.[4]

Abu Mazen (Mahmoud Abbas) popřel, že by kdy podepsal dohodu, ale potvrdil, že došlo k dialogu ohledně jednání o konečném statusu a existenci nějakého textu.[1] Abbas se později od tohoto návrhu distancoval, což některé vedlo k tomu, že jej nazývali „dohody Beilin – Abu Beilin“.[5] Jásir Arafat také se distancoval od návrhu.[6] Do roku 2001 palestinští představitelé uvedli, že návrh nemá žádný vliv na otázku uprchlíků, což je postoj, který podporuje i Abu Mazen (Mahmoud Abbas).[7][8]

Ačkoli tento návrh nebyl nikdy zcela přijat, některé myšlenky v něm uvedené byly považovány za dobrý kompromis při řešení určitých otázek v jednáních o konečném stavu později.[9]

Obsah dohody

V dohodě Beilin – Abu Mazen[9] Izrael by souhlasil se zřízením a Palestinský stát na většině z západní banka a Pásmo Gazy. Palestinci by se zase vzdali svých právo na vrácení správnému Izraeli a místo toho povzbudit palestinské uprchlíky, aby se usadili v novém palestinském státě.

Osady

Izraelci, kteří by zůstali na území palestinského státu, by podléhali palestinské svrchovanosti a palestinskému právnímu státu. Bylo by jim nabídnuto palestinské občanství nebo by se mohli rozhodnout zůstat jako cizí obyvatelé.[10]

Jeruzalém a Abu Dis

Jeruzalémské městské hranice by se rozšířily o blízké arabské čtvrti (nazývané „palestinské čtvrti“), jako je Abu Dis, stejně jako Židovské osady Ma'ale Adumim, Givat Ze'ev, Givon a přilehlé oblasti, společně nazývané „Město Jeruzalém“; byla by zaručena dvoutřetinová izraelská většina ve „městě Jeruzalémě“. Jedna obec by byla zachována ve formě společné vyšší městské rady se dvěma (izraelskými a palestinskými) podoblastmi. Palestinské městské části by byly pod palestinskou svrchovaností; izraelské městské části pod izraelskou svrchovaností.[11]

Západní část města by byla hlavní město Izraele, zvaného „Jerušalajim“; the Arab Východní část by byla hlavním městem Palestiny, zvaným „al-Quds“.[11]

O konečné suverenitě nad oblastí uvnitř současných městských hranic Jeruzaléma (od roku 1995), ale mimo „Jerušalajim“ a „Al-Quds“ by se rozhodlo v budoucích jednáních. The Haram ash-Sharif by se dostalo pod palestinskou „extrateritoriální suverenitu“.[12]

Strany by zaručovaly svobodu uctívání a přístup na všechna svatá místa pro členy všech vyznání a náboženství bez překážek a omezení.[13]

Dore zlato, bývalý izraelský velvyslanec v Spojené národy, uvedl při pohledu na dokumenty k jednání, které Palestinci vždy chtěli mít Východní Jeruzalém jako jejich stálý, dlouhodobý kapitál a nikdy jej neměli v úmyslu přijmout Abu Dis jako stálá náhrada Jeruzaléma. Abu Dis měl být pouze prozatímním dočasným palestinským hlavním městem, než Palestinci v budoucích jednáních získali východní Jeruzalém.[14]

Dohoda Beilin-Eitan

V roce 1997 uzavřel Yossi Beilin Dohoda mezi Beilinem a Eitanem mezi blokem Likud a labouristy, kteří předpokládali, že celý Jeruzalém zůstane pod izraelskou svrchovaností a že „palestinská entita“ nebude mít v Jeruzalémě nikdy své „řídící centrum“. Místo toho by palestinským obyvatelům arabských čtvrtí v Jeruzalémě byl přiznán určitý „podíl na odpovědnosti za správu jejich životů ve městě“.[15]

Reference

  1. ^ A b MidEastWeb, 1995, Dohoda Beilin Abu-Mazen Archivováno 31. 8. 2017 na Wayback Machine
  2. ^ „Beilin-Abu Mazen s plnou odpovědností“. Yossi Beilin, Haaretz, 9. listopadu 2001
  3. ^ Katz, Mayn (2005). Píseň špiónů. Variocity. str. 65. ISBN  1933037733.
  4. ^ Alan Baker, vyd. (2011). Práva Izraele jako národní stát v mezinárodní diplomacii. ISBN  9789652181008. Citováno 2012-07-30.
  5. ^ Ross, Dennis (prosinec 2004 - leden 2005). „Lost Opportunities: The Missing Peace: The Inside Story of the Fight for Middle East Peace“. Bostonská recenze. Archivovány od originál 12. června 2010. Citováno 26. července 2012.
  6. ^ Beyer, Lisa (17. července 2000). „Proč je Arafat ve státě“. Časový svět. Jeruzalém. Citováno 26. července 2012.
  7. ^ Sedan, Gil (16. ledna 2011). „Problém s uprchlíky by mohl potopit mírové rozhovory“. Židovská telegrafická agentura. Archivovány od originál dne 15. dubna 2013. Citováno 26. července 2012.
  8. ^ Toameh, Khaled Abu (28. srpna 2011). "'Uznání OSN nezastaví požadavek PA na právo na návrat'". The Jerusalem Post. Citováno 26. července 2012.
  9. ^ A b Text na JewishVirtualLibrary:Dokument Beilin-Abu Mazen
  10. ^ Článek V dohody
  11. ^ A b Dokument Beilin-Abu Mazen, Článek VI: JERUSALEM, odst. 2–4 a 7–8. Palestinské městské části, které se dostanou pod palestinskou svrchovanost a stanou se „al-Quds“, byly definovány v „příloze třetí“.
  12. ^ Článek VI, odst. 9 a 13 dohody
  13. ^ Článek VI, odst. 10 Smlouvy
  14. ^ Gold, Dore (2007). Boj za Jeruzalém: Radikální islám, Západ a budoucnost svatého města. Regnery Publishing. str.181. ISBN  978-1596980297.
  15. ^ Webové stránky Knesset, Dohoda mezi Beilinem a Eitanem: Národní dohoda o jednáních o trvalém osídlení s Palestinci

externí odkazy