Bitva o Nahrawan - Battle of Nahrawan

Bitva o Nahrawan
Část První Fitna
datum17. července 658 n. L
Umístění
Nahrawan, Irák
33 ° 20 'severní šířky 44 ° 23 'východní délky / 33,333 ° N 44,383 ° E / 33.333; 44.383Souřadnice: 33 ° 20 'severní šířky 44 ° 23 'východní délky / 33,333 ° N 44,383 ° E / 33.333; 44.383
VýsledekRashidunský chalífát vítězství
Bojovníci
Rashidunský chalífátKharijites
Velitelé a vůdci
Ali ibn Abi TalibAbdullah ibn Wahb al-Rasibi
Síla
14,0002,800
Ztráty a ztráty
7−132,400
Battle of Nahrawan sídlí v Irák
Bitva o Nahrawan
Umístění v moderním Iráku

The Bitva o Nahrawan (Arabština: معركة النهروان, romanized: Ma'rakat an-Nahrawān) bojovalo mezi armádou Kalif Ali a povstalecká skupina zavolala Kharijites v červenci 658 n. l. Byli skupinou zbožných spojenců Ali během První muslimská občanská válka. Následovali Bitva o Siffin když Ali souhlasil s urovnáním sporu s Mu'awiya, guvernér Sýrie prostřednictvím jednání tah označený skupinou jako proti Korán. Po neúspěšných pokusech o znovuzískání loajality a kvůli jejich vzpurným a vražedným aktivitám Ali postavil Kharijity poblíž jejich sídla Nahrawan Kanál poblíž moderní doby Bagdád. Ze 4 000 rebelů bylo asi 1200 vyhráno s příslibem amnestie, zatímco většina ze zbývajících 2 800 byla zabita v následující bitvě.

Bitva vyústila v trvalé rozdělení mezi skupinou a zbytkem muslimů, které Kharijité označili za odpadlíky. I když byli poraženi, pokračovali v vyhrožování a obtěžování měst a obcí po další roky. Samotný Ali byl zavražděn jedním z Kharijitů v lednu 661.

Pozadí

Kontroverzní politika třetího chalífy Uthman vyústil v povstání a byl zavražděn v roce 656. Ali ibn Abi Talib, zetě a bratranec Mohameda, byl následně zvolen kalifem Medinese lidé. Jeho zvolení bylo zpochybněno některými Mohamedovými společníci počítaje v to Talha ibn Ubayd Alláh a Zubayr ibn al-Awam a Mohamedova vdova A'isha. Mu'awiya, guvernér Sýrie a Uthmanův příbuzný, také odsoudil Aliho volbu a požadoval odplatu proti Uthmanovým zabijákům. Ačkoli Ali porazil povstání Talha a Zubayr v Bitva na velbloudu v roce 656 vedla jeho válka proti Mu'awiyovi patovou situaci Siffin (Červenec 657), kdy Mu'awiya volal po míru.[1] Ačkoli Ali nebyl ochoten zastavit bitvu, jeho armáda odmítla bojovat a byl donucen ustoupit. Byl ustanoven arbitrážní výbor se zástupci Aliho i Mu'awiyovy strany s mandátem urovnat spor ve světle Korán. Když Ali pochodoval zpět Kufa, jeho kapitál, rozkol se objevil v jeho armádě. Skupina jeho vojáků kritizovala arbitráž a obvinila Aliho z rouhání neboť tuto záležitost ponechal na uvážení dvou mužů a nejednal podle Knihy Boží. Většina z nich dříve donutila Aliho přijmout arbitráž. Nyní prohlásili, že právo na soud patří pouze Bohu. Dvanáct tisíc z nich se oddělilo od armády a usadilo se na místě zvaném Harura, které se stalo známým jako Harurité.[2]

Ali po nějaké době navštívil tábor Harura a přesvědčil odtržené, aby se vzdali protestů a vrátili se do Kufy.[3] Podle některých zpráv se vrátili pod podmínkou, že po šesti měsících bude obnovena válka proti Mu'awiyi a Ali uzná svou chybu, což udělal velmi obecně a nejednoznačně.[4] Ali přesto odmítl vypovědět arbitráž a řízení pokračovalo. V březnu 658 vyslal svou arbitrážní delegaci v čele s Abu Musa Ash'ari vést rozhovory.[5] V důsledku toho se ho Kharijites rozhodl opustit. Aby se vyhnuli odhalení, odstěhovali se v malých skupinách a odešli na místo zvané Nahrawan na východním břehu řeky Tigris. Asi pět set jejich Basran soudruzi byli informováni a také se k nim přidali v Nahrawanu.[3][6] Po tomto exodu byli povoláni jako Khawarij, ti, kteří odcházejí.[7]

Předehra

Kharijites odsoudil Aliho jako chalífa, prohlásil jej, jeho následovníky a Syřany za nevěřící a zvolen Abd Allah ibn Wahb al-Rasibi jako jejich kalif. Vyhlásili válku proti těmto nevěřícím legálním a zahájili praxi výslechu lidí ohledně jejich názoru na Uthmana a Aliho, přičemž byli popraveni lidé, kteří nesdílejí svůj názor.[8] Mezitím arbitři prohlásili, že Uthman byl rebely zabit nespravedlivě. Kromě toho se však nemohli shodnout na ničem podstatném a proces se zhroutil. Ali nyní odsoudil rozhodce a vyzval své příznivce k obnovení války proti Mu'awiyovi.[9] Přivolal Kharijity, aby se k němu připojili ve válce proti Mu'awiyovi. Odmítli to udělat, pokud by neuznal, že zabloudil a činil pokání. Ali se následně rozhodl odjet do Sýrie bez nich.[10] Když se na kufanském horizontu objevila hrozba Kharijite, Aliho síly odmítly pochodovat na Sýrii, ledaže by Kharijity buď zvítězili, nebo zneškodnili.[9] Ali je přesto přesvědčil, že válka proti Mu'awiyi je důležitější, a nařídil svým jednotkám odejít do Sýrie.[10] Na cestě poté, co dostal zprávu o Kharijitech vraždících lidi pro jejich víru, poslal jednoho ze svých mužů, aby vyšetřil, ale i on byl zabit. Jeho vojáci ho znovu prosili, aby nejprve jednal s Kharijity, protože se báli o své rodiny a majetek v Kufě. Ali se poté se svou armádou přesunul do Nahrawanu.[11] Síla jeho armády byla údajně 14 000.[12]

Bitva

Požádal Kharjity, aby se vzdal vrahů a přijal mír. Pokud tak učiní, opustil by je a odešel bojovat proti Syřanům. Kharijites odpověděl, že všichni z nich byli zodpovědní za vraždy, protože všichni považovali za legální zabít jeho následovníky.[11] Po další výměně argumentů vůdcové Kharijite řekli svým následovníkům, aby se nezapojovali do další diskuse a místo toho se připravili na mučednictví a čelili Bohu v ráji. Obě strany poté uspořádaly bitevní pořadí a Ali oznámil, že kdokoli z Kharijitů, který k němu přijde nebo se vrátí do Kufy, bude v bezpečí a potrestáni budou pouze vrahové.[12] Výsledkem bylo, že asi 1200 Kharijitů odešlo; někteří se přidali k Ali, někteří se vrátili do Kufy, zatímco jiní opustili bojiště a odešli do hor; Ibn Wahb následně zůstal s 2800 stíhači.[13]

Většina Kharijitů byla pěšky, zatímco Aliho armáda se skládala z lukostřelců, jezdců i pěších vojáků. Poslal svou jízdu před pěchotu, která byla rozdělena do dvou řad, a rozmístil lukostřelce mezi první řadu a jízdu. Nařídil své armádě, aby nechala druhou stranu zahájit bitvu. Kharijites pak energicky zaútočil na Aliho síly a prorazil jeho jízdu. Lukostřelci je zasypali šípy, kavalérie útočila zezadu a pěšáci zaútočili meči a kopími. Většina Kharijitů, převážně v přesile a obklíčena, byla rychle poražena.[14] Asi 2400 Kharijitů bylo zabito,[15] 400 zraněných bylo nalezeno po bitvě na zemi a byli posláni zpět ke svým rodinám v Kufě.[13] Na Aliho straně údajně zemřelo 7–13 mužů.[12]

Následky

Po bitvě Ali nařídil své armádě pochodovat s ním do Sýrie. Odmítli s omluvou, že jsou unavení a potřebují si odpočinout v Kufě, poté s ním vyrazí na novou kampaň. Ali souhlasil, přestěhoval se do Nukhayly, shromáždil zem před Kufou a dovolil svým vojákům odpočívat a občas navštívit jejich domovy. Jeho vojáci nebyli ochotni pokračovat v kampani a v příštích několika dnech byl tábor téměř úplně opuštěný. Následně musel kampaň opustit.[16] Zabíjení bývalých spojenců Aliho a zbožných čtenářů Koránu podkopalo Aliho pozici kalifa.[17] Nakonec byl Kharijite zavražděn Abd al-Rahman ibn Muljam v lednu 661.[13]

Ačkoli byli Kharijité rozdrceni, jejich povstání pokračovalo i po další roky a bitva u Nahrawanu upevnila jejich odchod od komunity.[13] Většina opustila městský život a uchýlila se k lúpežím, loupežím, drancování osídlených oblastí a dalším proti-státním aktivitám po celou dobu vlády Aliho a později Mu'awiya, který se stal Kalifem několik měsíců po Aliho atentátu. Během druhá občanská válka ovládli velké části Arábie a Persie,[18][19] ale později byli podrobeni umajjovským guvernérem Iráku Hajjaj ibn Yusuf.[20] K jejich úplnému odstranění však došlo až v 10. století n. L.[18]

Reference

  1. ^ Kennedy 2001, s. 7–8.
  2. ^ Wellhausen 1901, s. 3–4.
  3. ^ A b Wellhausen 1901, str. 17.
  4. ^ Madelung 1997, str. 248–249.
  5. ^ Levi Della Vida 1978, str. 1074.
  6. ^ Madelung 1997, str. 251–252.
  7. ^ Levi Della Vida 1978, str. 1074–1075.
  8. ^ Wellhausen 1901, s. 17–18.
  9. ^ A b Donner 2010, str. 163.
  10. ^ A b Madelung 1997, str. 258.
  11. ^ A b Madelung 1997, str. 259.
  12. ^ A b C Madelung 1997, str. 260.
  13. ^ A b C d Wellhausen 1901, str. 18.
  14. ^ Kennedy 2001, str. 10.
  15. ^ Morony 1993, str. 912.
  16. ^ Madelung 1997, str. 262.
  17. ^ Donner 2010, str. 164.
  18. ^ A b Kennedy 2004, str. 79.
  19. ^ Kennedy 2004, str. 97.
  20. ^ Lewis 2002, str. 76.

Zdroje