Bitva u Jenného - Battle of Jenné

Bitva u Jenného
TombouctouPachalik 4.png
Mapa Pashalik Timbuktu (pruhovaný) jako součást Maroka, pozdní 16. století
datum26.dubna 1599[1]
Umístění
Djenné, Mali
Výsledek
  • Rozhodující marocké vítězství
  • Kolaps říše Mali
Bojovníci
Vlajka Mali Empire.svg Mali Empire

Marocká vlajka (1258-1659). Svg Marocký sultanát

Velitelé a vůdci
Mansa Mahmud IVGuvernér Sayyid Mansur
Qa'id al-Mustafa al-Fil
Qa'id Ali bin Abd Allah al-Tilimsani
Jenne-koi Muhammad Kinba bin Isma’il
Síla
Pěchota a jezdectvo vyzbrojené kopí a lukem
Pěchota a jízda Bamana vyzbrojená kopí a lukem		Marocká pěchota vyzbrojená arquebusem
Pěchota a jezdectvo vyzbrojené kopí a lukem
Ztráty a ztráty
Neznámé, ale podstatnéNeznámý

The Bitva u Jenného bylo vojenské střetnutí mezi silami Mali Empire a Marocký Pashalik z Timbuktu. Bitva znamenala účinný konec velké Mali říše a připravila půdu pro vznik nepřeberného množství menších západoafrických států.

Pozadí

Po celé 15. a 16. století byla Mali říše v téměř konstantním stavu úpadku. Všechna jeho periferní vazalská území se stala nezávislými státy, přičemž některé z nich dokonce zpochybnily suverenitu Mali Songhai.[2] V roce 1591 byla Songhajská říše poražena Bitva u Tondibi marockým expedičním sborem. Díky marockému použití zbraní střelného prachu, jako je arquebus a dělo, byla síla Songhai vytlačena zpět na východ přes Niger, kde tvořili menší, ale stále robustní Dendi království.[3] S Songhai z cesty, vládcem Mali Mansy Mahmud IV zaměřil se na obnovu své umírající říše.[4] Prvním krokem v tomto velkém plánu by bylo zmocnit se cenného městského státu Jenné, který řídil obchod podél vnitrozemského údolí Nigeru.

Mali síly

Mansa Mahmud IV se pustil do shromáždění svých zbývajících provincií spolu se skupinami, které byly dříve vazaly Mali říše. Vyslal vyslance do svých posledních dvou provincií Binduku (Bendugu), Kala a Sibiridugu.[5] Pouze dva menší náčelníci odpověděli příslibem pomoci v nadcházející bitvě. Byli to králové, kterým se v Tarik es-Soudan ve Farce nebo Fadku (část Kala) a Ama říkali „koi“.[1] Další nezletilý vůdce, který v té době nabídl svou pomoc, byl Hammad Amina, vrchní vládce Fulbe v Masině.[1] Mansa přesto dokázal vybudovat značnou armádu a pochodoval na Jenné v naději, že oživí jeho umírající říši.[1]

Síly Pashalik

Obchodní středisko Jenné podléhalo marockému pašaliku z Timbuktu, pojmenovanému podle města, odkud vládla marocká expediční síla.[6] Dříve pašalík vzal Jenné bez boje a uchoval si svého krále, Muhammad Kinba bin Isma’il na trůn pod marockým obyvatelem,[6] Guvernér Sayyid Mansur.[1] Neexistují žádné podrobnosti o tom, jaké druhy vojsk byly přítomny, když k nim mansa poprvé pochodoval, ale jakmile byl guvernér upozorněn, poslal zprávu Timbuktu o posily. V reakci na to Pasha Ammar poslal sílu v čele s Qa'idem al-Mustafa al-Fil a Qa'id Ali bin Abd Allah al-Tilimsani, který zahrnoval arquebusiers.[1]

Útěk ze Sanuny

Marocké posily dorazily přes říční čluny,[7] dobré využití pozice města v Nigeru k rychlému převozu vojsk do bitvy. Dorazili 26. dubna, aby našli Mansu Mahmuda IV a jeho armádu utábořili se nad celou dunou Sanuny,[1] který sáhl dolů do potoka, kde měly lodě vstoupit do města.[1] Posily se musely probojovat do města. Pomocí svých zbraní v tom, čemu arabské záznamy říkají masivní bombardování,[4] posily dokázaly odrazit mansovu armádu.[8] Pašalikovy síly vstoupily do města, ale armáda Mali byla stále utábořena a zdaleka nebyla poražena.

Polední útok

Guvernér Sayyid Mansur uvnitř Jenného dostal radu, aby zaútočil na síly mansy bezprostředně předtím, než se k jeho praporu shromáždil kdokoli jiný.[1] Po konzultaci se svými poradci je citován slovy:

"Naše setkání s nimi bude v pátek polední bohoslužby."[1]

Podle svého slova guvernér spolu s králem Jenne vyšli ven a znovu zapojili Mali armádu. Bylo to kompletní rutina, přičemž armáda Mali utrpěla mnoho obětí.[1] Na konci bitvy byl Mansa Mahmud IV. Donucen uprchnout.

Následky

Porážka Mali u Jenne zničila dočasné spojenectví, které Mahmud IV dokázal spojit, a Maliská říše přestala být v regionu politickým faktorem. Podle arabských záznamů si mansa stále získala velkou úctu za to, že se dokonce pokoušela obnovit říši.[4] Spojenci Maročanů, říká Ta'rikh al-Súdán,

"Když jsme se s ním setkali na bezpečném místě, pozdravili ho jako sultána a nesli jeho hlavy, aby mu udělali čest, jak bylo jejich zvykem."[4]

Mansa Mahmud IV odešel do Niani a zemřel v roce 1610. Jeho tři synové roztrhali zbytky země na kusy a Mali se stalo rozptylem volně spřízněných vůdců.[8] Ty byly pohlceny Bamana Empire,[4] kterému by nakonec musel vzdát hold i pašalík z Timbuktu.[9] Žádná z nově vznikajících mocností se přesto nepřiblížila hegemonii Mali nebo Songhai. Západní Afrika přešla do regionu ovládaného menšími a méně centralizovanými státy až do 19. století.[10]

Důvody porážky Mandinky

Porážka Mahmuda IV v Jenném byla přičítána několika příčinám. Podrobnosti o povaze obou armád jsou řídké. Zastřešující téma, proč bitva dopadla tak, jak se točí, se točí kolem schopnosti každé strany shromáždit své síly. V několika dalších případech jsou tak dobře prokázány účinky imperiálního kolapsu tváří v tvář měnícímu se politickému a vojenskému prostředí. Mali, které čelilo pašalikovým silám a jeho rodným spojencům, nebylo velkou armádou Mansa Musa. Ve skutečnosti se vrátila zpět ke své předimperiální struktuře právě v době, kdy byly pro přežití říše zásadní skoky vpřed v technologii a organizaci.

Nespolehliví spojenci

Jedním z nejvíce zdůrazněných je mansova zrada Hammada Aminy, šéfa Fulbeho v Masině.[3] Dříve Amina slíbila podporu při převzetí Jenného, ​​ale přešla k Maročanům, s nimiž již měl vztah typu král-vazal.[11] Poradil Maročanům, co mohou od síly Mandinka-Bamana očekávat, a zabránil svým vlastním silám, aby se k bitvě připojily.[4] Fulbe nejsou zmiňováni jako půjčující vojenskou pomoc obráncům Jenného, ​​ale jejich nepřítomnost na bojišti mohla mít na konečný výsledek velký vliv. Pašalík z Timbuktu by také litoval, že věřil v Hammada Aminu. Fulbe nakonec odhodili pašalika ze svého nominálního vazalství a předali Maročanům první velkou porážku v Sahelu.[12]

Nespolehlivé provincie

Kromě Aminy zrady může další důvod porážky Mali spočívat v neschopnosti čerpat ze zbývajících provincií pro muže. Kdyby mohl Mahmud IV čerpat z podpory svých tradičních velitelů divizí (Sanqara-Zuma a Farim-Soura), měl by také přístup k neochotnému guvernérovi nebo kala-sha z provincie Kala. Kala-sha Bukar odmítl vstoupit do mansy bez dvou velitelů a v soukromí poznamenal:

„Jelikož ho jeho dva největší poručíci nesledují, situace je beznadějná.“ [1]

Maliho nejednota, již na plný plyn od poloviny 16. století, ji v Jenném konečně dohnala. Ve skutečnosti, když Mansa Mahmud IV šel do Kaly, aby přinesl to, o čem stále věřil, že je věrným spojencem, zjistil, že Kala-sha odešla do Jenného bojovat po boku Maročanů.[1]

Střelný prach

A konečně, Mali Empire, stejně jako její konkurent Songhai, nedokázala modernizovat svůj vojenský stroj. To však nebylo kvůli nedostatku snahy. Předchozí manové se marně pokoušeli od Portugalců nakupovat střelné zbraně nebo žoldáky vybavené střelnými zbraněmi, ale marně.[8] Maliská říše šla do války stejnými metodami, jaké používala od dob Sundjata ale bez jednoty nebo rozsahu jejích minulých armád.

Na druhou stranu zbraně střelného prachu pašalikových vojáků nebyly proti Mali říši rozhodující, a to navzdory tomu, že se Mali spoléhali na tradiční pěchotní a jezdecké síly. Použití zbraní zachránilo pašalikové posily před zničením (spolu s včasným zásahem krále Jenného), ale ani nevytlačily síly mansy k útěku. Mansa Mahmud IV a jeho armáda zůstali tábořit na duně Sanuna a čekali na druhé zasnoubení. Maročané nyní čelili zákonu o snižování návratnosti, protože jejich děla neměla taktický účinek, jaký měli ani o deset let dříve. Říše Mali vyzbrojená zbraněmi místo kopí a šípů mohla zastavit Jenného posílení nebo zaujmout město úplně.

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m Hunwick, strana 234
  2. ^ Oliver, strana 431
  3. ^ A b Thornton, stránka xix
  4. ^ A b C d E F Ki-Zerbo & Niane, strana 75
  5. ^ Oliver, strana 384
  6. ^ A b Šedá, strana 161
  7. ^ Oliver, strana 455
  8. ^ A b C Shillington, strana 922
  9. ^ Holt, strana 15
  10. ^ Šedá, strana 143
  11. ^ Hunwick, strana 236
  12. ^ De Villiers & Hirtle, strana 222

Zdroje

  • De Villiers & Sheila Hirtle (2007). Timbuktu: saharské legendární město zlata. New York: Walker & Company. str.302 stránek. ISBN  0-8027-1497-8.
  • Gray, Richard (1975). Cambridge historie Afriky: Od c. 1600 až c. 1790. Cambridge: Cambridge University Press. str.752 stránek. ISBN  0-521-20413-5.
  • Holt, P.M .; Ann K. S. Lambton a Bernard Lewis (1977). Cambridge historie islámu. Cambridge: Cambridge University Press. 966 stran. ISBN  0-521-29137-2.
  • Hunwick, John (1988). Timbuktu & the Songhay Empire: Al-Sa'dis Ta`rikh al-sudan down to 1613 and other Contemporary Documents. Leiden: BRILL. 480 stran. ISBN  90-04-12822-0.
  • Ki-Zerbo, J & D.T. Niane (1998). UNESCO Obecné dějiny Afriky, sv. IV: Afrika od dvanáctého do šestnáctého století (zkrácené vydání). Berkeley: University of California Press. 277 stran. ISBN  0-520-06699-5.
  • Oliver, Roland (1975). Cambridge History of Africa Svazek 3 1050 - c. 1600. Cambridge: Cambridge University Press. 816 stran. ISBN  0-521-20981-1.
  • Shillington, Kevin (2004). Encyclopedia of African History, sv. 1. London: Routledge. 1912 stran. ISBN  1-57958-245-1.
  • Thornton, John K. (1998). Afrika a Afričané při tvorbě atlantického světa, 1400-1800 (druhé vydání). Cambridge: Cambridge University Press. 378 stran. ISBN  0-521-62724-9.