Aulus (praenomen) - Aulus (praenomen) - Wikipedia

Aulus (/ˈləs,ˈɔːləs/ OW-ləs, AW-je, latinský[ˈAu̯lʊs]) je latinka praenomen nebo osobní jméno, který byl v římských dějinách běžný od nejranějších dob do konce Západní říše v pátém století. Ženská forma je Aula. Alternativní výslovnost vede k hláskování variant Olusi nebo Ollusi a Olla. Aulus byl široce používán jak patricijem, tak plebejcem pánové. Název dal vzniknout patronymic gens Aulia, a možná také gens Avilia a přízvisko Avitus. Jméno bylo obvykle zkráceno A., ale občas Av. nebo Avl.[1][2]

Pro většinu římských dějin byl Aulus jedním z deseti nejčastějších praenominů, přičemž byl méně častý než Titus, šestý nejčastější praenomen a srovnatelný co do frekvence s Gnaeus, Spurius, a Sextus.[1]

Původ a význam

Ztělesnění 4. století De Praenominibus (Pokud jde o Praenominu) Julius Paris odvozuje jméno od slovesa ahoj, vyživovat. Chase však tvrdí, že za žádných okolností nemohl jednoduchý kořen al- být přeměněn na aul-. Další populární etymologie odvozila název od aula nebo ollapalác, z čehož snad vyplývá šlechta, nebo z ní homonymum, aula nebo olla, hrnec, pravděpodobně láskyplný odkaz na velikost a tvar zdravého dítěte. Oba jsou také pravděpodobně příklady falešná etymologie.[2][3]

Jeden z nejběžnějších etruských praenominů byl Aule nebo Aules (také hláskováno Avle, Avelesatd.), Etruscan příbuzný Aulus. Deecke tvrdil, že jméno bylo původně etruské, z čehož pochází avile, nalezené v množném čísle avils („roky“) v mnoha pohřebních nápisech. Jméno by pak bylo přineseno do Říma během období etruské nadvlády v 6. století před naším letopočtem. Důvod proč avile by měl vést k osobní jméno je nejasný. Deecke také věřil, že latinský praenomen Spurius byl etruského původu.[4]

Chase cítil, že toto vysvětlení vypadalo příliš daleko pro zdroj římských jmen, a podporovaný Zimmermannem navrhl, aby Aulus byl odvozen od avulus„Malý dědeček,“ maličkost avus. Tato analogie byla založena na podobných zdrobnělinách v jiných jazycích, z nichž některé znamenají „strýc“ (z latiny avunculus).[2][5]

Poznámky

  1. ^ A b Slovník řecké a římské biografie a mytologie
  2. ^ A b C George Davis Chase, "Původ římské Praenominy", v Harvardská studia klasické filologie, sv. VIII (1897)
  3. ^ De Praenominibus (ztělesnění Julius Paris)
  4. ^ Wilhelm Deecke, Etruskische Forschungen und Studien
  5. ^ A. Zimmermann, Neue Jahrbücher (1897)