Aude Lancelin - Aude Lancelin

Aude Lancelin (narozen 1973 v Tours, Francie) je francouzský novinář.

Dříve byla zástupkyní šéfredaktorky ve dvou významných francouzských týdenících: Marianne od roku 2011 do roku 2014 a L'Obs od roku 2014 do roku 2016. Do společnosti Le Média nastoupila v roce 2017 a její ředitelkou se stala v červenci 2018.

Vzdělávání

Aude Lancelin studovala na lycée Henri-IV a poté v La Sorbonne. Získala agrese de philosophie v roce 1996.

Kariéra

Svou novinářskou kariéru zahájila v roce 2000 u Le Nouvel Observateur (označované také jako „L'Obs"), kde psala jako knižní kritička. Pohovorila s několika filozofy, včetně Alain Badiou, Jean Baudrillard, Jean-Claude Michéa, Peter Sloterdijk, Jacques Rancière a Slavoj Zizek.

Pracovala od roku 2011 v Marianne jako zástupce šéfredaktora odpovědný za stránky časopisu „Kultura“ a „Idées“.

V roce 2014 se vrátila do L'Obs po jmenování Matthieu Croissandeaua šéfredaktorkou. Její ukončení z časopisu v květnu 2016 vyvolalo polemiku. Tvrdila, že ukončení bylo politicky motivováno kvůli jejímu hlášení. Asi čtyřicet intelektuálů zveřejnilo dopis v Osvobození dne 25. května 2016 na protest proti jejímu ukončení, které kvalifikovali jako „intelektuální policejní operaci“.^[1]

Do společnosti Le Média nastoupila v roce 2017 a v červenci 2018 nahradila její ředitelku Sophii Chikirou.

Dne 9. dubna 2019 zveřejnila na Twitteru tiskovou zprávu oznamující její rezignaci na funkci prezidenta Le Média a s odkazem na „koalici [jejíž] stanoveným cílem bylo svrhnout současný řídící tým“.^[2]

Příspěvky

26. července 2011 publikovala Aude Lancelin článek kritický vůči Claudine Tiercelin, poté nedávno jmenován v Collège de France.^[3] Tento článek spustil otevřený dopis napsaný uživatelem Jacques Bouveresse na podporu Claudine Tiercelin.

Poté, co v květnu 2016 opustila společnost L'Obs, v knize s názvem „Le Monde Libre“ odsoudila tajnou dohodu mezi novináři a politiky. Pozvaná na televizní show Jean-Jacques Bourdin, obvinila Prezident Hollande „řízení“ kariéry francouzských novinářů. Poznamenala také: "Mocné peněžní zájmy nebyly nikdy [s francouzskými médii] tak angažovány. Mainstreamová média jsou u nohou největších francouzských korporací. Situace v médiích je znepokojivá." Naříká nad manažerským přístupem médií a nad ničením ideálu nezávislého tisku podporovaného Evropskou unií Conseil de la Resistance po druhé světové válce. Podle jejího názoru skutečnost, že investoři rádi Patrick Drahi a Xavier Niel ovládají největší mediální holding ve Francii je demokratické zemětřesení. ^[4]

V roce 2017, několik dní před francouzskými prezidentskými volbami, vypověděla Emmanuel Macron jako kandidát francouzských korporátních vůdců za účelem ochrany jejich zájmů. Dále obvinila tyto vůdce z použití jejich kontrolního podílu ve francouzském tisku ke zvýšení popularity Emmanuela Macrona.^[5]

Knihy

• «Histoire d'une réhabilitation», dans Olivier Tinland (dir.), Nietzsche penseur du chaos moderne, Paříž, Scali, 2007 ISBN  978-2-35012-113-0
• «Le déclinisme», dans Jérôme Garcin (r.), Nouvelles Mytologies, Paříž, le Seuil, 2007 ISBN  978-2-02-096233-9
• Les Philosophes et l'Amour: aimer de Socrate à Simone de Beauvoir, avec Marie Lemonnier, Paříž, Plon, 2008 ISBN  978-2-259-20622-8
• Vysvětlení: konverzace s Aude Lancelin, avec Alain Badiou et Alain Finkielkraut, Paříž, Lignes, 2010 ISBN  978-2-35526-052-0
• Le Monde libre, Paříž, Les liens qui libèrent, 2016 ISBN  979-10-209-0460-7, paru en format poche en 2017 chez J'ai lu
• Éloge de la politique, avec Alain Badiou, Paříž, Flammarion, 2017 ISBN  978-2-08-135248-3
• La Pensée en otage. S'armer intellectuellement contre les médias dominants, Les Liens qui libèrent, Paříž, 2018, 110 s. ISBN  979-10-209-0603-8

Literární kariéra

Aude Lancelin zahájila svou literární kariéru 2. 9. 2020 prvním „společenským“ románem La Fièvre, který vydalo LLL „LES LIENS QUI LIBÈRENT“,^[6] jehož akce se odehrává uprostřed vzpour žlutých vest. Aude Lancelin podepisuje spáchaný román na počest skutečného a tragického příběhu mladého muže, který spáchal sebevraždu poté, co byl odsouzen do vězení za dlažební kámen hodený na demonstraci ^[7]

Reference