A loď pluje dál - And the Ship Sails On - Wikipedia

A loď pluje dál
A loď pluje na post2.jpg
Italský plakát k vydání
Režie:Federico Fellini
ProdukovanýFranco Cristaldi
Renzo Rossellini (uncredited)
Daniel Toscan du Plantier (uncredited)
NapsánoFederico Fellini
Tonino Guerra
Andrea Zanzotto (text)
Catherine Breillat (Francouzská verze)
V hlavních rolíchFreddie Jones
Barbara Jefford
Victor Poletti
Peter Cellier
Elisa Mainardi
Norma West
Paolo Paoloni
Sarah Jane Varley
Fiorenzo Serra
Pina Bausch
Pasquale Zito
Hudba odGianfranco Plenizio (choreografie Leonetta Bentivoglio)
KinematografieGiuseppe Rotunno
Upraveno uživatelemRuggero Mastroianni (a.m.c.)
DistribuoványGaumont
Sbírka kritérií (DVD)
Datum vydání
  • 7. září 1983 (1983-09-07)
Provozní doba
132 minut
ZeměItálie
Francie
Jazykitalština

A loď pluje dál (italština: E la loď va) je italský film z roku 1983, který režíroval a napsal spoluautor Federico Fellini. Zobrazuje události na palubě luxusní lodi plné přátel zesnulé operní pěvkyně, kteří se shromáždili, aby za ní truchlili. Film byl vybrán jako italský vstup do Nejlepší cizojazyčný film na 56. ročník udílení Oscarů, ale nebyl přijat jako kandidát.[1]

Spiknutí

Otevře se film zobrazující scénu v červenci 1914 bezprostředně před výletní lodí Gloria N. vyplutí z Neapol Přístav. Úvodní sekvence je v sépiových tónech, jako by se jednalo o film natočený v té době, bez jiného zvuku než bzučení projektoru. Sépie postupně vybledne do plné barvy a my můžeme slyšet dialog postav.

Orlando, italský novinář, dodává komentáře přímým oslovením kamery a vysvětluje divákovi, že plavba je pohřební cestou k rozptýlení popela operní zpěvačky Edmea Tetua poblíž jejího rodného ostrova Erimo. Tetua, považovaná za největší zpěvačku všech dob, je oslavována pro svůj hlas podobný bohyni.

Potácející se, ale roztomilý novinář také poskytuje velmi subjektivní anekdoty a drby o široké škále kreslených postaviček, které evokují zlatý věk „vtipných papírů“ (Malý Nemo[Citace je zapotřebí ], Výchova otce[Citace je zapotřebí ], Děti Katzenjammer[Citace je zapotřebí ]), ale s perverzním Felliniesque zákrutem. Patří mezi ně více operních zpěváků, učitelů hlasu, ředitelů orchestrů, divadelních producentů, herců, premiérů, hrabat, princezen, velkovévodů a paniky zasažených fanoušků zesnulé divy.

Žárlivá a hořká sopranistka jménem Ildebranda se zoufale snaží proniknout do tajemství nezapomenutelného hlasu Edmea Tetua. Ruské basso se štětinami je zobrazeno kolem obrovské jídelny lodi, kde pouze pomocí svého hlasu on hypnotizuje kuře. Kudrnatý herec cestuje se svou matkou, aby svést námořníky. Sir Reginald Dongby, voyeurský anglický aristokrat, si užívá špehování lady Violet, jeho nymfomanské manželky. Velkovévoda z Harzocku, pruský, je obézní bublina mladého muže, jehož slepá sestra ( Tanztheater performer a choreograf Pina Bausch ) schémata s jejím milencem, předsedou vlády, vydědit jejího bratra. Napjatý hrabě z Bassana se ve své kajutě proměnil v chrám zasvěcený paměti divy.

Z nákladního prostoru lodi vychází hrozný zápach a brzy se ukázalo, že posádka lodi zanedbávala nosorožce nemocného láskou. Zvíře je zvednuto, umyto na palubě a vráceno do nákladního prostoru s čerstvou vodou a seno.

Třetí den plavby cestující objevili dav ztroskotaných Srbů, kteří se utábořili na palubě lodi. Po atentátu v Sarajevu uprchli na raftech do Itálie a minulou noc uprchlíky přivedl na palubu kapitán. Velkovévoda a jeho muži jsou však přesvědčeni, že Srbové jsou teroristé, a nařídili kapitánovi, aby skupinu izoloval do rohu lodi. Výsledkem je Felliniho sotva maskovaný pohled na Marx Brothers je Noc v opeře v opojné směsi kultur, etnických i uměleckých, kde aristokraté a snobové radostně sdílejí pódium (palubu lodi) s rolníky a živým srbským folklórem (podle choreografie Leonetty Bentivoglio[2]).

Ale veselí končí, když se do dohledu vpluje hrozivá vlajková loď rakousko-uherského loďstva požadující návrat srbských uprchlíků. Kapitán souhlasí s podmínkou, že popel Edmea Tetua bude předem rozptýlen u Erima. Po obřadu jsou uprchlíci naloženi do záchranného člunu k dodání Rakušanům, ale mladý Srb srazil bombu na vlajkovou loď a způsobil tak peklo. Rakušané reagují palbou z děla. The Gloria N. potápí se, zatímco Albertini vládne obuškem, aristokraté pochodují k záchranným člunům, klavír sklouzává po podlaze rozbíjejícími se zrcadly a motýli se klidně třese nad rouškou kufrů v zatopených chodbách.

V opačném směru sledovací výstřel, Fellini odhaluje úžasné zákulisí své plovoucí opery filmu - obří hydraulické zvedáky (zkonstruované oscarovým scénografem, Dante Ferretti ), který vytvořil pohyb lodi po moři, spolu s hektary plastického oceánu, armádu techniků spalujících naftalen pro kouř katastrofického efektu a nakonec záhadnou postavu, kterou může být Orlando nebo Fellini záměrně schovávající se za svou vlastní kameru natáčení hlavní kamera natáčí sám.

Hlavní kamera poté sleduje dopředu k závěrečnému záběru Orlanda na záchranném člunu s nosorožcem šťastně žvýkajícím na seno. „Věděli jste,“ svěřuje se Orlando, „že nosorožec dává velmi dobré mléko?“ Se smíchem znovu ovládá vesla, aby zmizela v obrovském plastickém oceánu.

Obsazení

Kritický příjem

Film, který byl uveden na 40. filmovém festivalu v Benátkách, získal patnáctiminutový standing ovation.[3]

Psaní pro italský týdeník L'Espresso, romanopisec a filmový kritik Alberto Moravia viděl film jako intuitivní kritiku evropské společnosti, která předcházela první světové válce. „Co je brilantní,“ vysvětlila Moravia, „je intuice, kterou má evropská společnost EU Belle Epoque se zbavil veškerého humanismu a nechal jen umělý a vyčerpávající formalismus. Výsledkem byla společnost založená na kontinuálním, ale pohrdavém melodramatu. Druhou geniální intuicí je intuice základní jednoty tehdejšího světa, který byl buržoazií zcela buržoazní nebo naprosto posedlý. Tato myšlenka se skvěle projevuje ve scéně, kde bezchybní operní pěvci vystupují nakloněni nad železný balkon strojovny, zatímco dělníci s potem přestávají kouřit do pece uhlím, aby poslouchali nádherné hlasy. “[4]

Viz také

Reference

Poznámky

  1. ^ Knihovna Margaret Herrickové, Akademie filmových umění a věd
  2. ^ „E la nave va“. www.federicofellini.it (v italštině). Fondazione Federico Fellini. Citováno 1. června 2019 - přes Comune di Rimini - Cineteca comunale.
  3. ^ Burke a Waller, xv
  4. ^ Fava, Claudio G. a Aldo Vigano, Filmy Federica FellinihoCitadel Press: New York, 1990, s. 187. Moravia's review first published in L’Espresso, 30. října 1983.

Bibliografie

  • Burke, Frank a Marguerite R. Waller (2003). Federico Fellini: Současné perspektivy. Toronto: University of Toronto Press. ISBN  0-8020-7647-5

externí odkazy