Anatole Le Braz - Anatole Le Braz
Anatole Le Braz | |
---|---|
![]() | |
narozený | 2. dubna 1859![]() Duault ![]() |
Zemřel | 20. března 1926![]() Menton ![]() |
Alma mater | |
obsazení | Literární historik ![]() |
Zaměstnavatel |
|
Ocenění |
|
Anatole le Braz„Bard z Bretaně“ (2. dubna 1859 - 20. března 1926), byl a Breton básník, sběratel folklóru a překladatel. Byl vysoce ceněn mezi evropskými i americkými učenci a byl známý svou vřelostí a šarmem.[1]
Životopis
Le Braz se narodil v Saint-Servais, Côtes-d'Armor, a vyrostl mezi dřevorubci a hořáky na dřevěné uhlí a mluvil o Bretonština; jeho rodiče nemluvili francouzsky. Strávil dovolenou v Trégor, který inspiroval jeho pozdější práci. Začal chodit do školy ve věku 10 let Saint-Brieuc a rychle postupoval do stupně u Sorbonna, kde studoval sedm let.[1]
Poté se vrátil do Bretaň, kde 14 let učil na Lycée v Quimper a postupně překládal staré bretonské písně do moderní francouzštiny a pokračoval ve folklórní tvorbě François-Marie Luzel. Ve starém panském sídle, kde žil, často bavil místní rolníky a rybáře a nahrával jejich písně a příběhy. Jeho kniha, Chansons de la Bretagne („Písně z Bretaně“), byla oceněna cenou Académie française.[1]
V roce 1898 se stal prezidentem Union régionaliste bretonne vytvořen v Morlaix po bretonských festivalech. V roce 1899 vstoupil do Association des bleus de Bretagne. Byl jmenován přednášejícím a poté profesorem v Fakulta umění na Rennes Univerzita v letech 1901 až 1924.
Le Braz byl francouzskou vládou vyslán na zahraniční kulturní mise dvacetkrát. Několikrát navštívil USA, Kanadu a Švýcarsko a přednášel na Harvardská Univerzita v roce 1906 a v Columbia University v roce 1915. Během své návštěvy v roce 1915 se oženil s Henrietou S. Porterovou z Annapolisu, která zemřela v roce 1919. V roce 1921 se oženil s Mabel Davisonovou z Manhattanu, sestrou slavného bankéře Henry P. Davison.[1] Americký romanopisec John Nichols je jeho pravnuk.[2] Je mateřským pradědečkem hudebníka Tina Weymouth a architekt Yann Weymouth spolu s jejich šesti sourozenci.[3]
Le Braz zemřel v Menton na francouzská riviéra. Mezi truchlícími byl francouzský předseda vlády, Aristide Briand.[1]
Památníky
V Bretani existuje řada památníků Le Braz. V roce byla vytvořena jeho velká socha s rolnickým vypravěčem Saint-Brieuc a pamětní stéla Tréguier, oba navrhli Armel Beaufils.
Hudební nastavení
Řada skladatelů zhudebnila básně Le Braza. Obsahují:
- Louis-Albert Bourgault-Ducoudray: Les Yeux de ma mie (1897); La Chanson de la Bretagne (1905). Obsahuje: Berceuse d'armorique; Dans la grand'hune; Nuit d'étoiles; Le Chant des nuages; Le Chant d'ahès; La Chanson du vent qui vente; Sône.
- André Colomb: Nokturno (1914).
- Maurice Duhamel: Gwer-ziou ha soniou breiz-izel. Musiques bretonnes. Airs et variantes mélodiques des 'chants et chansons populaires de la Basse Bretagne' (1913).
- Swan Hennessy: Berceuse d’Armorique = ne. 2 ze dne Trois Chansons celtiques, Op. 72 (1927); La Chanson du vent de mer = ne. 2 ze dne Deux Mélodies, Op. 73 (1928).
- René Lenormand: Sône = ne. 4 z Mélodies tristes, Op. 39 (1903).
- Félicien Menu de Ménil: La Chanson de Bretagne (1906).
- Miloje Milojević: La Chanson du vent du mer (1917).
- Adolphe Piriou: La Charlezenn. Légende lyrique en 3 actes et 5 tableaux avec un prologue et un épilogue d'après Anatole Le Braz (n.d.).
- Guy Ropartz: Quatre Mélodies (1907).
- Alice Sauvrezis: Sône (1899).
- Charles Tournemire: Le Sang de la sirène. Légende musicale en 4 strany de Marcel Brennure, d'après Anatole Le Braz (1904); Le Chant de ma mère, Op. 25 (n.d.).
Publikace
- La Chanson de la Bretagne („Píseň Bretaně“), poezie, 1892
- Tryphina Keranglaz, báseň, 1892
- La Légende de la mort en Basse-Bretagne, 1893.
- Les Saints bretons d'après la tradition populaire en Cornouaille ("Bretonští svatí podle populární tradice v Cornouaille "), 1893-1894.
- Au pays des pardons,[4] 1894.
- Pâques d'Islande, 1897.
- Vieilles histoires du platí breton, 1897
- Le Gardien du feu, román, 1900.
- Le Sang de la sirène („Krev sirény“), 1901.
- La Légende de la mort chez les Bretons armoricains, revidováno a rozšířeno jako La légende de la mort en Basse-Bretagne, 1902.
- Cognomerus et sainte Trefine. Mystère breton en deux journées, text a překlad, 1904
- Contes du soleil et de la brume, 1905.
- Ames d'Occident, 1911.
- Poèmes votifs,[5] 1926.
- Úvod, Bretagne. Les Guides bleus (Paříž: Hachette, 1949)
- La Bretagne. Choix de texte précédés d'une étude (Rennes: Éditions La Recouvrance, 1995)
Reference
- ^ A b C d E „Zahraniční zprávy: Le Braz“. ČAS. 1926-04-05. Citováno 2016-11-25.
- ^ "Biografie: John Nichols". Johnnicholsbooks.com. Archivovány od originál dne 30. 12. 2016. Citováno 2016-11-25.
- ^ Heritage-d'Anatole Le Braz aux mluvící hlavy ze dne 31. srpna 2012 na adrese letelegramme.fr
- ^ „Au pays des pardons / Anatole Le Braz“ (francouzsky). Gallica.bnf.fr. 2007-10-15. Citováno 2014-06-03.
- ^ „Anatole LE BRAZ - Les grands poèmes classiques - Poésie française - Tous les poèmes - Tous les poètes“. Poesie.webnet.fr. Archivovány od originál dne 26.02.2009. Citováno 2014-06-03.
externí odkazy
Díla napsaná nebo o ní Anatole Le Braz na Wikisource
Média související s Anatole Le Braz na Wikimedia Commons
- Díla nebo o Anatole Le Braz na Internetový archiv
- (francouzsky) Anatole Le Braz, jeho práce ve zvukové verzi