Alf Meyerhöffer - Alf Meyerhöffer

Alf Meyerhöffer
Meyerhöffer (vlevo) s Birgerem Steckzénem v roce 1930.
Rodné jméno	Alf Roar Dag Meyerhöffer
narozený	(1891-12-16)16. prosince 1891 Luleå, Švédsko
Zemřel	29.dubna 1962(1962-04-29) (ve věku 70) Stockholm, Švédsko
Věrnost	Švédsko
Servis/větev	Švédská armáda
Roky služby	1913–1952
Hodnost	Plukovník
Zadržené příkazy	Štáb 2. divize armády Polní pluk I 35 Life Regiment Grenadiers Inspektor pěchoty a kavalérie

Alf Roar Dag Meyerhöffer (16. prosince 1891-29. Dubna 1962) byl a Švédská armáda důstojník a politik, který zastupoval Högerpartiet ve švédském parlamentu Riksdag od roku 1932 do roku 1936.

Meyerhöffer je většinou známý pro aféru Meyerhöffer, která začala v roce 1947, kde byla otázka, zda by mohl být povýšen zkušený a kvalifikovaný důstojník ovlivněný nacisty. V tomto případě došlo mezi důstojnickým sborem i vládou k velkým neshodám. Tomuto případu byla věnována velká pozornost i v tisku. Souběžně se svými politickými aktivitami se stal důstojníkem. Obecně byl vnímán jako vzácný zkušený velitel vojsk, který se více zajímal o pedagogickou část profese než o čistě strategické záležitosti. Nikdy nesloužil jako důstojník v Generální štáb ale jen jako uchazeč. Meyerhöfferovo politické vystoupení pro něj představovalo zátěž v jeho profesionální kariéře.^[1]

Časný život

Meyerhöffer se narodil 16. prosince 1891 v Luleå, syn majora Teodora Meyerhöffera a jeho manželky Idy Ekmanové.^[2] Je pravděpodobné, že Meyerhöffer byl hluboce ovlivněn sentimentem panujícím v důstojnickém sboru v desetiletí před první světová válka; nálady charakterizované nedůvěrou k Sovětský svaz - Červené zděšení - a nacionalismus, který byl často kombinován s uctíváním Karel XII a sen o nové éře švédského rozkvětu.^[1] Prošel studentexamen na Luleå högre allmänna läroverk dne 4. června 1910 a stal se dobrovolníkem v Norrbottenský pluk dne 6. května 1911 a dne 20. prosince 1913 byl důstojníkem.^[1]

Kariéra

Vojenská kariéra

Meyerhöffer se stal Underlöjtnant v Norrbotten Regiment dne 31. prosince 1913 a byl povýšen na poručíka dne 1. ledna 1917. Meyerhöffer tam působil jako pobočník pobočníka v letech 1919 až 1922 a v letech 1922 až 1924 byl studentem Vysoká škola královské švédské armády. Poté sloužil jako uchazeč v Generální štáb od 15. října 1925 do roku 1927 a stal se kapitánem v Norrbotten Regiment dne 15. listopadu 1928.^[1] Meyerhöffer byla městská rada (stadsfullmäktige) člen v Boden od roku 1930 do roku 1932 a byl agentem Král v radě v Norrbotten Shooting Association (Norrbottens skytteförbund) od roku 1930 do roku 1934, jakož i člen Rada hrabství Norrbotten od roku 1930 do roku 1938. Meyerhöffer byl členem Andra Kammaren v letech 1933 až 1936 (člen Andra Kammaren'třetí dočasný výbor v roce 1933, Andra Kammaren'První dočasný výbor od roku 1934 do roku 1936). Poté se stal majorem Jämtland Ranger Regiment dne 11. prosince 1936. Byl tam povýšen na podplukovníka a jmenován pohotovostním důstojníkem štábu 2. armádní divize (II. arméfördelningen) 1. října 1939. Meyerhöffer byl v čele tohoto štábu v letech 1941 až 1942 a velící důstojník polního pluku I 35 od 8. května do září 1942. 1. října 1942 byl Meyerhöffer povýšen na plukovníka a jmenován velitelem pluku Life Regiment Grenadiers.^[1]

Záležitost Meyerhöffer

V roce 1947 se stal ústředním bodem takzvané Meyerhöfferovy aféry. Aféra Meyerhöffer se stala druhým hlavním interním švédským vojenským zúčtováním (po aféře Nils Rosenblad) s proněmeckými náladami ve švédském důstojnickém sboru. Na rozdíl od kauzy Rosenblad, která se zabývala otázkou přesvědčování proněmeckého důstojníka, který se pro sbor stal přítěží, rezignovat, nyní šlo o to, zda by mohl být zkušený a respektovaný důstojník ovlivněný nacisty. povýšen.^[3] Jako vášnivý zastánce silné švédské obrany si Meyerhöffer prohlížel Zákon o obraně z roku 1925 s nedůvěrou. Na rozdíl od kruhu hlavně mladých důstojníků, kteří se shromáždili kolem Helge Jung a Ny Militär Tidskrift aby pracoval v rámci své vlastní organizace na jiné a modernější obraně, rozhodl se pracovat politicky.^[3] Meyerhöffer se připojil k Národní liga mládeže Švédska (SNU) a stal se členem skupiny v rámci SNU, která prosazovala rozchod s Právo, z velké části kvůli problému obrany. Meyerhöffer byl zvolen do Riksdag pro Norrbotten v roce 1932, ale v roce 1936 nebyl znovu zvolen. V rámci SNU byla vytvořena bojová organizace po vzoru nacistické organizace a Meyerhöffer byl jmenován vedoucím odboru pro skupiny. Začali se objevovat v uniformě na hromadných setkáních, kde Meyerhöffer byl vedoucí řečník. Jednotné schůzky byly rozhodnutím Riksdagu zakázány. Na Riksdagu několikrát cvičil Meyerhöffer, aby zrušil jednotný zákaz. Poté, co byl Meyerhöffer v roce 1942 jmenován plukovníkem a výkonným velitelem Life Regiment Grenadiers, jeho politické aktivity skončily.^[3]

V roce 1947 byl navržen Náčelník armády, Generálporučík Archibald Douglas jako inspektor pěchoty a kavalérie. The Ministr obrany Allan Vougt neměl námitky, ale bývalý ministr obrany Per Edvin Sköld, spolu s několika dalšími ministry, byl proti jmenování. Hrozila politicky nepříjemná situace, protože Vougt, Douglas i Meyerhöffer chtěli rezignovat ze svých funkcí, pokud nedojde ke jmenování. Toto číslo brzy upoutalo pozornost tisku. Bylo dosaženo kompromisu, což znamenalo, že se Meyerhöffer stal pouze úřadujícím inspektorem. Jen o pár let později přišlo konečné jmenování.^[1] Politické a osobní rozpory (v mnoha ohledech Douglasův bratranec, nový náčelník armády od roku 1948, generálporučík) Carl August Ehrensvärd^[3]) však vedl k tomu, že v roce 1951 předčasně požádal o opuštění svého postu.^[1] V roce 1952 byl převeden do rezervy.^[2]

Osobní život

Dne 15. listopadu 1919 v Umeå se oženil s Mabel Amandou Falkmanovou (16. listopadu 1890 ve Great Falls, Montana, USA - 6. srpna 1968 ve Stockholmu), dcerou Frans Edwarda Falkmana a Olindy Petterssonové.^[1]

Smrt

Meyerhöffer zemřel 29. dubna 1962 ve farnosti Sankt Matteus v Stockholm.^[4]

Data hodnosti

• 1913 – Underlöjtnant
• 1917 – Poručík
• 1928 – Kapitán
• 1936 – Hlavní, důležitý
• 1939 – podplukovník
• 1942 – Plukovník

Vyznamenání

• Člen Královská švédská akademie válečných věd (1947)^[2]

Bibliografie

• Meyerhöffer, Alf (1957). Svensk motståndsrörelse (ve švédštině) (2. vyd.). Karlskrona. SELIBR  3262045.
• Meyerhöffer, Alf (1957). Det fria Europas försvar (ve švédštině). Stockholm: Folkförsvaret. SELIBR  660660.
• Meyerhöffer, Alf (1959). Svensk krigsmakt vid rymd- och kärnvapenkrig (ve švédštině). Stockholm: Folkförsvaret. SELIBR  1887825.
• Meyerhöffer, Alf (1955). Svensk motståndsrörelse (ve švédštině). Stockholm: Folkförsvarets förlag. SELIBR  1192476.
• Meyerhöffer, Alf (1954). Sverige och Västeuropas försvar (ve švédštině). Stockholm: Folkförsvaret. SELIBR  1443768.
• Meyerhöffer, Alf (1956). Sveriges försvar och atomvapnet (ve švédštině). Stockholm: Folkförsvarets förlag. SELIBR  1192473.
• Meyerhöffer, Alf (1958). Sveriges viktigaste försvarsfråga: alliansfrihet eller atlantpaktsanslutning (ve švédštině). Stockholm: Folkförsvarets förlag. SELIBR  1192467.
• Meyerhöffer, Alf (1953). Svensktské invazeförsvar (ve švédštině). [Stockholm]: Folkförsvaret. SELIBR  1443767.
• Meyerhöffer, Alf (1953). Hur kan Sverige militärt försvaras? (ve švédštině). [Stockholm]: Folkförsvaret. SELIBR  1443764.
• Meyerhöffer, Alf (1954). Generalstab och trupp (ve švédštině). [Stockholm]: Folkförsvaret. SELIBR  1443763.
• Meyerhöffer, Alf (1952). Infanteriets stridsutbildning (ve švédštině). Stockholm: Folkförsvaret. SELIBR  1443765.
• Meyerhöffer, Alf (1952). Det svenska infanteriet (ve švédštině). [Stockholm]: Folkförsvaret. SELIBR  1443766.

Reference

externí odkazy

• Článek v Svenskt biografiskt lexikon (ve švédštině)