Alenka Puhar - Alenka Puhar

Alenka Puhar
Alenka Puhar v roce 2013
Alenka Puhar v roce 2013
narozený (1945-02-04) 4. února 1945 (věk 75)
Črnomelj, Slovinsko, Jugoslávie
obsazeníautor, novinář, překladatel, historik
Pozoruhodné prácePůvodní text života

Alenka Puhar (narozen 4. února 1945) je slovinský novinář, autor, překladatel a historik. Ona je nejpozoruhodnější pro její průkopnický 1982 psychohistorie -inspirovaná kniha „Původní text života“ (v slovinština: Prvotno besedilo življenja) o 19. století sociální historie z rané dětství v Slovinské země, pak část Rakousko-Uhersko. Kniha byla v roce 2010 předmětem televizního dokumentu, který byl v roce 2010 vysílán na národní úrovni RTV Slovenija.[1][2] Její dědeček byl fotograf a vynálezce Janez Puhar, který vynalezl postup fotografování na skle.[1][3]

Život

Alenka Puhar se narodila v Črnomelj otci Francie Mihelič, Slovinská modernistická malířka a matka Helena Puhar, renomovaná pedagogička (základní škola v Ostravě) Kranj byl pojmenován po ní). Narodila se v jihovýchodní oblasti Slovinska osvobozené tehdy Slovinští partyzáni, jehož členy byli její rodiče, během druhá světová válka. Nikdy nežila se svým otcem, protože se později oženil se spisovatelem Mira Mihelič, i když byli v kontaktu. Je nevlastní sestra Gregor Tomc, pozoruhodný sociolog a punk rock hudebník, který se narodil z pozdějšího manželství Heleny Puharové.[3]

Po dokončení Poljane gymnázium v Lublaň, Puhar se zapsal do Univerzita v Lublani, kde studovala anglický jazyk a srovnávací literatura. Mezi jejími profesory byl také renomovaný filozof a literární historik Dušan Pirjevec Ahac. Po absolutoriu pracovala jako novinářka v deníku Delo, v té době nejrozšířenější noviny ve Slovinsku.

Kritické myšlení, psychohistorie a občanský aktivismus

V 70. letech začala navštěvovat intelektuální kruhy mladších slovinských disidentů, včetně spisovatelky Drago Jančar, filozofové Spomenka Hribar a Tine Hribar, publicista a autor Viktor Blažič a další.

V roce 1980 se seznámila s psychohistorie, při studiu na City University of New York pod dohledem Lloyd deMause. Před a během rozpad Jugoslávie Alenka Puhar shromáždila obálky časopisů, ilustrace, karikatury novin od různých členů tehdejší Jugoslávie, aby analyzovala fantazie, které nakonec vedly k rozpadu a válce. A její článek o „Jugoslávské dětství"[4] napsaná Alenkou Puharovou byla publikována v Psychohistory Journal o deset let později, ve kterém sledovala historické rozdíly v raném dětství mezi Slovinskem a jinými tradicionalistickými kulturami, zobrazovala individuální a kolektivní případové studie, včetně srbského tradicionalistického zesměšňování Slovinska za to, že není tak mužný jako Srbsko, a analyzovala, co vedlo srbské tradicionalistické muže k znásilnění na 50 000 žen během války v Bosně.

V roce 1980 se stala aktivním členem několika občanská společnost hnutí, která zpochybnila oficiální politiku EU Titoista režim. V roce 1983 byla mezi signatáři petice požadující zrušení trestu smrti v Jugoslávii. Příští rok uspořádala petici solidarity se srbskými intelektuály, kteří byli zkoušeni Bělehrad za oponování vládní politice. Stala se jednou ze spolueditorů alternativního časopisu Nova revija. V roce 1987 byla jedním ze spoluzakladatelů jugoslávské sekce Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva. Během Zkušební JBTZ v roce 1988, kdy byli čtyři slovinští novináři zatčeni Jugoslávská lidová armáda a obviněna z odhalení vojenských tajemství, byla zvolena do správní rady Výbor pro obranu lidských práv, která se brzy stala největší platformou občanské společnosti v Jugoslávii s více než 100 000 jednotlivými členy. Výbor uspořádal první bezplatnou masovou demonstraci ve Slovinsku po roce 1945, která se konala v ústředí v květnu 1988 Kongresové náměstí Lublaně.

Po celou dobu působila v několika civilních činnostech Slovinské jaro, proces politické demokratizace v letech 1988 až 1990, který vedl k nezávislosti Slovinska v roce 1991. Poté se Puhar vrátila k novinářské práci a začala rozsáhle psát o historii slovinských a jugoslávských disidentů v letech 1945 až 1990. Od roku 1994 je člen Evropské komise proti rasismu a intoleranci (ECRI), sponzorovaný Evropskou komisí Evropská rada. Později popsala[4] vznik demokratických hnutí, punkových a uměleckých skupin, feministických, lesbických a homosexuálních skupin ve Slovinsku způsobil, že tradicionalisté v ostatních členech tehdejší Jugoslávie označili Slovinsko za „sobecké, chamtivé, separatistické, fašistické, Němce atd.“, které si zaslouží být potrestány.

Práce

Alenka Puhar si nejprve získala uznání jako překladatelka. V roce 1967 její překlad George Orwell je Devatenáct osmdesát čtyři vyšlo významným nakladatelstvím v Lublani: bylo to jedno z prvních oficiálních vydání románu v kterékoli z komunistických zemí. Přeložila také díla Gore Vidal, Frederick Forsyth a Wole Soyinka do slovinštiny.

V roce 1982 vydala svou nejznámější knihu „Primární text života“ (Prvotno besedilo življenja). Kniha, jejíž název je převzat z jedné z Ivan Cankar povídky, byla kombinací psychohistorie a sociální historie, ve kterém analyzovala stav dětí v Slovinské země v 19. století. Kniha vznesla choulostivé problémy sexuálního zneužívání, zneužívání dětí a psychologického teroru v tradiční slovinské venkovské společnosti. Rovněž vypracovala důkladnou psychologickou analýzu textů některých významných slovinských autorů 19. a počátku 20. století, jako např Josip Jurčič a Prežihov Voranc a jejich reprezentace dětství. Kniha nemohla najít vydavatele ve Slovinsku a byla vydána v Záhřeb. Když bylo vydáno, vyvolalo polemiku, ve které byl Puhar obviněn z vykreslení historie slovinského rodinného života ve strašném světle. Kniha však byla oceněna mnoha slovinskými učenci, včetně významného sociologa rodiny Katja Boh.

V roce 2004 Puhar upravil a publikoval vzpomínky na Angela Vode, jedna z hlavních aktivistek feministického hnutí ve Slovinsku ve 20. a 30. letech, která byla odsouzena v tzv. Zkušební Nagode, a předvádět soud pořádané komunistickým režimem v roce 1947. V roce 2007 byla jednou z autorek svazku „Zapomenutá polovina“ (Pozabljena polovica), ucelený přehled významných slovinských žen 20. století, vydaný Slovinská akademie věd a umění.

V roce 2010 se společně objevila v dokumentárním filmu o historii dětství ve Slovinsku Alenka Rebula Tuta. Film s názvem „Dětství“ (Otroštvo), byl vyroben Slovinské národní televizní vysílání a vysílán v hlavním vysílacím čase v dubnu 2010.[5][6]

Hlavní díla

  • Prvotno besedilo življenja („Primární text života“. Záhřeb: Globus, 1982);
  • Peticije, pisma in tihotapski časi („Petice, dopisy a doba pašování“. Maribor: Obzorja, 1985);
  • Slovenski avtoportret 1918-1991 ("Slovinský autoportrét, 1918-1991. Ljubljana: Nova revija, 1992);
  • Pozabljena polovica („Zapomenutá polovina“, spoluautorství s Marta Verginella et al .. Ljubljana: slovinská akademie věd a umění).

Zdroje

Reference

  1. ^ A b Kač, Maja (2010) Pohled na dětství bez povlaku cukru (v slovinština: „Nepocukran“ pogled na otroštvo), MMC RTV Slovenija, 20. dubna.
  2. ^ Tomažič, Agata (2010) Izvrstna (časopisna) intervjuja, dokumentární kritika, Pogledi, 5. května 2010, Lublaň.
  3. ^ A b "Stara kranjska rodbina - Dnevnik". dnevnik.si.
  4. ^ A b „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 17. dubna 2008. Citováno 14. dubna 2008.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  5. ^ ""Nepocukran "pogled na čas otroštva".
  6. ^ „Otroštvo z Alenko Puhar in Alenko Rebula, dokumentarni ...“ Multimedijski predvajalnik, MMC RTV Slovenija.

externí odkazy