Přístup k veřejným informacím v Turecku - Access to public information in Turkey - Wikipedia

Přístup k veřejným informacím a svoboda informací (FOI) odkazují na právo na přístup k informacím, které mají veřejné orgány, známé také jako „právo na informace“. Přístup k veřejným informacím je považován za zásadně důležitý pro účinné fungování demokratických systémů, protože posiluje vlády a veřejné činitele odpovědnost, podpora účasti lidí a umožnění jejich informované účasti ve veřejném životě. Základním předpokladem práva na přístup k veřejným informacím je, že informace uchovávané vládními institucemi jsou v zásadě veřejné a mohou být skryty pouze na základě legitimních důvodů, které by měly být podrobně uvedeny v zákoně.[1]

V EU nebylo zakotveno žádné zvláštní právo na přístup k informacím Turecká ústava z roku 1982 že v článku 26 místo toho odkazuje na právo na svobodu projevu, včetně „práva na příjem informací“. V pozměněné ústavě z roku 2001 článek 74 konkrétně zmiňuje právo na informace, které stanoví, že každý má právo na informace. Po změnách ústavy z roku 2010 bylo právo odvolat se k Ombudsman je také k dispozici.[2][3][4]Přístup k veřejným informacím upravuje zákon o právu na informace, zákon č. 4982 z roku 2004. Zákon byl zaveden v rámci jednání o přistoupení k Evropské unii. Evropská unie.[5]

21. září 2016 se Partnerství otevřené vlády Řídící výbor (OGP) označil neaktivní stav Turecka, pokud jde o akční plán OGP, který mimo jiné zahrnoval zlepšení možnosti přístupu k veřejným informacím pro turecké občany.[6] Řídící výbor zjistil, že turecká vláda jednala v rozporu s procesem OGP po dobu dvou po sobě jdoucích cyklů akčních plánů.[7]

Právní rámec

Kromě zákona č. 4982 byl v roce 2004 uzákoněn oběžník předsedy vlády na téma „Výkon petičního práva a přístupu k informacím“ (oběžník č. 25356). Identifikuje základ této politiky v principu nazvaném „občansky orientovaný přístup ve veřejných službách“.[8]

Podle zákona č. 4982 se zákon vztahuje na všechny fyzické a právnické osoby, které jsou oprávněny obrátit se na instituce v rámci výkonu práva na informace. Zahraniční rezidenti mohou uplatnit právo „za podmínky, že informace, které požadují, se týkají jich nebo oblasti jejich činnosti a na základě princip vzájemnosti ”.[9]

Zákon se vztahuje na „jakýkoli písemný, tištěný nebo zkopírovaný soubor, dokument, knihu, časopis, brožuru, etudu, dopis, software, instrukce, skicu, plán, film, fotografii, kazetu a videokazetu, mapu institucí a informace, zprávy a další data, která jsou zaznamenávána a ukládána v elektronickém formátu, který spadá do působnosti () zákona “.[9]

Vládní orgány jsou povinny odpovědět do 15 pracovních dnů. Musí poskytnout buď ověřenou kopii dokumentu, nebo pokud není možné kopii pořídit, mohou si je žadatelé prohlédnout v instituci.

Zpočátku Rada pro posuzování (přezkum) práva na informace (Bilgi Edinme Değerlendirme Kurulu - BEDK) poskytl velmi špatné informace o svých činnostech a rozhodnutích. Veškeré informace o svém rozhodnutí začala zveřejňovat až v roce 2008 spuštěním svých webových stránek.[3][10] Pravomoc BEDK týkající se odvolání k zamítnutí žádosti o informace byla původně omezena na případy týkající se národní bezpečnosti a hospodářských zájmů státu. V listopadu 2005 byl zákon změněn, aby umožňoval jakýkoli druh odvolání.[11] Podle zprávy EK o pokroku z roku 2016 byla Rada pro kontrolu přístupu k informacím účinná ve své roli při přezkumu odvolání žadatelů a při zveřejňování souvisejících rozhodnutí online. Zpráva rovněž konstatuje, že v odpovědích žadatelů neexistuje žádné zajištění kvality.[12]

Podle rozhodnutí č. 2016/1 ze dne 4. srpna 2016 o „Žádostech o informace o opatřeních a transakcích v kontextu zákonů o decentralizaci stavu nouze“ žadatelé, kteří požadují informace a dokumenty týkající se (i) osob, které jsou vyňaty z veřejná služba a ii) instituce a organizace, které jsou uzavřeny na základě zákonných nařízení v zákoně o stavu nouze, jsou z rozsahu práva na informace vyloučeny.[13]

Podle 2016 Evropská komise Zpráva o pokroku Turecka (ES), zákon o přístupu k veřejným informacím není plně v souladu s mezinárodními normami. Dalším problémem, na který upozorňuje EK, je nepřijetí dosud nevyřešených právních předpisů o státním a obchodním tajemství, které brání rovnováze mezi důvěrností a transparentností při posuzování žádostí o svobodu informací.[12]

Výjimky

Podle článků č. 20 - 28 zákona č. 4982 může být právo na informace omezeno, pokud se tyto informace týkají:

  • Informace a dokumenty týkající se státního tajemství, které by jednoznačně způsobily újmu bezpečnosti státu nebo zahraničních věcí nebo národní obrany a národní bezpečnosti;
  • Informace a dokumenty týkající se ekonomických zájmů státu, které by poškodily hospodářské zájmy státu nebo způsobily nekalou soutěž nebo obohacení;
  • Informace a dokumenty týkající se státního zpravodajství, týkající se povinností a činnosti civilních a vojenských zpravodajských jednotek;
  • Informace a dokumenty týkající se správního vyšetřování, porušení práva na soukromí, ohrožení bezpečnosti nebo života jednotlivce, ohrožení bezpečnosti vyšetřování, odhalení zdroje informací, které je třeba uchovat v tajnosti ,;
  • Informace nebo dokumenty týkající se soudního vyšetřování a stíhání;
  • Soukromí jednotlivců, které by narušovalo zdravotní záznamy, soukromý a rodinný život, čest a důstojnost a ekonomické a profesionální zájmy jednotlivce;
  • Soukromí komunikace;
  • Obchodní tajemství a duševní vlastnictví;
  • Interní předpisy, stanoviska, informační poznámky a doporučení institucí.

V praxi byla ochrana státního tajemství, obchodního tajemství a soukromí jedním z nejčastějších důvodů pro zamítnutí žádosti.[14] Podle odborníka všechny tyto podmínky do značné míry ruší právní ustanovení, která mají chránit právo na veřejné informace v Turecku.[5]

Přístup k veřejným informacím v praxi

Výkon práva na přístup k veřejným informacím je obzvláště problematický v tureckém kontextu, kde je správa věcí veřejných charakterizována tajným přístupem k moci a politice a několik problémů ovlivňuje výkon práva právo na svobodu projevu a svoboda médií.[5] Situace se zhoršuje stav výjimky v návaznosti na pokus o převrat ze dne 15. července 2016, což znamená přísná omezení svobody médií a šíření informací, omezení svobody tisku, sankce proti novinám a novinářům, cenzura a autocenzura.[5]

Právo na žádost o informace lze podat na webových stránkách BIMER (Başbakanlık İletişim Merkezi ), aktivní od roku 2006.[15]

V roce 2014 bylo zamítnuto pouze 2,7% žádostí o přístup k informacím, oproti 3,4% v roce 2013.[14] Podíl odvolání zamítnutých odvolací radou pro přístup k informacím klesl z 50,6% v roce 2013 na 36,3% v roce 2014.[14] Podle Evropské komise byly v roce 2015 i 2016 podány více než 2 miliony žádostí o přístup k informacím ročně. Procento zamítnutých žádostí zůstalo malé, přibližně do 3,6% do června 2016 ve srovnání se 3% v roce 2015.[12]

Pokud jde o právo na přístup k informacím pro právníky, zejména pokud pomáhají obžalovaným obviněným z obvinění z terorismu, čelí vážným problémům. Jejich přístup k dokumentům týkajícím se případu může být před soudem omezen.[16]

Dne 21. Září 2016 Řídící výbor Partnerství otevřené vlády (OGP) označil neaktivní stav Turecka za to, že jednalo v rozporu s procesem OGP po dva po sobě jdoucí cykly akčního plánu. Akční plán OGP zahrnoval mimo jiné cíle zlepšení možnosti přístupu k veřejným informacím pro turecké občany.[6] Toto rozhodnutí následuje po usnesení jednomyslně schváleném Řídícím výborem OGP během jejich setkání na ministerské úrovni 4. května 2016 v Kapském Městě v Jižní Africe. Toto usnesení vyzvalo vládu Turecka, aby podnikla kroky k opětovnému zapojení do OGP, včetně vypracování národní akce s širokou účastí občanské společnosti do 1. září 2016.[7]

Viz také

Reference

  1. ^ Svoboda informací, UNESCO. Citováno 2016-10-16.
  2. ^ „Ústava Turecké republiky“ (PDF). global.tbmm.gov.tr. Citováno 6. března 2017.
  3. ^ A b „Obchodní právo Turecka. Hodnocení EBRD“. Evropská banka pro obnovu a rozvoj. Květen 2012. Citováno 14. února 2017. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  4. ^ „Právní předpisy o právu na informace“ (PDF). Předseda vlády. Revizní komise pro přístup k informacím. 1. prosince 2014. Citováno 14. února 2017. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  5. ^ A b C d Gülseren, Adaklı (21. února 2017). „Turchia: l'accesso alle informazioni ai tempi di Erdoğan“. balcanicaucaso.org (v italštině). Osservatorio Balcani Caucaso Transeuropa / Bianet. Citováno 21. února 2017.
  6. ^ A b „Turecký akční plán“. opengovpartnership.org. Iniciativa partnerství otevřené vlády. Citováno 6. března 2017.
  7. ^ A b „Turecko bylo v partnerství otevřené vlády neaktivní“. opengovpartnership.org. Iniciativa partnerství otevřené vlády. Archivovány od originál 8. dubna 2017. Citováno 6. března 2017.
  8. ^ „Výkon petičního práva a přístupu k informacím, oběžník 2004/12“ (PDF). bilgiedinmehakki.org. Úřední věstník. 24. ledna 2004. Citováno 6. března 2017.
  9. ^ A b Akdeniz, Yaman. „Svoboda informací v Turecku: kritické posouzení provádění a uplatňování tureckého zákona o právu na informace z roku 2003“ (PDF). bilgiedinmehakki.org. bilgiedinmehakki.org. Citováno 6. března 2017.
  10. ^ „Bilgi Edinme Değerlendirme Kurulu (BEDK)“. bedk.gov.tr (v turečtině). Archivovány od originál 7. března 2017. Citováno 6. března 2017.
  11. ^ "5432 říká Bilgi Edinme Hakkı Kanununda Değişiklik Yapılmasına Dair Kanun". beb.aku.edu.tr (v turečtině). 21. listopadu 2005. Citováno 6. března 2017.
  12. ^ A b C „Zpráva o Turecku za rok 2016“ (PDF). Evropská komise. 9. listopadu 2016. Citováno 14. února 2017. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  13. ^ „Bilgi Edinme Değerlendirme Kuruluna itirazda bulunma süresi hakkında 1. 9. 2016 tarih ve 2016/2 sayılı İlke Kararı“. bedk.gov.tr (v turečtině). Bilgi Edinme Değerlendirme Kurulu. Archivovány od originál 7. března 2017. Citováno 6. března 2017.
  14. ^ A b C „Zpráva o Turecku za rok 2015“ (PDF). Evropská komise. 10. listopadu 2015. Citováno 14. února 2017. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  15. ^ „Başbakanlık İletişim Merkezi (BİMER)“. bimer.gov.tr. Archivovány od originál 7. března 2017. Citováno 6. března 2017.
  16. ^ Knaul, Gabriela (4. května 2012). „Zpráva zvláštního zpravodaje o nezávislosti soudců a právníků, mise v Turecku“. undocs.org. Organizace spojených národů, Rada pro lidská práva. A / HRC / 20/19 / Add.3. Citováno 24. března 2017.

Další čtení