Z. proti Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy - Z. v Minister for Justice, Equality and Law Reform

Z. proti ministrovi spravedlnosti 2002
Soud	Nejvyšší soud Irska
Celý název případu	Z. v. Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy, James Nicholson jako odvolací orgán, Irsko a generální prokurátor
Rozhodnuto	2002
Citace	[2002] IESC 14; [2002] 2 ILRM 215
Historie případu
Odvolání od	Nejvyšší soud
Odvolání	nejvyšší soud
Členství v soudu
Soudci sedí	Keane, C.J. Denham, J.Murphy, J.Murray, J. McGuinness J.
Klíčová slova
Azylová přistěhovalectví a státní příslušnost

Z. proti Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy [2002] IESC 14, [2002]; 2 ILRM 215 je Irský nejvyšší soud případ, kdy Soud rozhodl, že absence ústního jednání nemusí být v rozporu s právem žadatele o postavení uprchlíka na přirozené a ústavní právo.^[1][2]

Pozadí

Navrhovatelka, která má 53 let, má ruskou státní příslušnost, přijela do Irska 18. října 1999 a u prvního jmenovaného respondenta požádala o postavení uprchlíka.^[1]

Ve svém podání navrhovatel uvedl, že „nemá žádné náboženství“, ale etnicky je považován za Žida, protože jeho matka je Židovka. Byl napaden čečenskými polovojenskými jednotkami. Poté byl Čečencem unesen a byl rok držen v zajetí. Uvedl, že během té doby neobdržel žádnou pomoc od ruských orgánů. Ruské úřady na něj spíše vznesly trestní oznámení za to, že své zbraně předal polovojenským jednotkám a za neuposlechnutí vyšších příkazů.^[1]

Po odvolání státem byl navrhovatel shledán jeho případem jako „zjevně neopodstatněné„na základě odstavců 14 (a), 14 (b) a 14 (c) procedur Hope Hanlan.^[3]

Žalobkyně proto požadovala odlišnou úlevu na základě různých důvodů, včetně:

1. Když první respondent považoval žádost navrhovatelky za „zjevně neopodstatněnou“, neučinil tak v souladu s pokyny a / nebo pokyny UNHCR pro tento typ případu.^[1]
2. Zadruhé žalovaný, který byl jmenován jako první, rovněž porušil své vlastní pokyny, které byly stanoveny pro použití a účel, zda jsou žádosti zjevně neopodstatněné ve smyslu řízení Hope Hanlon.^[1]

Konání Vrchního soudu

Finnegan J. u vrchního soudu posoudil všechny důvody předložené navrhovatelkou. Nebyl však spokojen se všemi důvody, které navrhovatel vznesl stranou (viz pododstavec j)). Pokud jde o pododstavec j), Finnegan J. usoudil, že existuje „žádný univerzální požadavek nebo obecný nárok na ústní projednání odvolání".^[1] Ačkoli lze jen málo naznačit, že výrok Brennanové J. měl trvalý dopad na Vrchní soud^[4]„Ovlivněno zjištěním Nejvyššího soudu USA ve věci Golberg v. Kelly 397 USA 254^[5] Finnegan J. povolil navrhovateli povolení zahájit soudní přezkumné řízení z jednoho důvodu, kterým bylo neposkytnutí ústního jednání ve fázi odvolání.^[1]
Finnegan J. rovněž zvážil význam výrazu „podstatný důvod“ v části 5 zákona z roku 2000^[6] a také odkazoval na zákon o nelegálních přistěhovalcích (obchodování s lidmi) z roku 1999^[7] a uvedl, že:

„Zda bylo na základě žádosti o povolení k podání žádosti o soudní přezkum v souladu s oddílem 5 zákona o nelegálních přistěhovalcích (obchodování s lidmi) z roku 2000 podáno rozhodnutí o zamítnutí žádosti o postavení uprchlíka z důvodu zjevně neopodstatněné žádosti ,

1. i) Je proto vhodné použít zásady stanovené v rozsudku O’Keeffe v. An Bord Pleanála [1993] IR 39, zejména s ohledem na přístup UNHCR ke zjevně neopodstatněným žádostem o postavení uprchlíka: a
2. (ii) použité metody nebo způsoby byly zjevně neopodstatněné postupy jsou a / nebo byly provozovány Odpůrci, nebo kterýmkoli z nich, a / nebo jak byly použity na žádost Žadatele, byly v rozporu s ústavními právy Žadatele a požadavky přirozených a ústavní soudnictví. “^[1]

Konání Nejvyššího soudu

Soud ve svém rozsudku diskutoval o charakteristikách soudního přezkumu, přičemž poukázal na prohlášení Finlay C. J. ve věci Keeffe v. An Bord Pleanála [1993] IR 39^[8] že,

„Soud nemůže zasahovat do rozhodnutí správního rozhodovacího orgánu pouze z toho důvodu, že

1. Je přesvědčen, že na základě zjištěných skutečností by to vedlo k různým zásahům a závěrům nebo
2. Pokud je soud přesvědčen, že případ proti rozhodnutí orgánu byl mnohem silnější než případ něj. ““^[8]

Podle navrhovatele byla rozhodnutí a doporučení týkající se žádosti o status uprchlíka nepřiměřené a iracionální ultra vires. V souvislosti s tímto tvrzením Soud odkázal na kritérium nepřiměřenosti uvedené v rozsudku Henchy. J in the State (Keegan) proti The Stardust Victims Compensation Tribunal [1986] IR 642^[9] který uvedl, že

„... ve většině případů je rozhodnutí zrušeno pro nepřiměřenost, ne kvůli rozsahu, v jakém se odchýlilo od přijatých morálních standardů, ale proto, že je neobhájitelné pro to, že je v zubech prostého rozumu a zdravého rozumu. Test nepřiměřenosti nebo iracionalita v soudním přezkumu spočívá v zvážení, zda napadené rozhodnutí jasně a jednoznačně letí tváří v tvář základním důvodům a zdravému rozumu. Pokud k tomu dojde, mělo by se mít za to, že rozhodovatel jednal ultra vires."^[9]

Tento obecný přístup k soudnímu přezkumu byl použit také v rozsudku Kelly J. u High Court v Flood v Garda Kompenzační komise pro stížnosti [1997] 2 IR 321.^[10] Soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele proti zamítnutí žádosti o postavení uprchlíka ministrem musí být zamítnuto.

Následný vývoj

Z. v. Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy, James Nicholson jako odvolací orgán, Irsko a generální prokurátor [2002] IESC 14, [2002] 2 ILRM 215 byl později použit v Olawale v. Refugee Applications Commissioner & Minister for Justice [2002] IEHC 152^[11]

Reference