William Stewart Rose - William Stewart Rose

William Stewart Rose (1775–1843) byl britský básník, překladatel a Člen parlamentu, který zastával vládní funkce.[1] Z konzervativního prostředí byl dobře propojen v politickém a literárním světě a proslavil se tím, že prosazoval italské básníky a burleskní styl poezie založený na jejich vlivu jako satiriků.

Život

Rose se narodila jako druhý syn George Rose Cuffnellse v Hampshire, vyšší státní úředník a poslanec, a jeho manželka Theodora Duer; George Henry Rose byl jeho starší bratr.[2] Byl vzdělaný v Škola opatství Hyde pod Charlesem Richardsem a Eton College. Imatrikuloval v St John's College, Cambridge v roce 1794 odchází bez titulu a vstoupil Lincoln's Inn v roce 1796.[2][3]

Rose byla postupně jmenována Surveyor of Green-wax Monies (1797–1800), ředitelka potěšení u státní pokladny (1797–1837) a Čtení úředník do dům pánů (1800–1824). Byl také Člen parlamentu (MP) pro Christchurch od roku 1796 do roku 1800 spolupracuje se svým otcem.[1] Jeho místo Clerka Pleasa zvážil William Cobbett být a sinekura;[4] a Nathaniel Wraxall viděl Roseovy schůzky jako příklad otcových schůzek protekce.[5] V každém případě Rose považovala všechny své příspěvky za sinekury.[6]

V letech 1814–5 Rose cestovala po kontinentální Evropě, zatímco byl Napoleon v provozu Elba.[7] Na této cestě utrpěl útok mrtvice v Verona, uvedeno v dopise ze dne Hraběnka z Albany na Ugo Foscolo s tím, že ztratil užívání jedné strany a odešel do lázní Abano Terme.[8] Rose pomohla Foscolovi přijít do Velké Británie v roce 1816 a získala podporu Stratfordské konzervování.[9] V roce 1817 Rose odešla do Veneto, asi rok.[5]

Utrpení a mrtvice v roce 1824 odešel Rose do důchodu ze své funkce Sněmovny lordů. Trpěl paralytickými útoky. V těchto letech žil v Brighton. Měl návštěvníky Londýna a přítele reverenda Charlese Townsenda (1789–1870), menšího básníka, vikář v Brightonu tehdy Kostel svatého Petra, Preston, od 1837 rektor v Kingston-by-the-Sea: Townsend napsal krátkou monografii k vydání překladu Rose's Ariosto z roku 1864. Charles Macfarlane, obdivovatel, který se stal přítelem, potkal Rose na večeru v Brightonu Horace Smith v roce 1827.[2][10][11][12]

Henry Crabb Robinson deník zaznamenává Rose při snídani dané Samuel Rogers, 6. ledna 1834: „hluchý a revmatický muž, který vypadá předčasně starý“.[13] Nakonec došlo k mentálnímu úpadku: podle Rogerse byla Rose imbecilní v době jeho smrti v Brightonu dne 29. dubna 1843.[2]

Sdružení

V roce 1803 se Rose setkala Walter Scott v Londýně. Stali se přáteli a Scott poznal skrze Rose John Bacon Sawrey Morritt. Scott adresoval Rose úvodní báseň Marmion v roce 1808, z jeho domu Ashestiel, Ettrick Forest.[5][14]

Rose byla spojována s důvtipem Anti-jakobín kruh, jako je George Canning a John Hookham Frere, Toryové, kteří také tíhli ke skupině kolem Čtvrtletní přezkum. Zajímali se o parodie aspekty italské poezie.[15] Další možný vliv na Rose byl John Herman Merivale, překladatel Luigi Pulci.[2]

Frere se setkal Lord Byron v Sevilla v roce 1809;[16] a Rose znal Byrona ze setkání v letech 1817–8 v Benátky.[2] Beppo: Benátský příběh byla Byronova báseň z roku 1818, která z hlediska stylu a tónu a použití ottava rima, dlužil něco „Whistlecraft“ Arthurian burleska vydaná společností Frere pro Rose, as Prospekt a vzor zamýšleného národního díla (1817) a později (po expanzi) známý jako Mniši a obři (1818). Digresivní a satirický styl byl poté zpracován dokonaleji Don Juan.[16][17] Byron pochopil, že Rose byla autorka. Vzhledem k konzervativní provenienci veršů „Whistlecraft“ od politických oponentů byl Byron stejně vyprovokován ke konkurenci, jako ovlivněn.[15]

Frere si původně myslel Beppo byla Rose.[2] Rose, ve své veršované epištole Frere, publikované v roce 1834, nazval Frere „otcem jeho [Byronovy] finální písně“, s poznámkou pod čarou:

Ve kterém rozumím Beppovi a Donu Juanovi, a abych ospravedlnil své tvrzení, je vhodné zmínit, že lord Byron mi toto prohlášení učinil v Benátkách a řekl, že by mu měl být zapsán Beppo, který mu sloužil jako vzor, ​​pokud byl si jist, že by to nebylo nesporné, za předpokladu, že (jak jsem dospěl k závěru), že by ho některé pasáže mohly urazit.[18]

Přes jeho konzervativní pozadí a osobní vztah k následovníkům William Pitt mladší, Rose se připojila k Sada Holland House Whigs.[19]

Funguje

Roseovým hlavním dílem byl překlad Orlando Furioso z Ariosto, do anglického verše s poznámkami, které vytvořil v letech 1823 až 1831. Vydavatel John Murray II, vidět úspěch Beppo jako zadání nového literárního trendu zadala dílo, u kterého Rose už začala, pro dílčí publikace.[2] Tam bylo pozdější vydání v Bohnova knihovna (1864, 2 obj.).[20] Margaret Fullerová řekl Charles Sumner ve 40. letech 19. století Roseův překlad, lepší než ten, který četl John Hoole, byl ve skutečnosti nejlepší.[21] Moderní pohled jej nazývá „lumpen a over-literal“ a není dáván přednost alžbětinské verzi John Harington.[22]

Soud a parlament zvířat (1819), byl volný verš překlad z Gli Animale Parlanti z Giovanni Battista Casti.[23] Philip Hobsbaum v Oxfordský slovník národní biografie zavolal to zvířecí příběh Rose je hlavní požadavek na kritickou pozornost. Je rozdělen do sedmi zpěvů, z nichž každý má osobní věnování.[2] Věnování bylo určeno v tomto pořadí: Ugo Foscolo; John Hookham Frere (nazývaný „náš britský Berni“); jeho Hampshire dům Gundimore; Henry Hallam; Bartoloměj Frere; Sir Robert Ainslie, 1. Baronet; a Walter Scott.[24] Vydání 1819 od Johna Murraye předcházelo omezené vydání od William Bulmer (1816), což Rose mohla ukázat Byronovi, který znal dílo do roku 1818.[7]

Dalšími pracemi byly:

Rose napsala pět článků do Čtvrtletní přezkum, v letech 1812–3 a 1826.[30]

Rodina

Od roku 1817, přibližně rok, byla Rose v Benátkách a v roce 1818 začal vztah s vdanou ženou, hraběnkou Marcellou Marií Condulmer Zorzi. Vrátila se s ním do Anglie a žili jako muž a žena. Poté, co její manžel zemřel, se vzali v roce 1835 v Brightonu, kde se usadili.[7][2] Nebyly žádné děti.[1]

Reference

  1. ^ A b C „Rose, William Stewart (1775-1843), Gundimore, nr. Mudeford, Hants“. Historie parlamentu. Citováno 14. května 2016.
  2. ^ A b C d E F G h i j k l m n Hobsbaum, Philip. „Rose, William Stewart“. Oxfordský slovník národní biografie (online vydání). Oxford University Press. doi:10.1093 / ref: odnb / 24100. (Předplatné nebo Členství ve veřejné knihovně ve Velké Británii Požadované.)
  3. ^ „Rose, William Stewart (RS794WS)“. Databáze absolventů Cambridge. Univerzita v Cambridge.
  4. ^ Časopis Královské australské historické společnosti. 1936. str. 265.
  5. ^ A b C d E F G Lee, Sidney, vyd. (1896). „Rose, William Stewart“. Slovník národní biografie. 46. London: Smith, Elder & Co.
  6. ^ Reiman, Donald H. (1986). Shelley a jeho kruh, 1773-1822. Harvard University Press. p. 329 poznámka 7. ISBN  978-0-674-80613-9.
  7. ^ A b C d Reiman, Donald H. (1986). Shelley a jeho kruh, 1773-1822. Harvard University Press. ISBN  978-0-674-80613-9.
  8. ^ Vincent, E. R. (2013). Ugo Foscolo: Ital v Regency v Anglii. Cambridge University Press. p. 36. ISBN  978-1-107-63639-2.
  9. ^ Vincent, E. R. (2013). Ugo Foscolo: Ital v Regency v Anglii. Cambridge University Press. p. 37. ISBN  978-1-107-63639-2.
  10. ^ „Townsend, Charles (TWNT809C)“. Databáze absolventů Cambridge. Univerzita v Cambridge.
  11. ^ Orlando Furioso z Ludovico Ariosto. G. Bell a synové. 1864. str. viii.
  12. ^ MacFarlane, Charles; Tattersall, John F. (1917). Vzpomínky na literární život. London, J. Murray. str. 29–30.
  13. ^ Robinson, Henry Crabb (2011). Deník, vzpomínky a korespondence. Cambridge University Press. p. 37. ISBN  978-1-108-02490-7.
  14. ^ Scott, sir Walter (1858). Marmion: Příběh Flodden Field. Groombridge and Sons. p. 1.
  15. ^ A b Bandiera, Laura; Saglia, Diego (2005). Britský romantismus a italská literatura: překlady, recenze, přepisování. Rodopi. p. 255. ISBN  978-90-420-1857-0.
  16. ^ A b Grosskurth, Phyllis (1997). Byron: Vadný anděl. Houghton Mifflin. p. 88.
  17. ^ „John Hookham Frere: [„ Mniši a obři. “Cantos I a II.]“. spenserians.cath.vt.edu.
  18. ^ Rose, William Stewart (1834). Správně Honble. J. H. Frere na Maltě. William Stewart Rose se prezentuje s takovou laskavostí a zdravím, jaké může dát Johnu Hookhamovi Frereovi. [List ve verši.]. p. 9.
  19. ^ A b Saglia, Diego (2018). Evropské literatury v Británii, 18–15–1832: Romantické překlady. Cambridge University Press. p. 119. ISBN  978-1-108-61101-5.
  20. ^ Orlando Furioso z Ludovico Ariosto. Přeložil William Stewart Rose. G. Bell a synové. 1864. str. i.
  21. ^ Capper, Charles (1992). Margaret Fuller: Veřejné roky. Oxford University Press. p.101. ISBN  978-0-19-506313-4.
  22. ^ Francie, Peter (2001). Oxfordský průvodce literaturou v anglickém překladu. Oxford University Press. p. 482. ISBN  978-0-19-924784-4.
  23. ^ Britský kritik a čtvrtletní teologický přehled. F. a C. Rivington. 1819. str. 479.
  24. ^ Reiman, Donald H. (1986). Shelley a jeho kruh, 1773-1822. Harvard University Press. p. 331, poznámka 11 obrat. ISBN  978-0-674-80613-9.
  25. ^ Aikin, Arthur (1803). Výroční přehled a dějiny literatury, A. Aiken ed.
  26. ^ Vincent, E. R. (2013). Ugo Foscolo: Ital v Regency v Anglii. Cambridge University Press. p. 38. ISBN  978-1-107-63639-2.
  27. ^ A b Vincent, E. R. (2013). Ugo Foscolo: Ital v Regency v Anglii. Cambridge University Press. p. 227. ISBN  978-1-107-63639-2.
  28. ^ A b C Allibone, Samuel Austin (1878). Kritický slovník anglické literatury a britských a amerických autorů, žijících a zemřelých, od nejranějších účtů až do druhé poloviny devatenáctého století. J.B.Lippincott & Company.
  29. ^ Rose, William Stewart (1825). Myšlenky a vzpomínky. J. Murray.
  30. ^ Reiman, Donald H. (1986). Shelley a jeho kruh, 1773-1822. Harvard University Press. p. 329 poznámka 7. ISBN  978-0-674-80613-9.

externí odkazy

Parlament Velké Británie
Předcházet
Hans Sloane
George Rose		 Člen parlamentu pro Christchurch
1796 –1800
S: George Rose		Uspěl
William Chamberlayne
George Rose