Vladimír Šalimov - Vladimir Shalimov

Vladimír Jegorovič Šalimov
Nativní jméno
Владимир Егорович Шалимов
narozený8. srpna 1908
Vesnice Bolshiye, Ruská říše
Zemřel23. července 1942
Uritsk, Leningradská oblast
Věrnost Sovětský svaz
Servis/větev Sovětské letectvo
HodnostStrážný major
Bitvy / válkyDruhá čínsko-japonská válka
Zimní válka
druhá světová válka
OceněníHrdina Sovětského svazu

Vladimír Jegorovič Šalimov (ruština: Владимир Егорович Шалимов; 8. srpna 1908 - 23. července 1942) byl sovětský pilot, kterému byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu za provedení útoku „ohnivým taranem“, když úmyslně letěl letadlem do nepřátelských pozic na zemi poté, co bylo jeho letadlo bombardováno protiletadlovou palbou.

Časný život

Shalimov se narodil 8. srpna 1908 v ukrajinské rolnické rodině ve vesnici Bolshiye v Ruské říši. Po absolvování školy pracoval v tramvajové stanici v Charkově, než v roce 1929 vstoupil do Rudé armády.[1]

Vojenská kariéra

Šalimov narukoval do Rudé armády v roce 1929 a nastoupil na Oděskou vojenskou leteckou školu, kterou absolvoval v roce 1933 poté, co se v roce 1932 stal členem komunistické strany. V roce 1938 byl vyslán do Číny bojovat v Druhá čínsko-japonská válka ale vrátil se do Sovětského svazu v roce 1939 po zahájení Zimní válka ve kterém bojoval. Byl jedním z prvních lidí, kteří se stali zkušeným pilotem na Iljušin Il-2 pozemní útok letadla.[1]

Po německé invazi do Sovětského svazu v roce 1941 byl Šalimov nasazen do Západní fronta v červnu, kde bojoval, dokud nebyla poslána na Leningradskou frontu jako velitelka letky do 174. útočného leteckého pluku. Jednotka byla přejmenována na 15. gardový letecký regiment pozemního útoku za předvedení hrdinství v bitvě u Leningradu počátkem března. Po smrti velitele pluku na jaře byl Shalimov povýšen do hodnosti majora a převzal velení pluku.[2]

Během bojové mise 23. července 1942 bylo Šalimovovo letadlo přímo zasaženo protiletadlovou raketou; když jeho letadlo klesalo k zemi, rozhodl se ho vrazit do nepřátelského cíle na zemi, což Sověti označovali jako „požární taran“. Okamžitě byl zabit výbuchem nárazového útoku. Obyvatelé Německa okupovaného Leningradu tiše pochovali jeho znetvořené tělo na poli poblíž domu. Jeho tělo bylo znovu pohřbeno v roce 1965 se všemi vojenskými poctami na hřbitově Krasnenkoye.[3]

V německé sovětské válce, ve které zničil dva nepřátelské letouny, zničil dvacet zaparkovaných nepřátelských letadel, patnáct tanků, 55 nákladních vozů, 76 pozemních vozidel a více než 100 minometných odpalovacích bodů. Za statečnost předvedenou na bojových misích a hrdinství v jeho posledním bitevním aktu mu byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu s Leninův řád dekretem Nejvyššího sovětu ze dne 10. února 1943. Během své služby mu byl udělen Řád rudé hvězdy v roce 1941 a Objednávky rudého praporu v roce 1940 a 1942.[4][5]

Viz také

Reference

  1. ^ A b Bocharov, Anton. „Шалимов Владимир Егорович“. www.warheroes.ru (v Rusku). Citováno 2018-04-22.
  2. ^ Kashrin, S. „Ne podle čísla, ale podle dovednosti“. militera.lib.ru. Citováno 2018-04-22.
  3. ^ „Шалимов Владимир Егорович“. www.airaces.ru (v Rusku). Citováno 2018-04-22.
  4. ^ „Фамилии авиаторов, совершивших огненные тараны“. www.soldat.ru. Citováno 2018-04-22.
  5. ^ „Шалимов Владимир Егорович, Орден Красной Звезды“. pamyat-naroda.ru. Citováno 2018-04-22.