Van Gend en Loos proti Nederlandse Administratie der Belastingen - Van Gend en Loos v Nederlandse Administratie der Belastingen
 | tento článek potřebuje další citace pro ověření. (Února 2017) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) |
| van Gend en Loos | |
|---|---|
 | |
| Předloženo 16. srpna 1962 Rozhodnuto 5. února 1963 | |
| Celý název případu | NV Algemene Transport- en Expeditie-Onderneming van Gend en Loos v Nederlandse Administratie der Belastingen |
| Číslo případu | 26/62 |
| ECLI | ECLI: EU: C: 1963: 1 |
| Komora | Plný dvůr |
| Státní příslušnost účastníků řízení | Holandsko |
| Procesní historie | Tariefcommissie, rozhodnutí ze dne 14. srpna 1962 (8847/48 T) |
| Složení soudu | |
| Soudce zpravodaj Charles Léon Hammes | |
| Soudci | |
| Generální advokát Karl Roemer | |
| Ovlivňování právních předpisů | |
| Interpretovaný článek 12 Smlouvy o ES | |
Van Gend en Loos proti Nederlandse Administratie der Belastingen (1963) Věc 26/62 byl významným případem Evropský soudní dvůr , která stanovila tato ustanovení Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství byli schopni vytvořit zákonná práva, která by mohla být vymáhána oběma přírodní a právnické osoby před soudy Společenství členské státy. Tomu se nyní říká princip přímý účinek.[1] Případ je uznáván jako jeden z nejdůležitějších a možná nejslavnějších vývojů Právo Evropské unie.[1]
Případ vznikl reklasifikací chemické látky ze strany Benelux do celní kategorie, což znamená vyšší celní poplatky. Nizozemská Tariefcommissie položila předběžné otázky ve sporu mezi Van Gend en Loos a nizozemský daňový úřad (Nederlandse Administratie der Belastingen). Evropský soudní dvůr rozhodl, že tím bylo porušeno ustanovení smlouvy, které požaduje, aby členské státy mezi sebou postupně snižovaly cla, a nadále bylo rozhodnuto, že toto porušení bylo napadnutelné jednotlivci před vnitrostátními soudy, nejen samotnými členskými státy Společenství .
Fakta
Van Gend en Loos, poštovní a přepravní společnost, dovezla močovinoformaldehyd z západní Německo do Nizozemska. Úřady jim účtovaly dovozní clo. Van Gend en Loos namítal, že jde o zjevné porušení článku 12 dohody Římská smlouva (nyní nahrazený článkem 30 SFEU), který uvedl:
„Členské státy se zdrží zavádění jakýchkoli nových cel na dovoz a vývoz nebo jakýchkoli poplatků s rovnocenným účinkem a zvyšování cel, která již uplatňují při vzájemném obchodu.“
Van Gend en Loos zaplatil tarif, ale poté se snažil získat peníze u vnitrostátního soudu (Tariefcommissie). Tariefcommissie požádala o rozhodnutí o předběžné otázce do Evropský soudní dvůr s dotazem, zda tehdejší článek 12 Římské smlouvy přiznává občanům členského státu práva, která mohou být vymáhána vnitrostátními soudy.
Hádala Tariefcommissie
- i) že vzhledem k tomu, že Nizozemsko z velké části dodržovalo článek 12 (obecným snížením a zrušením cel), je třeba přehlédnout jejich výjimečné zvýšení cla na močovinoformaldehyd (de minimis lex non-curat);[2] a
- ii) že smlouva byla dohodou mezi členskými státy, a protože dovozci zjevně nebyli jejími stranami, neměli aktivní místo.
Stanovisko generálního advokáta Roemera naznačilo, že některá ustanovení Smlouvy mohou mít „přímý účinek“ (že se na ně občané mohou spolehnout), ale článek 12 jím není.
Rozsudek
Evropský soudní dvůr ignoroval stanovisko obhájce a rozhodl, že Van Gend en Loos může získat zpět peníze, které zaplatil v rámci tarifu.
Článek 12 byl schopen vytvořit osobní práva pro Van Gend en Loos, i když to nebylo výslovně uvedeno. Nizozemsko nemohlo uvalit vyšší sazbu, než je sazba platná k 1. lednu 1958 (kdy vstoupila v platnost smlouva).
Ke zvýšení tarifu by mohlo dojít buď zvýšením sazby, nebo reklasifikací produktu do kategorie s vyšším hodnocením; oba byly protiprávní podle článku 12. Otázka správného sazebníku pro močovino-formaldehyd (tj. sazby, která byla správně použita k 1. lednu 1958) byla vrácena předkládajícímu soudu.[3]
Společenství představuje nový právní řád mezinárodního práva, ve jehož prospěch státy omezily svá suverénní práva, i když v omezených oblastech a jejichž subjekty zahrnují nejen členské státy, ale také jejich státní příslušníky. Nezávisle na právních předpisech členských států proto právo Společenství neukládá pouze povinnosti jednotlivcům, ale má jim také přiznávat práva, která se stávají součástí jejich právního dědictví. Tato práva vznikají nejen tam, kde jsou výslovně přiznána Smlouvou, ale také z důvodu závazků, které Smlouva ukládá jasně definovaným způsobem jednotlivcům i členským státům a orgánům Společenství.
[...]
Znění článku 12 obsahuje jasný a bezpodmínečný zákaz, který není pozitivní, ale negativní povinností. Tuto povinnost navíc neomezuje žádná výhrada ze strany států, která by její provádění podmínila pozitivním legislativním opatřením uzákoněným podle vnitrostátního práva. Díky samotné povaze tohoto zákazu je ideálně přizpůsoben k vyvolání přímých účinků v právním vztahu mezi členskými státy a jejich subjekty.
Soud rozhodl, že skutečnost, že na nedodržování právních předpisů EU ze strany členských států může dohlížet donucovací opatření podané buď komisí, nebo jiným členským státem, neznamená, že by jednotlivci rovněž neměli mít možnost jednat jako donucovací orgány u vnitrostátních soudů . Byly uvedeny dva důvody. Prvním bylo, že neuznání pojmu přímého účinku neposkytuje jednotlivcům dostatečnou právní ochranu. Druhým bylo, že individuální prosazování bylo účinným mechanismem dohledu. Dostupnost dohledu a legálního uplatňování práv k článku jednotlivci, komisí a členskými státy popisuje Stephen Weatherill jako „dvojí bdělost“.[4]
Význam
Případ je orgánem pro návrh, aby články Smlouvy o ES byly přímo účinné (na rozdíl od přímo použitelných) při jejich uplatňování proti státu.
Případ ilustruje tvůrčí jurisprudenci Evropského soudního dvora. Koncept přímého účinku není ve Smlouvě zmíněn. Soud rozhodl, že taková doktrína je nezbytná k zajištění plnění povinností členských států podle Římské smlouvy. Je pravděpodobné, že soud přijal rozhodnutí pod vlivem francouzského soudce Robert Lecourt, který byl u soudu jmenován v květnu 1962. Lecourtovy projevy a spisy opakovaně spojují doktrínu přímého účinku s potlačením mezistátní odvety a jednostrannými ochrannými mechanismy v rámci Evropského hospodářského společenství.[5]
Případ ilustruje postup vymáhání práva ES na národní úrovni - přímý účinek nevyžaduje, aby komise podala žalobu proti státu. To je významné, protože poskytuje efektivnější distribuovaný mechanismus vynucování.
Viz také
Poznámky
- ^ A b Craig, Paul; de Búrca, Gráinne (2003). Právo EU: Text, případy a materiály (3. vyd.). Oxford University Press. str.182. ISBN 0-19-924943-1.
ESD poprvé formuloval svoji doktrínu přímého účinku v roce 1963, což je pravděpodobně nejslavnější z jeho rozhodnutí.
- ^ „De minimis Non Curat Lex Definice“. www.duhaime.org.
- ^ Věc 26/62, NV Algemene Transporten Expeditie Onderneming van Gend en Loos v Nederlandse Administratis der Belastingen [1963] Sb. Rozh. Viz část B.
- ^ Weatherill, Stephen (2007). Případy a materiály o právu EU. Oxford University Press. str. 96. ISBN 978-0-19-921401-3.
- ^ William Phelan, Velké rozsudky Evropského soudního dvora: Přehodnocení mezníkových rozhodnutí základního období (Cambridge, 2019)
Reference
- Kent, Penelope (2001). Právo Evropské unie. Pearson Education. ISBN 0-582-42367-8.
- Craig, Paul; de Búrca, Gráinne (2003). Právo EU: Text, případy a materiály (3. vyd.). Oxford University Press. ISBN 0-19-924943-1.
- Weatherill, Stephen (2007). Případy a materiály o právu EU. Oxford University Press. ISBN 978-0-19-921401-3.
externí odkazy
- Věc 26/62, NV Algemene Transporten Expeditie Onderneming van Gend en Loos v Nederlandse Administratis der Belastingen [1963] Sb. Rozh.