Václav Binovec - Václav Binovec

Václav Binovec, C. 40. léta 20. století

Václav Binovec (12. září 1892-29. Února 1976 v Praha ) byl český filmový režisér, scenárista a příležitostný herec. On byl často odkazoval se na pod pseudonymy Willy Bronx nebo W. Bronx, a také V. Vabin.[1]Binovec založil filmovou společnost Wetebfilm v roce 1918 zahájil kariéru filmového režiséra a zahájil kariéru herců jako např Suzanne Marwille, Alois Sedláček a Jan W. Speerger. Mezi jeho pozoruhodné dřívější filmy patří Krasavice Káťa (1919), Za svobodu národa (Za svobodu národa) a Plameny života (1920) a Sivooký démon, Černí myslivci a Poslední radost (vše 1921).

V době hospodářské krize v Československu zahájil Binovec filmovou produkci v Berlíně v roce 1924, kde také zahájil provozování půjčovny filmů v letech 1926 až 1931. Byl jmenován předsedou Československý filmový svaz od roku 1933 do roku 1939 zastával různé další významné pozice v českých filmových organizacích. Mnoho z jeho filmů 30. let byly sentimentální komedie nebo melodramata jako např Pepina Rejholcová (1932), Žena, která ví, co chce (1934) a Polibek ve sněhu, a mnoho z nich bylo adaptací literárních děl, jako např František Langer je Jízdní hlídka (Jezdecká hlídka) (1936), drama Poručík Alexandr Rjepkin (Poručík Alexander Rjepkin) (1937) a Jan Drda román Městečko na dlani (Město na dlani) (1942).

Během druhé světové války se Binovec spikl s nacisty, aby zatkli Karel Hašler, a po skončení druhé světové války byl uvězněn na tři roky a zbaven práv na film. Teprve v pozdějších letech pracoval v Československý filmový institut, před smrtí v Praze v roce 1976. Dnes je považován za jednoho z průkopníků českého filmového průmyslu.

Časný život

Binovec byl prvorozeným synem lékárníka, který v roce 2007 provozoval lékárnu v ulici Na Poříčí Praha. Navštěvoval karlínskou střední školu, poté krátce navštěvoval farmacii na české univerzitě.[2] S přirozenou afinitou k umění a talentem na jazyky,[3] Binovec opustil studia a hodně cestoval, v letech 1911–1912 získal zkušenosti z filmového průmyslu v Hollywoodu, Paříži, Berlíně, Madridu a Moskvě. Bojoval během první světové války, ale byl ze zdravotních důvodů propuštěn jako neplatný.[2]

Kariéra

V roce 1918 založil Binovec filmovou společnost Wetebfilm v kanceláři ateliéru sochaře Štrunce a zahájil kariéru režiséra němého filmu a scenáristy. Je akreditován při zahájení kariéry herců, jako jsou Suzanne Marwille, Alois Sedláček a Jan W. Speerger. Mnoho z jeho dřívějších filmů bylo adaptací literárních děl Alexander Puškin s Krasavice Káťa v roce 1919 a Jakub Arbes s Sivooký démon, Růžena Svobodová s Černí myslivci a Knut Hamsun s Poslední radost, vše v roce 1921.[2] V roce 1920 vyrobil Binovec Za svobodu národa (Za svobodu národa), romantické válečné drama v hlavní roli V. Ch. Vladimírov a Suzanne Marwille, který sleduje činy studenta, který byl během první světové války povolán do rakousko-uherské armády, a přepíná věrnost Rusům.[4] Několik předních českých politiků té doby se ve filmu objevilo jako portréty, včetně Karel Kramář.[5] Filmy jako Plameny života (1920) a Děvče z Podskalí (1922) se dařilo zvláště dobře komerčně.[2] Binovec se ve svých němých filmech čtyřikrát objevil jako herec A vásen vítezí (1918), Sivooký démon (1919), Titimekuv náhrdelník (1920).[3]

Hospodářská krize v Československu omezila jeho filmové příležitosti v rodné zemi a donutila ho přestěhovat se do Berlína, kde v roce 1924 založil filmovou školu a pokračoval v produkční společnosti Wetebfilm. Od roku 1926 do roku 1931 se také pustil do půjčovny filmů a založil Lyrafilm. Binovec byl předsedou Československý filmový svaz v letech 1933 až 1939 místopředseda Českomoravské filmové centrály v letech 1939 až 1941 zastával řadu dalších filmových organizačních funkcí.[2] Mnoho z jeho filmů 30. let byly sentimentální komedie nebo melodramata jako např Pepina Rejholcová (1932), Žena, která ví, co chce (1934) a Polibek ve sněhu.[3] S výjimkou jeho filmových adaptací divadelních her jako např František Langer je Jízdní hlídka (Jezdecká hlídka) (1936), drama Poručík Alexandr Rjepkin (Poručík Alexander Rjepkin) (1937) a Jan Drda román Městečko na dlani (Město na dlani) (1942), většina ze 17 zvukových filmů, které vytvořil, nebyla vysoce kvalitní.[2] V roce 1940 vytvořil Madla zpívá Evrope se zpěvačkou a herečkou Zdenka Sulanová.[6]

Druhá světová válka a pozdější život

Během druhé světové války Binovec spolupracoval s nacisty a byl zapleten do zatčení Karel Hašler podle Gestapo, který později zemřel v Koncentrační tábor Mauthausen.[7][6] V roce 1945 byl Binovec zatčen a souzen za válečné zločiny v letech 1946 až 1948. Přestože byl odsouzen ke třem letům vězení, byl propuštěn 7. listopadu 1949 a následně pracoval jako řidič pod kontrolou StB, žijící na hranici chudoby .[3] Bylo mu zakázáno pokračovat ve své kariéře v natáčení filmů.[6]

24. července 1966 Binovec emigroval do západního Německa se svým synem Viktorem poté, co prohlásil, že zemi opouští pouze na návštěvu synovce. Doufal, že najde práci Miloš Havel a J. A. Holman a pracovat pro Rádio Svobodná Evropa, ale jeho úsilí se ukázalo jako neúspěšné.[3] Později se vrátil do své rodné Prahy a našel práci v Československý filmový institut. Zemřel v Praze v únoru 1976 ve věku 88 let.[2][3] Dnes je Binovec považován za jednoho z průkopníků českého filmového průmyslu.[3]

Osobní život

Binovec měl poměr s herečkou Suzanne Marwille ve dvacátých letech minulého století a porodila dceru Martu Fričovou.[6] V roce 1948 se mu narodil syn Viktor.[3]

Filmografie

Reference

  1. ^ „Václav Binovec“ (v češtině). filmovyprehled.cz. Citováno 4. července 2020.
  2. ^ A b C d E F G „BINOVEC Václav, 12.9.1892–29.2.1976“ (v češtině). Biografický slovník. Citováno 4. července 2020.
  3. ^ A b C d E F G h „Václav Binovec“ (v češtině). csfd.cz. Citováno 4. července 2020.
  4. ^ „Za svobodu národa“ (v češtině). csfd.cz. Citováno 4. července 2020.
  5. ^ „Stifter-Jahrbuch, vydání 11“ (v němčině). Mnichov, Německo: Adalbert-Stifter-Verein. 1997. str. 106.
  6. ^ A b C d „Václav Binovec“ (v češtině). zivotopis.osobnosti.cz. Citováno 4. července 2020.
  7. ^ Motl, Stanislav (2002). Prokletí Lídy Baarové (v češtině). Vydavatelé Rybka. str. 155. ISBN  9788086182612.

externí odkazy