Titus Curtilius Mancia - Titus Curtilius Mancia - Wikipedia

Titus Curtilius Mancia byl římský senátor, který v polovině prvního století zastával několik úřadů ve službách císaře. Byl dokonalý konzul v nundinium listopadu až 55. prosince jako kolega z Gnaeus Cornelius Lentulus Gaetulicus.[1] Žádný jiný senátor s jeho gentilicium je známo, takže Mancia se zdá být homo novus.[2]

Jeho původ není jistý; existuje však několik náznaků, že pochází Gallia Narbonensis. V této době pocházelo z této provincie několik senátorů, pravděpodobně kvůli vlivu Neronova poradce, Sextus Afranius Burrus. Navíc se jeho dcera provdala Gnaeus Domitius Lucanus, příslušník narbonenské aristokracie.[3] Prostřednictvím ní byla jeho vnučka, Domitia Lucilla Major stejnojmenná dcera, babička císaře Marcus Aurelius.[4][5]

Život

Podrobnosti o životě Mancia jsou známy až po jeho konzulátu. Podle starodávného spisovatele Flegon z Tralles byl guvernérem císařské provincie Germania Superior do roku 56 jako nástupce Lucius Antistius Vetus.[6] Tuto funkci zastával i v roce 58, pro Tacitus potvrzuje, že jeho kolega v Germania Inferior, Lucius Duvius Avitus, ho letos požádal o vojenskou podporu kampaně proti Ampsivarii. Zdá se, že Mancia souhlasila s Duviusovým požadavkem a vedla kampaň s armádou za Rýnem.[7] Není známo, kdy Mancia rezignoval na guvernéra; pravděpodobně zůstal v Germania Superior do jmenování Publius Sulpicius Scribonius Proculus, v roce 63.[8]

Několik starověkých nápisů potvrzuje Lex Manciana, zákon o správě státu a císařského vlastnictví půdy v provincii Afrika. Různí učenci z jejího názvu předpokládali, že ji přijal Titus Curtilius Mancia. Na druhé straně tvrdili, že byl buď guvernérem nebo mimořádným legátem císaře v této provincii, a to buď za vlády Nero nebo Flaviánská dynastie.[9] Nakonec však není jisté, zda je Mancia spojen se zákonem, ani zda byl vůbec vytvořen během jeho života.

Plinius mladší v jednom ze svých dopisů uvádí, že Mancia neměl rád svého zetě Domitia Lucana. Z tohoto důvodu nechal své dědictví své vnučce pod podmínkou, že ji Lucanus uvolní ze své moci jako paterfamilias; to by bránilo Lucanovi ve prospěch z dědictví. To Lucanus udělal, jen aby měl svého bratra Gnaeus Domitius Tullus adoptujte si ji a umožněte oběma bratrům těžit z jejího dědictví.[10]

Reference

  1. ^ Paul A. Gallivan, „Několik komentářů k Fasti za vlády Nerona“, Klasická čtvrtletní, 24 (1974), str.
  2. ^ Ronald Syme, "Osobní jména v Annals I-VI", Journal of Roman Studies, 39 (1949), s. 6–18.
  3. ^ Werner Eck, Die Statthalter der germanischen Provinzen im 1. – 3. Jahrhundert (Köln / Bonn: Rheinland-Verlag in Kommission bei Rudolf Habelt, 1985), s. 25 ISBN  3-7927-0807-8
  4. ^ Jo-Ann Shelton (2013). Ženy Plinyho dopisů. Routledge. p. 291. ISBN  978-0-415-37428-6.
  5. ^ Jacqueline M. Carlon (22. června 2009). Pliniusovy ženy: budování ctnosti a vytváření identity v římském světě. Cambridge University Press. p. 135. ISBN  978-0-521-76132-1.
  6. ^ Phlegon of Tralles, De mirabilibus 27 (Fragmenta historicorum Graecorum, Svazek 3, Fragment 56)
  7. ^ Tacitus, Annales, XIII.54-56
  8. ^ Eck, Die Statthalter der germanischen Provinzen, str. 26
  9. ^ Příkladem je Eric Birley ve své recenzi na Bengta E. Thomassona, Die Statthalter der Römischen Provinzen Nordafrikas von Augustus bis Diocletianus, Journal of Roman Studies, 52 (1962), str. 219–227
  10. ^ Plinius, Epistulae, VIII.18.4
Politické kanceláře
Předcházet
Publius Palfurius,
a Lucius Annaeus Seneca
jako důslední konzulové		 Dostatečný konzul z římská říše
55
s Gnaeus Cornelius Lentulus Gaetulicus		Uspěl
Quintus Volusius Saturninus, a
Publius Cornelius (Lentulus?) Scipio
jako obyčejní konzulové