Thumama ibn Ashras - Thumama ibn Ashras

Thumama (Thumamah) ibn Ashras (zemřel 828 CE /212-213 AH )[1] (arabština: ثمامة بن الأشرس), Také známý jako Abu Maʿn al-Numayri (أبو معن النميري) byl Mu'tazila teolog během éry Abbasid Caliphate, třetí islámský kalifát.[2]

Život

Thumama ibn Ashras byl z Arab klesání.[3] Sloužil pod vlivnou rodinou během éry Abbasida Barmakids, a byl zatčen, když upadli v nemilost v roce 802 n.[4] Jeho pověst byla dostatečně obnovena kolem roku 807 n. L Harun al-Ras̲h̲d nechal ho připojit se k jeho výpravě do Khorasan.[4]

Alon popisuje ibn Ashrase jako „dvorního teologa“ Al-Ma'mun;[5] Nawas s ním počítá jako s „prominentním Mu'tazilitanem“.[6] Al-Ma'mun doufal, že ho udělá vezír, ale ibn Ashras odmítl, zjevně proto, že pozice vezíra byla v té době terčem kontroverzí; kalif později údajně dal ibn Ashrasovi 300 000 dirhamové aby vyjádřil své uznání za služby ibn Ashrase u soudu.[7] Ahmad ibn Abi Khalid al-Ahwal, pojmenovaný vezír místo ibn Ashrase, nazval ibn Ashrase „jediným“ u soudu „bez oficiálního titulu“.[7]

Starověká zpráva naznačuje, že ibn Ashras přesvědčil Al-Ma'muna, aby přijal teologii Mu'tazila.[8] Další zpráva v Historie Bagdádu podle Al-Khatib al-Baghdadi, uvádí, že ibn Ashras pohrdal Abu-l-'Atahiya na schůzce před Al-Ma'munem, kdy básník Atahiya vyzval ibn Ashrase, aby bránil doktrínu Mu'tazila o původu lidské činnosti.[9][10]

V jednom okamžiku byl ibn Ashras v zajetí Turků. Během svého uvěznění s ním však bylo zacházeno tak dobře, že si začal oblíbit turecké žoldáky.[11]

Doktríny

Na rozdíl od mnoha teologů té doby ibn Ashras nenapsal velké množství pojednání.[12] V souladu s tím jeho náboženské názory přežívají hlavně ve zprávách z rozhovorů a debat, které vedl s jinými osobnostmi té doby, včetně Yahya ibn Aktham, s kým diskutoval svobodná vůle.[12]

Ibn Ashras učil, že nevěřící nemusí být za svou nevěru vinu, pokud výslovně neodmítnou zjevení.[1]

Tvrdil, že láska nastává „když se podstaty duší promísily poutem podobnosti“.[13]

Reference

  1. ^ A b Zelená (1992). Město měsíce boha: náboženské tradice Harran. Brill. p. 132. ISBN  978-90-04-30142-9.
  2. ^ Macdonald, Duncan Black (2008). Vývoj muslimské teologie, právní vědy a ústavní teorie. The Lawbook Exchange, Ltd. ISBN  978-1-58477-858-5.
  3. ^ van Ess 2017, str. 173.
  4. ^ A b van Ess, Josef (24. dubna 2012). „T̲h̲umāma b. As̲h̲ras“. Encyklopedie islámu (2. vyd.). Brill. doi:10.1163 / 1573-3912_islam_SIM_7532.
  5. ^ Alon, Ilai (duben 1989). „Fábabina legrační flóra: al-Nawābit jako opozice'". Journal of the Royal Asiatic Society. 121 (2): 227. doi:10.1017 / S0035869X00109220. ISSN  0035-869X.
  6. ^ Nawas 1994, str. 617.
  7. ^ A b van Ess 2017, str. 171.
  8. ^ Nawas 1994, str. 625 (poznámka 13).
  9. ^ McKinney 2004, str. 72.
  10. ^ Brown, Jonathan A. C. (2012), Cobb, Paul (ed.), „Učenci a šarlatáni na okruhu Bagdad-Khurasan od devátého do jedenáctého století“, Řádky islámu, Brill, str. 91–92, doi:10.1163/9789004231948_006, ISBN  978-90-04-23194-8
  11. ^ van Ess 2017, str. 172.
  12. ^ A b van Ess 2017, str. 175.
  13. ^ Meisami, Julie Scott (1989). „Mas'ūdī o lásce a pádu Barmakidů“. Journal of the Royal Asiatic Society (2): 273. ISSN  0035-869X. JSTOR  25212487.

Zdroje