Návrh zákona o zdraví (pozměňovací návrh) (č. 2) z roku 2004 - The Health (amendment) (No. 2) Bill 2004

Návrh zákona o zdraví (pozměňovací návrh) (č. 2) 2004
Erb Irska.svg
SoudNejvyšší soud Irska
Celý název případuNávrh zákona o zdraví (pozměňovací návrh) (č. 2) z roku 2004
Rozhodnuto16. února 2005
Citace[2005] 1 IR 105; [2005] 1 ILRM 401; [2005] IESC 7
Názory na případy
Zpochybnit ústavnost zákona
Členství v soudu
Soudci sedíMurray C.J, Denham, McGuinness, Hardiman, Geoghegan, Fennelly a McCracken JJ
Názory na případy
RozhodnutíMurray C.J.
Klíčová slova
  • Ústava Irska
  • Ústava
  • Přístup ke službám
  • Osobní práva
  • Zdraví
  • Právo na navrácení majetku

Návrh zákona o zdraví (pozměňovací návrh) (č. 2) 2004, [2005] IESC 7[1] byl Irský nejvyšší soud případ, kdy návrh zákona obsahuje změny Zákon o zdraví z roku 1970 byl předložen k nejvyššímu soudu poté, co se objevily otázky, zda ustanovení zákona jsou ústavní. Soud shledal, že návrh zákona byl protiústavní. Soud rozhodl, že pacienti měli nárok na vymáhání protiprávních poplatků, které zaplatili, protože práva člověka na vymáhání majetku jsou chráněna ústavou[2][3][4][5]

Pozadí a podrobnosti případu

Článek 26 Irská ústava umožňuje, aby prezident poslal všechny návrhy zákona nejvyššímu soudu, aby se zajistilo, že nebudou v rozporu s ústavou. Dne 22. Prosince 2004 předseda postoupil Zdraví (novela) (č. 2) Bill 2004 za tímto účelem k Nejvyššímu soudu.

Oddíl 51 zákona o zdraví z roku 1970 definuje „lůžkové služby“ jako institucionální služby poskytované osobám udržovaným státem buď v nemocnicích, zotavovnách (domovech pro seniory) nebo v domovech pro mentálně postižené.[6]. Zákon poskytuje těm v těchto institucích údržbu, diagnostiku, léčbu, poradenství, léky a speciální přístroje (jsou-li požadovány). Zákon také rozlišuje mezi těmi, kteří mohou využívat „plnou způsobilost“ a „omezenou způsobilost“ těchto služeb. Článek 45 odst. 1 zákona popisuje pacienty, kteří mají nárok na plnou způsobilost jako osoby, které si bez zbytečných obtíží nemohou zajistit lékařské a chirurgické služby praktického lékaře pro sebe a své závislé osoby[7].

Ustanovení § 53 odst. 1 zákona stanoví, že poplatky nelze účtovat osobám s plnou způsobilostí, avšak v § 53 odst. 2 se uvádí, že osobám s omezenou způsobilostí mohou být tyto služby účtovány, pokud ministr zdravotnictví vydá nařízení v tomto smyslu[8]. Byly uloženy poplatky a od osob s plnou způsobilostí byly protiprávně požadovány peníze, což je v rozporu s výslovnými ustanoveními zákona z roku 1970.

6. srpna 1976 ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím zdravotnických rad prostřednictvím kruhového dopisu zopakovalo, že všechna stávající nařízení přijatá ministrem týkající se služeb pacientům se nevztahují na osoby s plnou způsobilostí. Navzdory těmto informacím však zdravotní rady nadále účtovaly ty, kteří byli považováni za plně způsobilé. Skupina osob považovaných za plně způsobilé byla rovněž zvýšena v roce 2001, jak je uvedeno v oddíle 1 Zákon o zdraví (různá ustanovení) z roku 2001 rozšířila definici těch, které jsou považovány za plně způsobilé, na všechny osoby, které mají obvyklý pobyt ve státě nad 70 let[9]. Bez ohledu na to byly těmto lidem nadále ukládány poplatky.

Návrh zákona o zdraví (pozměňovací návrh) (č. 2) z roku 2004 usiloval o změnu oddílu 53 zákona z roku 1970 zavedením nových pododdílů (3) (4) (9) (10) a (11) týkajících se lůžkových služeb. Tato ustanovení vyžadovala, aby ministr zdravotnictví reguloval poplatky za některé lůžkové služby; kromě toho byl ministr povinen určit „kategorii“ osob, na které se poplatky vztahovaly, okolnosti jejich uložení a jejich maximální výše[10]. Návrh zákona dále požadoval, aby výkonný ředitel zdravotnické rady snížil nebo prominul poplatek vyplývající z předpisů, pokud došlo k individuální potíži. Návrh zákona se navíc snažil zavést pododdíly (5) (6) (7) a (11) týkající se příslušných poplatků[11]. Tyto pododdíly by způsobily zákonné uložení poplatků za lůžkové služby osobám s plnou způsobilostí a považovaly by je také za vždy zákonné. To by bránilo všem pacientům podat žalobu proti ministrovi zdravotnictví s cílem získat zpět jejich ztracené částky[12]. V minulosti byly tyto poplatky ukládány bez zákonného oprávnění a byly v rozporu s výslovným ustanovením § 53 odst. 1 zákona.

Právní zástupce přidělený soudem uvedl, že Oireachtas chyběla pravomoc ověřovat minulé činy, které byly v té době nezákonné[13]. Zatímco generální prokurátor, snažil se ospravedlnit ustanovení odkazem na náklady státu platit pohledávky pacientů, kteří zaplatili poplatky vybírané bez oprávnění[14].

Rozhodnutí Nejvyššího soudu

Po postoupení návrhu zákona Nejvyššímu soudu bylo rozhodnuto:

1. Ústavní požadavek, aby ministr zdravotnictví přijal nařízení ukládající poplatky za určité lůžkové služby a zároveň stanovil kategorii osob, kterým by měly být poplatky účtovány, a požadavek, aby ministr stanovil okolnosti které tyto poplatky mohou být uloženy a maximální úroveň, kterou mohou být poplatky. Bylo tedy shledáno, že všechny podsekce (3) (4) (9) (10) a (11) týkající se služeb pacientům jsou ústavní[15].

2. Pravomoci svěřené ministrovi a výkonným ředitelům čl. 1 písm. A) ab) zákona byly slučitelné s ústavou[16].

3. Pacienti, kteří byli za tyto služby nezákonně obviněni, měli podle článků 43 a 40.3.2 Ústavy právo podat žalobu na náhradu škody. Nová ustanovení prováděná v odstavcích 5, 6, 7 a 11 byla proto považována za zrušení vlastnických práv a za nespravedlivý útok, a byla proto shledána odpornou ústavě[17].


Reference

  1. ^ Ve věci článku 26 ústavy a ve věci zákona o zdraví (pozměňovací návrh) (č. 2) Bill 2004, [2005] IESC 7
  2. ^ Meehan, Ciara. „Co se tedy stalo, když byla v minulosti svolána Státní rada?“. TheJournal.ie. Citováno 2020-04-27.
  3. ^ [2017] IEHC 817
  4. ^ [2011] 2 ILRM 157
  5. ^ Doyle, O., Správní akce, právní stát a protiústavní vágnost. v Soudci, politika a irská ústava. Manchester University Press, strany 6-12.
  6. ^ Book (eISB), elektronický irský statut. „elektronická irská statutová kniha (eISB)“. www.legislation.ie. Citováno 2019-10-11.
  7. ^ Book (eISB), elektronický irský statut. „elektronická irská statutová kniha (eISB)“. www.legislation.ie. Citováno 2019-10-11.
  8. ^ Book (eISB), elektronický irský statut. „elektronická irská statutová kniha (eISB)“. www.legislation.ie. Citováno 2019-10-11.
  9. ^ Book (eISB), elektronický irský statut. „elektronická irská statutová kniha (eISB)“. www.irishstatutebook.ie. Citováno 2019-10-11.
  10. ^ [2005] IESC 7 na straně 2 až 4
  11. ^ [2005] IESC 7 na straně 4 až 10
  12. ^ Forde, Michael, autor. Ústavní právo Irska. p. 764. ISBN  9781784518752. OCLC  1053858179.CS1 maint: více jmen: seznam autorů (odkaz)
  13. ^ [2005] IESC 7 na straně 23 až 25
  14. ^ [2005] IESC na straně 38
  15. ^ [2005] IESC 7 na straně 87
  16. ^ [2005] IESC 7 na straně 87
  17. ^ [2005] IESC 7 na straně 88