Deník komorné (román) - The Diary of a Chambermaid (novel)

Deník komorné
MirbeauChambermaidDiary.jpg
Titulní strana.
1915 Vydání Bibliothèque-Charpentier.
AutorOctave Mirbeau
Originální názevLe Journal d'une femme de chambre
Jazykfrancouzština
ŽánrDekadentní pohyb
VydavatelFasquelle
Datum publikace
1900
OCLC5323544

Deník komorné (Francouzština: Le Journal d'une femme de chambre) je 1900 dekadentní román od Octave Mirbeau, zveřejněné během Dreyfusova aféra. Nejprve publikováno v serializované podobě v L’Écho de Paris od roku 1891 do roku 1892 byl Mirbeauův román přepracován a vyleštěn, než se objevil v časopise Dreyfusard La Revue Blanche v roce 1900.

Spiknutí

Román se představuje jako deník Mademoiselle Celestine R., a pokojská. Její první zaměstnavatel fetišoval její boty a ona později zjistila, že je starší muž mrtvý a jednu z jejích bot měl nacpaných do úst. Později se Célestine stane služebnou vyšší třída pár, Lanlaire, a je si plně vědoma, že je zapletená do bojů o moc jejich manželství. Célestine končí tím, že se stala hosteskou v kavárně, která na oplátku týrá své sluhy.

Komentář

Célestine, autor: Octave Mirbeau.

Jako liberální spisovatel Octave Mirbeau dává hlas služebné, Celestine: to je již samo o sobě podvratné. Očima, které vnímá svět skrz klíčové dírky, nám ukazuje zapáchající skryté stránky vysoké společnosti, „morální nerovnosti“ vládnoucích tříd a výboje buržoazní společnosti, které napadá. Mirbeauův příběh svléká členy vysoké společnosti z jejich povrchní poctivosti a odhaluje je v spodním prádle jejich morálních nedostatků: jejich pokrytectví a zvrácenosti.[1]

Skončil v normanském městě v domě Lanlairesů,[2] svým groteskním příjmením, které vděčí za své neospravedlnitelné bohatství svým podvodníkům „ctihodných“ rodičů, evokuje, jak si vzpomíná na své vzpomínky, všechny úkoly, které roky dělala v nejchytřejších domácnostech, a vyvozuje závěr, že čtenář je vyzván, aby si vytvořil svůj vlastní: «Ať je riff-raff jakkoli odporný, nikdy nejsou tak odporní jako slušní lidé.» («Si infâmes que soient les canailles, ils ne le sont jamais autant que les honnêtes gens.»)[3]

Octave Mirbeau odsuzuje domácí službu jako moderní formu otroctví. Neposkytuje však sentimentální obraz podtřídy, protože služebníci vykořisťovaní jejich pány jsou ideologicky odcizeni: «D’être domestique, na ça dans le sang ...».[4]

Mirbeauův román se svou zlomenou expozicí, časovými dislokacemi, střetávajícími se styly a různými formami prolomil konvence realistického románu a vzdal se všech nároků na dokumentární objektivitu a narativní lineárnost.[5]

Citáty

  • «Pro ​​mě má veškerý zločin - zejména vražda - tajné vazby na lásku.»
  • «Uctívání peněz je nejnižší ze všech lidských emocí, ale sdílí ho nejen buržoazie, ale také velká většina z nás ... Malí lidé, pokorní lidé, dokonce i ti, kteří jsou prakticky bez peněz. A já se vší rozhořčením, veškerou svou vášní pro zkázu také nejsem osvobozen. Já, který jsem utlačován bohatstvím, který si uvědomuji, že je zdrojem veškerého utrpení, všech mých neřestí a nenávisti, všech nejtrpčích ponížení, která musím trpět, všech mých nemožných snů a všech nekonečných trápení mé existence, stále, po celou dobu, jakmile se ocitnu v přítomnosti bohatého člověka, nemohu si pomoct vzhlížet k němu, jako k nějaké výjimečné a nádherné bytosti, jakousi podivuhodnou božskostí, a navzdory sobě silnější než moje vůle nebo z mého důvodu, cítím se zvedat ze samotných hlubin svého bytí, jakési kadidlo obdivu k tomuto bohatému stvoření, které je až příliš často tak hloupé, jako je nelítostné. Není to šílené? A proč ... proč? »[6]

Adaptace

Film

Román byl volně upraven pro kino čtyřikrát:

Etapa

  • To bylo také do hry Andre Heuse, André de Lorde, a Thielly Nores.
  • Během posledních 20 let bylo provedeno mnoho divadelních adaptací, a to ve francouzštině, ale také v italštině, angličtině, španělštině, holandštině a němčině.[Citace je zapotřebí ]
  • V roce 2004, nová americká divadelní adaptace Deník komorné produkoval Antonia Fairchild a režíroval Adrian Giurgea, měl světovou premiéru v New Yorku.

Reference

  1. ^ Srov. Pierre Michel, « Le Journal d'une femme de chambre », v Slovníkový Octave Mirbeau
  2. ^ Srov. «Lanlaire».
  3. ^ Le Journal d’une femme de chambre, ed. du Boucher, 2003, kap. IX, s. 184.
  4. ^ Le Journal d’une femme de chambre, ed. du Boucher, 2003, kap. XVII, s. 354.
  5. ^ Serge Duret, « Le Journal d’une femme de chambre, ou la redécouverte du modèle picaresque », Cahiers Octave Mirbeau, č. 2, 1995, str. 101-124.
  6. ^ "Citáty Octave Mirbeau". notable-quotes.com. Citováno 13. listopadu 2016.

externí odkazy

Kniha

O knize