Souhrnná příslušnost - Summary jurisdiction

Souhrnná příslušnost, v nejširším slova smyslu, v Anglické právo zahrnuje pravomoc vyřizovat soudy brevi manu s uvažováním soudu bez zásahu poroty. Pravděpodobně byla moc původně uplatnitelná pouze tehdy, když byla skutečnost notoricky známá, tj. Byla provedena za přítomnosti soudu. Ale už dlouho se cvičí jako zvláštní kuriózní uvažuje.

Termín se rovněž vztahuje na zvláštní pravomoci dané zákonem nebo pravidly Vrchnímu soudnímu dvoru a krajským soudům pro řešení určitých druhů příčin nebo záležitostí metodami, které jsou jednodušší a rychlejší než běžný postup žaloby. Fráze se však v moderní době uplatňuje téměř výlučně formou jurisdikce, kterou vykonávají smírčí soudci mimo obecná nebo čtvrtletní zasedání a bez pomoci.

Přehled

Od založení kanceláře smírčí soudce tendencí anglické legislativy bylo umožnit jim řešit drobné přestupky bez poroty. Legislativa byla nutná, protože, jak Černý kámen říká, s výjimkou případu uvažuje o zvykové právo je cizím soudcem bez poroty, a protože i když je přestupek vytvořen zákonem, musí být řízení zahájeno obžalobou a soudem před porotou, pokud zákon nestanoví přestupek nebo jiný zákon, je stanoven jiný způsob soudního řízení . V jednom pozoruhodném případě je moc dána zákonem z roku 1725 (12 Geo. I. c. 29, s. 4) soudcům vrchních soudů souhrnně k odsouzení k přepravě (trestní otroctví) advokátem praktikujícím po odsouzení barratry, padělání nebo křivá přísaha (Stephen, Kopat. Crim. Zákon, 6. vydání, 113).

Jinými slovy, souhrnnou jurisdikcí smírčích soudců je vytvoření statutu. Historie postupného vývoje souhrnné jurisdikce smírčích soudců je uvedena ve Stephenově Hist. Crim. Zákon, sv. i. ch. 4. Výsledkem právních předpisů je, že souhrnná příslušnost byla stanovena zákony a stanovami, pokud jde o nesčetné drobné trestné činy trestní nebo kvazik trestní povahy (z nichž většina v Francouzské právo by bylo popsáno jako protiklady), které sahají každým písmenem abecedy. Nejdůležitější jsou snad ti, kteří spadají pod zákony týkající se armády, her, dálnic, licencí, obchodní dopravy, pošty, veřejného zdraví, příjmů a tuláků.

Soud souhrnné jurisdikce je definován v zákoně o výkladu z roku 1889 jako „jakýkoli soud nebo smírčí soudce nebo jiný soudce, ať se jmenuje jakkoli, komu je dána příslušnost nebo který je oprávněn jednat podle souhrnných zákonů o jurisdikci ať už v Anglii, Walesu nebo Irsku, a zda jedná podle souhrnných zákonů o jurisdikci nebo podle kteréhokoli z nich nebo podle jakéhokoli jiného zákona nebo z důvodu svého pověření nebo podle obecného práva “(52 & 53 Vict. c. 63, S. 13 [ 11]). Tato definice se nevztahuje na smírčí soudce, kteří mají vést předběžné vyšetřování týkající se obvinitelných trestných činů, ani na výkon jejich kvazi-správních funkcí jako licenčního orgánu. Výraz „souhrnné akty o jurisdikci“ znamená v Anglii a Walesu souhrnné akty o jurisdikci z roku 1848 (11 a 12 Vict. C. 42) a 1879 (42 a 43 Vict. C. 49) a jakýkoli akt, kterým se mění tyto akty nebo některý z jim. Tyto akty definují postup, podle kterého se mají soudci řídit v těch případech, kdy jsou zákonem zmocněni projednávat a rozhodovat v občanských nebo trestních věcech bez zásahu poroty nebo forem žaloby či obžaloby nebo žaloby na spravedlnost. Kromě těchto dvou aktů je postup při výkonu souhrnné jurisdikce upraven také akty z roku 1857 (20 a 21 obětí c. 1, c. 43), 1884 (47 a 48 obětí c. 43) a 1899 (62 & 63 Vict. C. 22) a zákonem Summary Jurisdiction Process Act 1881 (44 & 45 Vict. C. 24).

Zákon z roku 1848 zrušil a konsolidoval ustanovení velkého počtu dřívějších zákonů. Zákon z roku 1857 poskytoval způsob odvolání k Nejvyšší soud případem uvedeným v právních otázkách vznesených v rámci zkráceného řízení. Zákon z roku 1879 pozměnil postup v mnoha detailech s ohledem na jednotnost a rozšířil pravomoci soudců, aby se souhrnně zabývaly určitými třídami trestných činů, za které je obvykle možné uložit obžalobu. Zákon dává pravomoc stanovit pravidla upravující podrobnosti postupu.

Pravidla platná v roce 1911 byla přijata v roce 1886, ale od té doby byla v určitých detailech změněna. Zákon z roku 1884 smetl zvláštní formy řízení obsažené ve velkém počtu zákonů a nahradil postup Souhrnných zákonů o jurisdikci. Zákon z roku 1899 přidal získání majetku falešnými záminkami na seznam obžalovatelných trestných činů, které mohly submodo být souhrnně řešen. Výše uvedené stanovy tvoří určitý druh kodexu, pokud jde o postup a do určité míry i jurisdikce.

Statutární orgán

Jak již bylo uvedeno, k tomu, aby soud mohl souhrnně řešit trestný čin, ať už vytvořený zákonem nebo zákonem, je třeba prokázat zákonnou autoritu. Bylo vytvořeno velmi velké množství drobných přestupků (přestupků) (např. Pytláctví, drobné formy krádeží, škodlivé škody a napadení) a jsou každoročně vytvářeny

  1. podle právních předpisů, nebo
  2. stanovami společností vytvořenými na základě statutárního orgánu, nebo
  3. orgány státu jednající na základě této pravomoci.

Poslední dvě uvedené třídy se od první liší tím, že je třeba prokázat existencí normativního nebo zákonného pravidla, a v případě potřeby, že se jedná o intra vires.

V případě trestných činů, za které je primárně možné uložit pouze souhrnné odsouzení, si může obviněný, je-li maximální trest odnětí svobody na více než tři měsíce, zvolit soudní proces před porotou (akt z roku 1879, s. 17).

V případě trestných činů, za které je primárně možné uložit pouze obžalobu, je pravomoc souzně vynesena v následujících případech:

  1. Všechny obvinitelné trestné činy (kromě vražd) spáchané dětmi staršími než sedm let a mladšími dvanácti let, pokud to soud považuje za účelné a rodič nebo zákonný zástupce nevznese námitku (1879, s. 10).
  2. Všechny obvinitelné trestné činy (kromě vražd) spáchané mladými lidmi do dvanácti a do šestnácti let, pokud mladý člověk souhlasí poté, co mu bylo porotou sděleno jeho právo být souzen (1879, S. 11; 1899, s. 2).
  3. Obvinitelné trestné činy uvedené v rozvrhu. 1, sl. 2 zákona z roku 1879 a zákona z roku 1899, pokud se jich dopustí dospělí, pokud souhlasí se zkráceným soudním řízením poté, co jim bylo řečeno o jejich právu být souzeni porotou (1879, s. 12).
  4. Obvinitelné trestné činy uvedené v rozvrhu. 1, sl. I. činu z roku 1879 a činu z roku 1899, je-li spáchán dospělou osobou, která po náležité opatrnosti přizná vinu, že pokud tak učiní, je souhrnně odsouzen (1879, s. 13).

S dospělými nelze souhrnně jednat ve věcech pod 3 nebo 4, pokud je trestný čin podle zákona trestán trestním podřízením z důvodu předchozího odsouzení nebo obžaloby obviněného (1879, s. 14).

U všech obvinitelných trestných činů uvedených v hlavách 1 až 4 závisí souhrnná příslušnost na souhlasu obviněného nebo osoby, která má nad ním pravomoc poté, co obdrží náležité informace o právu obrátit se na porotu, a tresty za souhrnné odsouzení v takových případech nejsou ty, které mohly být uloženy po odsouzení nebo obžalobě, ale byly omezeny následovně:

  1. Odnětí svobody na dobu nejvýše jednoho měsíce nebo pokuta nepřesahující 40 let. a (nebo) bičování dětí mužského pohlaví (ne více než šest úderů břízy); odeslání na průmyslovou školu nebo do polepšovny.
  2. Odnětí svobody s těžkou prací nebo bez ní na dobu nejvýše tří měsíců nebo pokuta nepřesahující 10 GBP a (nebo) bičování mužů (nejvýše dvanáct úderů břízou); odeslání na průmyslovou školu nebo do polepšovny.
  3. Odnětí svobody na nejvýše tři měsíce s těžkou prací nebo bez ní nebo pokutou nepřesahující 20 GBP.
  4. Odnětí svobody s těžkou prací nebo bez ní na dobu nepřesahující šest měsíců

Tato omezení trestu měla silný účinek na podněcování viníků, aby se zabránilo větším rizikům spojeným s řízením před porotou.

Pokud je trestný čin obvinitelný, je obviněný postaven před soudce buď při zatčení bez zatykače, nebo na zatykač nebo předvolání podle zákona o nepřijatelných přestupcích z roku 1848. a postup souhrnné jurisdikce se nepoužije, dokud nebude přijata nezbytná možnost.

Pokud je trestný čin obvinitelný pouze při volbě obviněného, ​​použije se souhrnné řízení o příslušnosti, dokud není obviněný zvolen pro soudní řízení před porotou (akt z roku 1879, s. 17).

Postup

V případě trestného činu, za který lze uložit souhrnné odsouzení, se postupuje obvykle takto:

Informace, obvykle ústní, jsou předkládány jednomu nebo více smírčím soudcům vycházejícím ze spáchání trestného činu. Informace nesmí uvádět více než jeden trestný čin, je však dána velká volnost, pokud jde o úpravu jakýchkoli vad v režimu konstatování přestupku na jednání. Po obdržení informace může soudce vydat předvolání k účasti obviněného v čase a na místě uvedeném k zodpovězení obvinění. Obvykle je předvolání k malému zasedacímu soudu (tj. Dvěma soudcům nebo stipendistovi) smírčí soudce, nebo v město Londýn, an radní ). Předvolání obvykle podává strážník. Pokud se obžalovaný nezúčastní předvolání, může soud po prokázání doručení buď vydat zatykač, nebo může vyřizovat obžalobu v jeho nepřítomnosti.

Příležitostně je vydán zatýkací rozkaz namísto předvolání, v takovém případě musí být informace podána písemně a ověřena přísahou. Řízení musí být zahájeno, tj. Poskytnutím informací, nejpozději do šesti měsíců po spáchání trestného činu, pokud není určitým zákonem stanoveno jiné období nebo pokud se trestnému činu říká pokračovací trestný čin.

V určitém počtu souhrnných případů je obviněný zatčen na základě statutárního orgánu bez použití soudu, např. v případě darebáků a tuláků a určitých tříd trestných činů spáchaných na ulici s ohledem na strážníka nebo v noci. Ať je obviněný předveden před zatčením s rozkazem nebo bez něj nebo se účastní předvolání, postup při jednání je stejný. Jednání se obvykle koná před drobným zasedacím soudem, tj. Před dvěma nebo více soudci zasedajícími na jejich obvyklém místě schůze nebo na nějakém místě dočasně jmenovaném jako náhrada za řádný soud, nebo před smírčím soudcem nebo ve městě Londýn radní, který sedí na místě, kde může ze zákona dělat sám, co na jiných místech mohou dělat dva soudci (1879, s. 20; 1889, s. 13). Jediný soudce, který sedí sám v běžné soudní budově, nebo dva nebo více soudců zasedajících společně v příležitostných soudních budovách mají určitou pravomoc projednávat a rozhodovat případ, ale nemohou uložit pokutu delší než 20 s. nebo uvěznění na více než čtrnáct dní (1879, s. 20 [7]).

Jednání musí probíhat na veřejném zasedání a strany se mohou dostavit právním zástupcem nebo advokát. Pokud se objeví obě strany, musí soudci případ vyslechnout a rozhodnout. Pokud se žalovaný nedostaví, může soud v jeho nepřítomnosti vyslechnout a rozhodnout, nebo může vydat zatykač a odročit jednání až do jeho zadržení. Pokud je obžalovaný zastoupen právníkem nebo právním zástupcem, ale není sám přítomen, je obvyklé, s výjimkou závažných případů, postupovat v jeho nepřítomnosti. Pokud obžalovaný je přítomen, je mu sdělena podstata informace a je dotázán, zda je vinen nebo nevinen. Pokud přizná vinu, může soud usoudit. Pokud tak neučiní, soud případ projedná a svědci obžaloby a obhajoby budou vyslýcháni a podrobeni křížovému výslechu. Pokud se stěžovatel nedostaví, mohou soudci stížnost zamítnout nebo odročit jednání.

Je-li možné vyvrátit nezbytné důkazy o vyvrácení, státní zástupce není oprávněn v případě obžalovaného odpovědět. Po dokončení důkazů bude soud usvědčen nebo osvobozen. Je-li případ prokázán, ale je to maličkost, může soud, aniž by byl odsouzen, vydat příkaz k zamítnutí informací podmíněný zaplacením náhrady škody za újmu nebo náhrady škody do výše 10 GBP nebo vyšší zákonem stanovenou hranici trestného činu, a náklady, nebo propuštění obviněného podmíněně složením jistoty za dobré chování a zaplacením škody a nákladů (1907, c. 17, s. 1). K této objednávce lze připojit zkušební podmínky (s. 2). S výhradou tohoto ustanovení závisí trest jako obecné pravidlo na zákoně nebo nařízeních, které trestný čin definují, a spočívá ve vězení a (nebo) pokutě, s výjimkou případů, kdy je minimální pokuta stanovena smlouvou atd. ., s cizím státem, např v úmluvách o mořském rybolovu. Soud může zmírnit pokutu v případě prvního přestupku, a to i v případě příjmů, nebo může zkrátit dobu odnětí svobody a uložit ji bez tvrdé práce, nebo nahradit pokutu do 25 za odnětí svobody. Je stanovena stupnice pro trest odnětí svobody v případě nezaplacení peněz, pokut nebo nákladů, které mají být vyplaceny na základě odsouzení, nebo v případě nedostatečné nouze k uspokojení částky, o které bylo rozhodnuto (1879, s. 5). Místo toho, aby byl obžalovaný poslán do vězení za neplacení pokuty a nákladů, může soud uložit jeho výběr tísňovým zatykačem nebo může přijmout platby ve splátkách. V případě nouze nelze nosit oděv a ložní prádlo obžalovaného a jeho rodiny a v hodnotě 5 £ nelze použít nástroje a nářadí jeho obchodu (akt z roku 1879, s. 21). Pokud obžalovaný po propuštění do vězení může část peněz vyplatit, jeho vězení se proporcionálně sníží (zákon o vězení z roku 1898, s. 9). Odnětí svobody je bez tvrdé práce, pokud není tvrdá práce zvlášť povolena činem, na jehož základě je odsouzení založeno. Maximální doba odnětí svobody bez možnosti pokuty je ve většině případů šest měsíců, ale závisí na konkrétním zákoně. Odnětí svobody na příkaz soudu souhrnné jurisdikce je ve společné věznici (5 Hen. IV. C. 10), tj. V místní věznici prohlášené domácím tajemníkem za společnou věznici pro kraj atd., Pro kterou soudní akty. Místo uvěznění během výkonu vazby nebo v případě mladistvých pachatelů může být v některých případech jinde než ve věznici.

Soud má pravomoc nařídit, aby náklady uhradil státní zástupce nebo obžalovaný. Je-li příkaz vydán na základě přesvědčení, je vykonatelný odnětím svobody v prodlení s placením nebo dostatečnou nouzí.

Rozsah místní jurisdikce soudců vykonávajících souhrnnou jurisdikci je definován v s. 46 zákona z roku 1879 s odkazem na trestné činy spáchané na hranicích dvou jurisdikcí nebo během cest, na moři, řekách nebo v přístavech.

Řízení podle zákonů Bastardy se řídí zvláštními právními předpisy, ale pokud jde o důkazy o doručování a výkon příkazů a odvolání, jsou srovnávány s odsouzeními podle souhrnných zákonů o jurisdikci. Stejné pravidlo platí (s výjimkou odvolání) pro objednávky učiněné podle zákona o souhrnné jurisdikci (vdané ženy) z roku 1895 ve znění zákona o licencích z roku 1902.

Zatýkací rozkaz vykonává strážník nebo osoba, které je vydán v místní jurisdikci vydávajícího soudu; nebo nové pronásledování do sedmi mil od jeho hranic, bez souhlasu, ve zbytku Anglie a Wales a v Skotsko, Normanské ostrovy a Isle of Man po schválení příslušným soudcem místa, kde je obviněný, a v Irsku smírčím soudcem nebo policejním inspektorem. Anglické předvolání obžalovaného nebo svědka, s výjimkou občanských dluhů, je doručeno ve Skotsku po schválení příslušným soudcem v dané zemi (Souhrnný zákon o jurisdikci, 1881, 44 a 45 Vict. C. 24). Přítomnost svědka, který je ve vězení, je zajištěna příkazem habeas corpus nebo příkazem státního tajemníka podle zákona o vězení z roku 1898. Pokud se svědek nezúčastní předvolání, může být k soudu přiveden soudním příkazem a pokud nebude odpovídat na otázky, které mu byly legálně položeny, může být poslán do vězení na sedm dní nebo do doby, než dříve souhlasí s odpovědí.

Občanská jurisdikce

V případech, kdy soudci mají souhrnnou civilní jurisdikci, např. pokud jde o některé občanskoprávní dluhy, které lze vymáhat souhrnně, nebo vydávat příkazy k některým činům nebo se zdržet se jich, např. s ohledem na obtěžování a stavění se postup v určitých detailech liší od postupu v trestních věcech.

  1. Předvolání se vydává na základě stížnosti, která nemusí být písemná ani pod přísahou, a nikoli na základě informace, a nelze vydat zatýkací rozkazy.
  2. Pravidla týkající se důkazů obžalovaného a manžela jsou stejná jako v občanskoprávních sporech.
  3. Rozhodnutí soudu je usnesením, nikoli usvědčením.
  4. Příkaz k úhradě občanského dluhu nebo souvisejících nákladů je vymahatelný nouzí a prodejem účinků obžalovaného nebo uvězněním, ale pouze na základě důkazu, který obžalovaný měl od vydání rozkazu k úhradě a odmítl nebo opomenul zaplatit (1879, s. 35).

Řízení o vymáhání místních sazeb není souhrnnými zákony o jurisdikci ovlivněno, s výjimkou pravomoci předkládat Vrchnímu soudu právní otázky vyplývající z předvolání k vymáhání sazeb (re Allen, 1894, 2 Q.B., 924). Funkce soudců, pokud jde o tyto sazby, jsou někdy, ale ne zcela přesně, popsány jako ministerské, protože jejich vyšetřovací pravomoci jsou omezené, jsou soudní a kvazi-trestní povahy.

Odvolání

Příkazy a odsouzení soudu souhrnné jurisdikce lze v mnoha případech odvolat na čtvrtletní zasedání. Právo na odvolání vždy závisí na konkrétních ustanoveních zákona. Souhrnný zákon o jurisdikci z roku 1879 dává obecnou pravomoc podat opravný prostředek proti rozhodnutí o odsouzení (ale nikoli o námitce viny) k uvěznění bez možnosti pokuty, ať už jako trest za přestupek nebo za nečinnost nebo zdržení se jednání , kromě plnění příkazu k výplatě peněz nebo k nalezení jistoty nebo k uznání nebo k nalezení záruk (1879, s. 19). Postup při odvoláních je upraven a jednotný akty z roku 1879, ss. 31, 32; a 1884. Tato ustanovení doplňují zvláštní ustanovení řady zákonů opravňujících odvolání.

Rozhodnutí soudů souhrnné jurisdikce o právních otázkách se obecně přezkoumává v případě uvedeném pro stanovisko Nejvyššího soudu na základě aktů z let 1857 a 1879, ale jsou občas opravena obecnými právními prostředky nápravy mandamus, prohibice nebo certiorari. Uplatňování posledně jmenovaného prostředku je omezeno mnoha zákony. Odvolací soud je příslušný k přezkumu rozsudků a příkazů vrchního soudu zabývajících se odvoláním atd. Z rozhodnutí soudců při výkonu jejich civilní příslušnosti; ale ne, když je předmětem trestní věc nebo věc.

V řízení mezi manželem a manželkou o rozhodnutí o rozluce existuje zvláštní forma opravného prostředku na základě skutečností a práva na dědění před dědictvím, rozvodem a admirality vrchního soudu (Souhrn jurisdikce [vdané ženy] Act 1895; Licensing Act 1902, s. 5).

Reference

Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Craies, William Feilden (1911). "Souhrn jurisdikce V Chisholmu, Hugh, ed. Encyklopedie Britannica. 26 (11. vydání). Cambridge University Press. str. 78–80.