Stlaccia gens - Stlaccia gens - Wikipedia
The gens Stlaccia byl nezletilý plebejec rodina v starověký Řím. Málokdo z toho geny jsou zmíněny v historii, ale řada je známa z nápisů. Do druhého století už někteří ze Sltaccii dosáhli senátorský hodnost.
Původ
The žádní muži Stlaccius je z Oscan původ.[1][2]
Členové
- Tento seznam obsahuje zkrácené praenomina. Vysvětlení této praxe viz synovství.
- Gaius Stlaccius, výrobce amfory jehož dílna byla podél Baetis v Hispania. Část jeho keramiky byla nalezena u Diokleciánovy lázně, v Římě.[3][4][5]
- Decimus Stlaccius, pojmenovaný v nápisu z Delos, pocházející z druhého století před naším letopočtem.[1]
- Marcus Stlaccius M. l, svobodný pracovník zaměstnán jako a písař v Římě asi v polovině prvního století před naším letopočtem.[6][1]
- Marcus Stlaccius M. f., Vyplul na jednom z Caesar lodě během Africká válka v roce 46 př. nl a byl zajat, ale následně osvobozen.[1]
- Quintus Stlaccius, pojmenovaný v nápisu z Delosu z druhého století před naším letopočtem.[1]
- Tertia Stlaccia, pojmenovaná v nápisu z Delosu z druhého století před naším letopočtem.[1]
- Gaius Stlaccius C. l. A [...], svobodný muž v Neapolis v Kampánie, kde pracoval jako a mensor sacomarius, nebo měřič hmotnosti, spolu s Aulusem Stlacciusem Marioem.[7][1]
- Marcus Stlaccius Albinus Trebellius Sallustius Rufus, jeden z senátorský patroni řádu na rozšíření chrámu v Ostia v Latium v inzerátu 142.[8][9][10]
- Lucius Stlaccius L. f. Macedo, obyvatel Cyrene, uvedené ve vyhlášce ze dne Augustus, datovaný do 6 nebo 7 před naším letopočtem, spolu s jeho bratrem Aulusem Stlaccius Maximus.[1]
- Aulus Stlaccius A. l. Mario, svobodný muž v Neapolisu, kde pracoval jako a mensor sacomarius, společně s Gaiusem Stlacciusem.[7][1]
- Aulus Stlaccius L. f. Maximus, obyvatel Kyrény, zmíněný v Augustově dekretu, spolu se svým bratrem Luciusem Stlacciusem Macedem.[1]
- Stlaccia Ɔ. l. Quinta, bohatá svobodná žena, která věnovala hrobku v Římě pro sebe, svého manžela a pro ni dávkovačnebo správce, Salvius.[11][12]
Viz také
Reference
Bibliografie
- Theodor Mommsen et alii, Corpus Inscriptionum Latinarum (The Body of Latin Inscriptions, abbreviated.) CIL), Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften (1853 - dosud).
- Wilhelm Henzen, Ephemeris Epigraphica: Corporis Inscriptionum Latinarum Supplementum (Journal of Inscriptions: Supplement to the Corpus Inscriptionum Latinarum, zkráceně EE), Institut římské archeologie, Řím (1872–1913).
- August Pauly, Georg Wissowa, et alii, Realencyclopädie der Classischen Altertumswissenschaft (Vědecká encyklopedie znalostí klasických starožitností, zkráceně RE nebo PW), J. B. Metzler, Stuttgart (1894–1980).
- Paul von Rohden, Elimar Klebs, & Hermann Dessau, Prosopographia Imperii Romani (Prosopografie římské říše, ve zkratce PIR), Berlín (1898).