Stevo Rađenović - Stevo Rađenović - Wikipedia

Stevo Rađenović byl Jugoslávská radikální unie politik během meziválečné období a a Chetnik lídr v Lika oblast Osa loutkový stát, Nezávislý stát Chorvatsko (chorvatský: Nezavisna Država Hrvatska, NDH) během druhá světová válka. Byl prominentním vůdcem července 1941 Srbské povstání proti genocidní Ustaše Vláda NDH, která byla prvním četnický vůdcem v regionu, který dosáhl dohody s Královská italská armáda za účelem spolupráce s nimi proti Jugoslávští partyzáni.

Meziválečná kariéra

Během meziválečné období Rađenović byl politik a náměstek z Jugoslávská radikální unie (Srbochorvatská latina: Jugoslovenska radikalna zajednica, JRZ) v Parlament Jugoslávie představující vesnici Srb v Lika kraj.[1] JRZ byla strana založená v roce 1935 jako umírněné autoritářské hnutí, ale posunula se směrem k fašistický model pod vedením Milan Stojadinović, kdo byl Předseda vlády Jugoslávie od roku 1935 do roku 1939.[2]

Srbské povstání

Pozadí

The Království Jugoslávie byl vtažen do druhá světová válka v návaznosti na Jugoslávský státní převrat ze dne 27. března 1941 a Němec -vedený Osa invaze do Jugoslávie který následoval dne 6. dubna 1941.[3] Jugoslávie byla mocnostmi Osy rychle poražena a rozdělena,[4] a než se Jugoslávci vůbec vzdali, Němci zorganizovali vytvoření a loutkový stát známý jako Nezávislý stát Chorvatsko (chorvatský: Nezavisna Država Hrvatska, NDH).[5] Vládu NDH tvořila Ustaše, a chorvatský fašistický a ultranacionalista hnutí. Itálie anektovala velkou část Dalmácie a některé další části jugoslávského území a NDH byla rozdělena na německou a italskou zónu vlivu podél takzvané Vídeňské linie.[6] The Římské smlouvy ze dne 18. května formalizoval italské anexe, z velké části stanovil hranice NDH a zavedl vojenská opatření. Tito upřesnili, že významná oblast v italské zóně vlivu (známá jako zóna II) měla být demilitarizována, pouze s povolením civilní správy NDH. Menší oblast italské zóny vlivu (zóna III) byla bez těchto omezení. Jakmile byly tyto dohody uzavřeny, italské jednotky stáhly z NDH a byly rozmístěny pouze v připojených oblastech (zóna I). Region Lika spadl do zóny II.[7]

Ustaše okamžitě implementovali genocidní politiku proti Srbové, Židé a Romové v rámci NDH,[8][9] koncem dubna začalo masové zabíjení Srbů.[10]

Povstání

Na konci května se ve vesnici Srbsko konalo setkání srbských vůdců Kistanje; mezi účastníky byli Rađenović a Momčilo Đujić, kněz z vesnice Strmica a řada uprchlíků z blízkých oblastí NDH.[11] Brzy po tomto setkání tito vůdci navázali kontakt s italskými úřady v zóně I.[1] 23. července prefekt nově připojené italské provincie Zara (Srbochorvatská latina: Zadar) Vezio Orazi uspořádal setkání srbských nacionalistů, jehož součástí byli Đujić, Rađenović, Rađenovićův švagr Pajo Omčikus, četnický vojvoda Vlade Novaković, kněz Ilija Zečević a právník Uroš Desnica z Obrovac.[12]

Velitel Itala VI. Sbor v Dalmácii, Generale di Corpo d'Armata (Generálporučík) Renzo Dalmazzo obvinil vzpouru z Ustaše a muslimů a nikdy mu nevyhovovala oficiální italská politika „předání“ s NDH. Rozhodl se vzít záležitost do svých rukou, aby se stal spojencem srbských rebelů. Použil Knin okres jako testovací případ a s důvěrou informoval své nadřízené, že blízká povstalecká skupina s více než 1 000 muži neměla v úmyslu způsobit žádný incident, který by vyžadoval reakci Itálie. Nařídil svým jednotkám v Kninu odzbrojit 60 vojáků Ustaše ve městě ve dnech 30. – 31. Července a 1. srpna do města bez problémů vstoupili srbští povstalci. Povstalci poté slíbili, že nebudou útočit na pohyby vojsk podél železničních tratí v okrese, pokud nebudou nést síly NDH. V reakci na to Italové dovolili Srbům, aby se řídili sami Srbský ortodoxní bohoslužby ve městě. Tato akce Dalmazza v Kninu byla součástí širšího vzoru Italů, kteří se pokoušeli rozšířit svůj vliv do NDH na úkor záhřebské vlády. Toho bylo dosaženo sladěním jejich okupační politiky s požadavky srbských nacionalistů s cílem přimět uprchlíky k návratu do svých měst a vesnic a vyhnout se tak nutnosti bojovat proti samotným povstaleckým skupinám.[13]

2. srpna Tenente (Poručík) Emilio Creolli ohlásil Orazimu, že se srbští nacionalisté setkali v Benkovac jak dohodl Orazi, a souhlasil s návratem do svých domovských měst a spoluprací s Italy na sjednocení Gračac a Knin okresy NDH s italskými Guvernorát Dalmácie, ty části Dalmácie, které již připojily Italové, protože taková společná politika by zmařila povstání vedené komunisty. Đujićovi, Rađenovićovi a ostatním byla také přislíbena finanční a materiální pomoc, přičemž podrobnosti budou stanoveny mezi guvernérem Dalmácie Giuseppe Bastianini a Orazi.[12]

V srpnu 1941 komisař KPJ pro okres Lika, Gojko Polovina, uvedl, že prvky „Velkého Srbska“ v rámci povstání se pokoušely dosáhnout kontaktů s vládou NDH pomocí kontaktů Rađenoviće.[14] Podle vůdce partyzánů Kosta Nađ Rađenović byl v přátelském vztahu s ministrem vnitra NDH Andrija Artuković více než 30 let a hrál roli v pomoci Artukovićovi uprchnout z Jugoslávie po roce 1932 Velebitské povstání.[15]

Spolupráce s Italy

V polovině ledna 1942 se Italové dohodli s několika četnickými vůdci, aby je udrželi přátelsky a pro paralelní nebo kombinované operace proti partyzánům. První četnický vůdce, který tak učinil, byl Rađenović.[16] Spolu s Đujićem se Rađenović denně stýkal s italským plukovníkem Carabinieri.[17]

Poznámky pod čarou

  1. ^ A b Jareb a prosinec 2011, str. 759.
  2. ^ Payne 1996, str. 325.
  3. ^ Tomasevich 1975, str. 43–47, 54, 64–70.
  4. ^ Tomasevich 1975, str. 70–72.
  5. ^ Tomasevich 2001, str. 52.
  6. ^ Tomasevich 2001, str. 233.
  7. ^ Tomasevich 2001, str. 234–237.
  8. ^ Hoare 2007, s. 20–24.
  9. ^ Tomasevich 2001, str. 381.
  10. ^ Tomasevich 2001, str. 397–398.
  11. ^ Jelić-Butić 1986, str. 33.
  12. ^ A b Popović, Lolić a Latas 1988, str. 33.
  13. ^ Milazzo 1975, str. 50–51.
  14. ^ Popović, Lolić a Latas 1988, str. 41.
  15. ^ Popović, Lolić a Latas 1988, str. 43.
  16. ^ Tomasevich 2001, str. 255.
  17. ^ Popović, Lolić a Latas 1988, str. 27.

Reference

  • Hoare, Marko Attila (2007). Dějiny Bosny: od středověku do současnosti. Londýn, Velká Británie: Saqi. ISBN  978-0-86356-953-1.
  • Jareb, Mario (prosinec 2011). "Prilog raspravi o karakteru ustanka od 27. srpnja 1941. godine" [Příspěvek k debatě o povaze povstání ze dne 27. července 1941]. Časopis za suvremenu povijest [Recenze soudobých dějin]. Záhřeb, Chorvatsko: Chorvatský historický institut. 43 (3): 751–771. ISSN  0590-9597. Citováno 18. září 2016.
  • Jelić-Butić, Fikreta (1986). Četnici u Hrvatskoj, 1941–1945 [Chetnikové v Chorvatsku, 1941–1945] (v srbochorvatštině). Záhřeb, Jugoslávie: Globus. ISBN  978-86-343-0010-9.
  • Latas, Branko; Dželebdžić, Milovan (1979). Četnički pokret Draže Mihailovića 1941–1945 [Četnické hnutí Draži Mihailoviće 1941–1945] (v srbochorvatštině). Bělehrad, Jugoslávie: Beogradski izdavačko-grafički zavod [Bělehradský vydavatelský a grafický institut]. OCLC  7169249.
  • Milazzo, Matteo J. (1975). Četnické hnutí a jugoslávský odpor. Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press. ISBN  978-0-8018-1589-8.
  • Payne, Stanley G. (1996). Historie fašismu, 1914–1945. Madison, Wisconsin: University of Wisconsin Press. ISBN  978-0-299-14873-7.
  • Popović, Jovo; Lolić, Marko; Latas, Branko (1988). Stokalo, Vladimir (ed.). Pop izdaje [Problematika kněze] (v srbochorvatštině). Záhřeb, Jugoslávie: Stvarnost. ISBN  978-86-7075-039-5.
  • Ramet, Sabrina P. (2006). Tři Jugoslávie: budování státu a legitimace, 1918–2005. Bloomington, Indiana: Indiana University Press. ISBN  978-0-253-34656-8.
  • Tomaševič, Jozo (1975). Válka a revoluce v Jugoslávii, 1941–1945: Chetnikové. Stanford, Kalifornie: Stanford University Press. ISBN  978-0-8047-0857-9.
  • Tomasevich, Jozo (2001). Válka a revoluce v Jugoslávii, 1941–1945: Povolání a spolupráce. Stanford, Kalifornie: Stanford University Press. ISBN  978-0-8047-3615-2.