Jihoafrický insolvenční zákon - South African insolvency law

Insolvence v jihoafrickém právu odkazuje na stav snížené právní způsobilosti (capitis diminutio) uložená soudy osobám, které nejsou schopny splácet své dluhy nebo (což se rovná stejné věci), jejichž závazky převyšují jejich aktiva. Snížená právní způsobilost úpadce má za následek zbavení některých jeho důležitých právních schopností a práv v zájmu ochrany dalších osob, zejména obecného orgánu stávajících věřitelů, ale také potenciálních věřitelů. Úpadek je pro úpadce rovněž přínosem v tom, že mu v určitých ohledech poskytuje úlevu.^[1]

Obecně a každodenně je člověk v platební neschopnosti, když není schopen splácet své dluhy. Z právního hlediska je však testem platební neschopnosti to, zda dlužníkovy závazky, spravedlivě odhadnuté, převyšují jeho spravedlivě oceněná aktiva. Neschopnost splácet dluhy je nanejvýš pouhým důkazem a sama o sobě platební neschopností.

S osobou, která nemá dostatečná aktiva ke splnění svých závazků, se sice za účelem platební neschopnosti nevyhovuje, ale není s ní zacházeno jako s platební neschopností pro právní účely, ledaže by její majetek byl zabaven soudním rozhodnutím. Příkaz k zabavení je formální prohlášení, že dlužník je v platební neschopnosti. Příkaz je vydán buď z podnětu samotného dlužníka (dobrovolné vydání), nebo z podnětu jednoho nebo více věřitelů dlužníka (povinné zabavení).

Termín „zabavení“ by měl být používán pouze s odkazem na majetek dané osoby. Zabavuje se majetek dlužníka, nikoli samotný dlužník. Na druhé straně může být jak majetek dlužníka, tak samotný dlužník řádně popsán jako platební neschopnost.

Pokud se k popisu dlužníka používá slovo „insolvence“, má to dva možné významy - buď

1. že majetek dlužníka byl zabaven; nebo
2. že jeho závazky převyšují jeho aktiva.

Pojem „dostat se do platební neschopnosti“ má tedy širší význam než „být zabaven“.

Účel pořadí sekvestrace

Hlavním účelem příkazu k obstavení je dosáhnout spravedlivého a spravedlivého rozdělení aktiv dlužníka tam, kde nestačí k uspokojení pohledávek všech jeho věřitelů.

Výkon majetku dlužníka, který je v platební neschopnosti, nevyhnutelně vede k tomu, že jeden nebo několik věřitelů bude vyplaceno a zbytek dostane jen málo nebo vůbec nic. Právní aparát, který začíná fungovat sekvestrací, je navržen tak, aby zajistil, že jakýkoli majetek, který má dlužník, bude zlikvidován a rozdělen mezi všechny jeho věřitele v souladu s předem stanoveným (a spravedlivým) pořadím preferencí.

Zákon vychází z předpokladu, že jakmile je vydán příkaz k sekvestraci, je stanoveno concursus creditorum („sdružování věřitelů“) a že zájmy věřitelů jako skupiny mají přednost před zájmy jednotlivých věřitelů.

Dlužník se zbaví svého majetku a nesmí jej zatěžovat žádnými dalšími dluhy. Právo věřitele vymáhat svou pohledávku v plné míře soudním řízením se nahrazuje jeho právem, po prokázání pohledávky proti platební neschopnosti, podílet se se všemi ostatními prokázanými věřiteli na výnosu z majetkových hodnot.

Kromě toho, co zákon povoluje, nelze učinit nic, co by mělo za následek zmenšení majetkových hodnot nebo poškození práv věřitelů.

„Předmětem zákona,“ rozhodl soud ve věci Walker v. Syfret NO, „je zajistit řádné rozdělení aktiv mezi věřitele v pořadí podle jejich preferencí [...]. Pořadí sekvestrace krystalizuje pozici insolventa; ruka zákona je položena na pozůstalost a je nutno okamžitě zohlednit práva obecného orgánu věřitelů. Jediný věřitel poté nemůže uzavřít žádnou transakci, pokud jde o záležitosti týkající se nemovitostí, na újmu obecného orgánu. Pohledávka každého věřitele musí být vyřízena tak, jak existovala při vydání příkazu. “

Základní koncepty

Zákon stanoví, že „majetek“ dlužníka lze zabavit.

Majetek

Majetek je obvykle popisován jako soubor aktiv a pasiv, ale dlužník, který má pouze závazky, může být považován za majitele pro účely zabavení.^[2]

Dlužník

„Dlužníkem“ se pro účely tohoto zákona rozumí „osoba nebo společnost nebo pozůstalost osoby nebo společnosti, která je dlužníkem v obvyklém smyslu slova, s výjimkou právnické osoby nebo společnosti nebo jiné sdružení osob, které lze uvést do likvidace podle zákona o společnostech. “

Subjekt nebo sdružení osob je považováno za „dlužníka v obvyklém slova smyslu“, pokud je schopno vlastnit majetek a mít dluhy.^[3] Subjekty, které mohou být umístěny do likvidace podle zákona o obchodních společnostech, jsou

• společnost;
• „externí“ společnost; a
• "Jakýkoli jiný orgán společnosti."

„Tělo společnosti“ v této souvislosti označuje právnickou osobu nebo univerzitu.

Pojem „dlužník“ tedy zahrnuje následující:

• fyzická osoba;
• partnerství (dokonce i takové, jehož členy jsou všechny právnické osoby);
• zesnulá osoba a osoba nezvládající své vlastní záležitosti;
• externí společnost, která nespadá pod definici „externí společnosti“ v zákoně o společnostech (jako zahraniční společnost, která nemá v zemi usazené sídlo); a
• subjekt nebo sdružení osob, které není právnickou osobou, například důvěra.

Příslušnost soudu

V případě úpadku může rozhodnout pouze provinční odbor nebo místní odbor Nejvyššího soudu. (V některých případech má však jurisdikci smírčí soud, například stíhání za trestné činy podle tohoto zákona.)

Ve smyslu článku 149 má soud pravomoc „nad dlužníkem a ve vztahu k pozůstalosti dlužníka“

• pokud má v den podání žádosti o dobrovolné vydání nebo povinné zabavení majetku dlužníka u soudního registrátora dlužník bydliště nebo je vlastníkem nemovitosti nebo má na ni právo, nachází se v jurisdikci soudu ; nebo
• pokud dlužník kdykoli během dvanácti měsíců bezprostředně předcházejících podání žádosti obvykle pobýval nebo vykonával činnost v jurisdikci soudu.

Ústavní přehled

Ústava poskytuje základ pro reformu veškerého jihoafrického práva. Je to nejvyšší zákon a obsahuje listinu práv, podle níž lze testovat platnost všech zákonů.

Insolvenční zákony představují potenciální hrozbu pro řadu základních práv, jako je právo na rovnost, svobodu a bezpečnost osoby, soukromí, přístup k informacím, majetku a správní opatření.

Ústavní soud byl vyzván, aby posoudil ústavní platnost několika insolvenčních ustanovení, např

• oddíl 21 insolvenčního zákona (potvrzeno v Harksen v. Lane NO); a
• § 66 odst. 3 insolvenčního zákona (vydaný ve věci De Lange v. Smuts NO za neplatný v rozsahu, v jakém zmocňoval předsedajícího úředníka při výslechu, který není soudcem ani soudcem, aby vydal zatykač).

Otázka ústavní neplatnosti zahrnuje dvojí šetření:

1. Je toto ustanovení v rozporu se základním právem?
2. Pokud ano, je omezení rozumné a ospravedlnitelné v otevřené a demokratické společnosti založené na lidské důstojnosti, rovnosti a svobodě?

Při rozhodování o druhém problému je třeba vzít v úvahu všechny relevantní faktory, včetně

• povaha práva;
• důležitost účelu omezení;
• povaha a rozsah omezení;
• vztah mezi omezením a jeho účelem; a
• méně omezující prostředky k dosažení účelu.

Pouze v případě, že ustanovení není ani rozumné, ani ospravedlnitelné s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům, lze vyvodit závěr, že je protiústavní.

Kodonování nesrovnalostí nebo nedodržování formalit

Strana, která podává žádost nebo podniká kroky ve smyslu zákona, někdy vynechá předepsané podrobnosti nebo nebude jednat ve stanovené lhůtě nebo se dopustí jiného procesního porušení. Když k tomu dojde, je důležité zjistit, zda je to, co bylo provedeno, neplatné z důvodu vady nebo nesrovnalosti.

Výchozím bodem je článek 157 odst. 1, který stanoví, že „nic provedeného podle zákona nebude neplatné z důvodu formální vady nebo nesrovnalosti, ledaže by tím byla způsobena podstatná nespravedlnost, kterou podle soudu nelze napravit. jakýmkoli rozhodnutím soudu. “ Účinek je následující:

• Pokud formální vada nezpůsobila podstatnou nespravedlnost, je příslušný procesní krok platný. Říká se, že za těchto okolností může soud vadu omluvit, ale zdá se to nesprávné, protože paragraf 157 nepriznává soudu pravomoc omlouvat vady.^[4]
• Pokud formální vada způsobila podstatnou nespravedlnost, ale újmu věřitelům lze podle názoru soudu napravit vhodným příkazem, pak vada není fatální - samozřejmě za předpokladu, že dotčená strana dodržuje opravné pořadí.
• Pokud formální vada vyústila v podstatnou nespravedlnost a újmu na věřitelích nelze vyléčit žádným soudním příkazem, pak je procesní krok neplatný.

Postup

Existenci majetku dlužníka lze zabavit dvěma způsoby:

1. Věřitel nebo věřitelé (nebo jejich zástupce) se mohou obrátit na soud s žádostí o zabavení majetku dlužníka (čl. 9 odst. 1). Tomu se říká povinné zabavení.
2. Samotný dlužník (nebo jeho zmocněnec) může u soudu požádat o přijetí vydání svého majetku (čl. 3 odst. 1). Toto se nazývá dobrovolná kapitulace.

Postup a požadavky pro každou metodu se liší v materiálních ohledech (ačkoli důsledky pořadí sekvestrace jsou v obou případech stejné).

Dobrovolná kapitulace

Žádost dlužníka o zabavení jeho majetku ve prospěch věřitelů se nazývá „dobrovolné vydání“ majetku. Soud může vzdání přijmout, pokud dlužník mimo jiné prokáže, že jeho závazky převyšují jeho aktiva. Cílem dlužníka při vzdání se majetku je zpravidla uniknout finanční situaci, která se stala nesnesitelnou. Bylo však zdůrazněno, že „mechanismus dobrovolné kapitulace byl primárně navržen ve prospěch věřitelů, a nikoli pro úlevu obtěžovaných dlužníků“.^[5] Soud se proto musí přesvědčit, že předání bude ve prospěch věřitelů.

Kdo se může přihlásit?

O vydání uvedených statků mohou požádat následující osoby:

• V případě pozůstalosti fyzické osoby může požádat sám dlužník nebo jeho zástupce. Pokud se zástupce přihlásí, musí být k tomu výslovně oprávněn.
• V případě pozůstalosti zesnulého dlužníka může požádat exekutor.
• V případě pozůstalosti dlužníka, který není schopen spravovat své vlastní záležitosti, se může obrátit strana pověřená správou pozůstalosti.
• V případě partnerské nemovitosti se mohou přihlásit všichni členové partnerství, kteří mají bydliště v republice, nebo jejich zástupce.
• V případě společného jmění manželů, kteří se vzali ve společném jmění, mohou požádat oba manželé.

Požadavky

Soud může přijmout vydání majetku dlužníka, pouze pokud je uspokojeno

• že majetek dlužníka je ve skutečnosti v platební neschopnosti;
• že dlužník vlastní realizovatelný majetek v dostatečné hodnotě k pokrytí všech nákladů na zabavení, který bude ve smyslu zákona splatný z volného zbytku jeho majetku; a
• toto zabavení bude výhodné pro věřitele.

Kromě toho musí být soud přesvědčen, že byly dodrženy určité předběžné formality.

Platební neschopnost dlužníka

Dlužník je v platební neschopnosti, pokud výše jeho celkových závazků přesahuje hodnotu všech jeho aktiv.

Rozsah aktiv a pasiv dlužníka je obecně určen odkazem na výkaz o věcech, který je povinen připravit a založit, ale soud není vázán oceněním ve výkazu;^[6] může dojít ke zjištění platební neschopnosti, i když z prohlášení vyplývá, že jeho aktiva převyšují jeho závazky.

Zkouší se, zda je prokázáno, že dlužník nemá prostředky k úplnému splacení svých dluhů, a zda je nepravděpodobné, že aktiva budou pro tento účel dostatečně realizována.^[7]

Volný zbytek dostatečný k úhradě nákladů na sekvestraci

„Náklady na zabavení“ zahrnují nejen náklady na předání, ale také všechny obecné náklady na správu.

„Volné reziduum“ je v části 2 definováno jako „ta část statku, na kterou se nevztahuje žádné právo preference z důvodu zvláštní hypotéky, právního hypotéky, zástavy nebo zádržného práva.“ Zahrnuje zůstatek výnosů z zatíženého majetku po propuštění z břemen.

Pro účely výpočtu množství volného zbytku na statku je tedy třeba vzít v úvahu přebytek hodnoty zatíženého majetku nad částkou zatížení. „Je nutné,“ rozhodl soud ve věci Ex parte Van Heerden, „aby bylo možné přebytek výnosů z nemovitého majetku po uspokojení hypotečních zástavních listů, které na ně mají přednostní nárok, považovat za„ volné reziduum “v rámci význam tohoto výrazu, jak je použit v zákoně. “ Definici „volného zbytku“ je třeba chápat tak, že odkazuje na tu část statku, která je v likvidaci a která nepodléhá žádnému právu preference. Při odhadu volného zbytku v nemovitosti lze do takového odhadu zahrnout přebytek hodnoty nemovitého majetku nad částkou na něj založenou hypotékou.

Součástí volného zbytku je také zboží zakoupené dlužníkem v rámci transakce na splátky, pokud jeho tržní hodnota převyšuje nevyrovnaný zůstatek transakce.

Logickým výsledkem požadavku, že dlužník musí vlastnit dostatečný majetek, aby mohl uhradit náklady na zabavení, je, že dlužník, který nemá žádný majetek, pouze závazky, se nemůže vzdát svého majetku.

Pokud je zřejmé, že volný zbytek není dostatečný, musí soud žádost zamítnout. Nedostatek nelze vyléčit poskytnutím záruky, protože záruka nemá za následek vytvoření aktiva v majetku dlužníka. Pokud však není jisté, zda je volný zbytek dostatečný, může soud žádosti vyhovět, pokud byla poskytnuta záruka na náklady. Záruka se v takovém případě považuje za odstranění nejistoty.

Sekvestrace má být výhodou pro věřitele

Dlužník musí prokázat, že zabavení bude ve prospěch věřitelů, zatímco v žádosti o povinné zabavení musí věřitel prokázat pouze to, že existuje důvod se domnívat, že tomu tak bude. Břemeno je tedy namáhavější v případě dobrovolného předání než v případě povinného zabavení.

Jedním z důvodů je to, že od dlužníka lze běžně očekávat, že poskytne podrobný popis své vlastní finanční situace, zatímco sekvestující věřitel by k těmto informacím obecně neměl přístup.

Dalším důvodem je snížení stále existujícího rizika, že dlužník zneužije postup zabavení a uchýlí se k zabavení, pokud má pro věřitele malý nebo žádný skutečný přínos a jednoduše poskytuje dlužníkovi způsob, jak se zbavit svých závazků.

Předběžné formality

Kroky, které je třeba dodržet před podáním žádosti o vydání, jsou uvedeny v části 4. Formální vady nemusí nutně zneplatnit žádost.

Oznámení o záměru vzdát se

Prvním krokem, který má učinit dlužník, který se chce vzdát svého majetku, je zveřejnění oznámení o vzdání se ve vládním věstníku a v novinách, které se šíří v soudním obvodu, kde má bydliště (nebo, pokud je obchodníkem, v novinách cirkulující v okrese, kde má hlavní místo podnikání). Oznámení musí v zásadě odpovídat formuláři A a musí být uvedeno

• celé jméno, adresu a zaměstnání dlužníka;
• datum a konkrétní rozdělení Vrchního soudu, před kterým bude podána žádost o přijetí předání; a
• kdy a kde bude ležet prohlášení dlužníka o kontrole, jak to vyžaduje zákon.

Účelem oznámení je upozornit všechny věřitele na zamýšlenou žádost pro případ, že by proti ní chtěli vznést námitku. Z toho vyplývá, že oznámení musí být zveřejněno v novinách v obvyklém smyslu. Co kdyby noviny vyšly v hebrejštině a byly věnovány pouze židovským zájmům, jako v Ex parte Goldman? Odpověď je, že by to nestačilo. Noviny musí odpovídat obecným zájmům.

Co když jsou všichni věřitelé v KwaZulu Natal (KZN), ale dlužník se právě přestěhoval do oblasti Western Cape, jako v případě ex parte Barton? Soud rozhodl, že by mělo být zveřejněno v KZN, protože jeho účelem je informovat věřitele.

Zveřejnění oznámení o kapitulaci lze prokázat čestným prohlášením přiloženým k výtiskům příslušného vládního věstníku a novin.

Lhůty

Zveřejnění oznámení ve vládním věstníku a novinách musí být provedeno nejpozději třicet dní a ne méně než čtrnáct dní před datem uvedeným v oznámení jako den projednání žádosti.

Účelem čtrnáctidenní lhůty je zajistit, aby věřitelé měli dostatečnou příležitost nahlédnout do prohlášení o věcech, a rozhodnout, zda proti žádosti podají námitky. Cílem zákonodárce při stanovení třicetidenní lhůty bylo zajistit, aby dlužníci nebyli schopni podat výpovědní lhůtu několik měsíců předem, a tak zabránit věřitelům ve vymáhání exekuce a mezitím rozptýlit veškerý svůj majetek. Nedodržení přísně lhůty třetího dne bylo většinou považováno za fatální pro aplikaci. Ve věci Ex parte Harmse měl soud za to, že selhání je formální vadou nebo nesrovnalostí, jak stanoví čl. 157 odst. 1, a proto nevyvolává neplatnost žaloby, ledaže by způsobila podstatnou nespravedlnost, kterou nelze napravit soudním příkazem.

Oznámení věřitelům a dalším stranám

Do sedmi dnů od zveřejnění oznámení o předání musí dlužník předložit kopie oznámení všem věřitelům, jejichž adresy jsou známy, a dalším stranám, včetně zaměstnanců. Soulad s tímto požadavkem lze prokázat čestným prohlášením (vydaným buď dlužníkem nebo jeho právním zástupcem) s podrobnostmi o přijatých krocích.^[8]

Oznámení každému věřiteli

Dlužník musí doručit kopii oznámení každému ze svých věřitelů. Účelem tohoto požadavku je poskytnout další ochranu věřitelům, kteří mohou chtít žádost napadnout nebo podniknout kroky k ochraně svých zájmů. Pokud tak neučiní, může to být pro aplikaci osudné, i když soudy mohou být připraveny omluvit nedodržení časového období.

Oznámení odborovým svazům a zaměstnancům

Dlužník musí zaslat kopii oznámení každému registrovanému odborovému svazu, který zastupuje jeho zaměstnance. Dlužník musí navíc vypovědět samotné zaměstnance. Zaměstnanci musí být upozorněni na vývěsce, pokud k nim mají zaměstnanci přístup, nebo na přední bráně nebo dveřích obchodních prostor dlužníka, a musí být umístěni u odborů, které zaměstnance zastupují.

Oznámení SARS

Dlužník je dále povinen zaslat kopii oznámení poštou na South African Revenue Service (SARS).

Příprava a podání výkazu věcí

Příprava prohlášení

Prohlášení o věcech uvedené v oznámení o předání musí být v zásadě koncipováno v souladu s formulářem B v prvním seznamu. Zahrnuje následující:

• rozvaha;
• seznam nemovitých aktiv s odhadovanou hodnotou každého aktiva a podrobnostmi o hypotékách na aktiva - příloha I;
• seznam veškerého movitého majetku, který není uveden v přílohách III nebo V (viz níže), s uvedením hodnoty každého zmíněného aktiva - příloha II;^[9]
• seznam dlužníků s jejich bydlištěmi a poštovními adresami, podrobnosti o každém dluhu a odhad míry, do jaké jsou dluhy „dobré“ nebo „špatné nebo pochybné“ - příloha III;^[10]
• seznam věřitelů, jejich adresy a údaje o každé pohledávce a jakémkoli zajištění k ní drženém - příloha IV;^[11]
• seznam veškerých movitých věcí zastavených, zástavních, podléhajících zástavnímu právu nebo zabavených při výkonu rozhodnutí - příloha V;^[12]
• seznam a popis každé účetní knihy, kterou dlužník použil v době oznámení o vzdání se nebo zabavení nebo v době, kdy přestal podnikat - příloha VI;
• podrobné prohlášení o příčinách platební neschopnosti dlužníka - příloha VI;
• určité osobní údaje o dlužníkovi, včetně podrobností o jakékoli předchozí platební neschopnosti a rehabilitaci - příloha VIII; a
• čestné prohlášení vydané dlužníkem (nebo osobou žádající jeho jménem), kterým se ověřuje, zda je prohlášení o věcech pravdivé a úplné a že každá odhadovaná částka v něm obsažená je odhadnuta spravedlivě a správně.^[13]

Velitel může po obdržení výpisu věcí zvlášť nařídit žadateli, aby si jakýkoli majetek v něm uvedený ocenil místopřísežným odhadcem nebo osobou, kterou pro tento účel určil (čl. 4 odst. 4). Soud může při posuzování žádosti o předání požadovat nezávislé ocenění (Ex parte Prins a další 1921 CPD 616). Při neexistenci jakéhokoli pokynu ze strany velitele nebo soudu není dlužník ze zákona povinen získat nezávislé ocenění na podporu hodnot uvedených v jeho prohlášení (pokud tak učiní zbytečně, náklady na ocenění nebudou povoleny, protože část nákladů na zabavení: Ex parte Kruger 1947 (2) SA 130 (SWA)), ale může být k tomu účinně donucen, pokud se spoléhá na očekávané výnosy jednoho aktiva, aby prokázal, že zabavení bude výhoda věřitelů. Ve věci Ex parte Anthony en 'n ander en ses soortgelyke aansoeke 2000 (4) SA 116 (C) bylo rozhodnuto, že žadatel, který se dovolává skutečnosti, že má nemovitý majetek, který může být prodán ve prospěch jeho věřitelů, musí zahrnovat důkazy od znalce prokazující pravděpodobný výnos z nemovitosti při nuceném prodeji (viz také Ex parte Mattysen et uxor (vedlejší účastník First Rand Bank Ltd) 2003 (2) SA 308 (T) 312; Ex parte Bouwer a podobné žádosti (výše) 388—9; Investec Bank Ltd & another v Mutemeri & another 2010 (1) SA 265 (GSJ) 271; Naidoo & another v Matlala NO & others 2012 (1) SA 143 (GNP) 155).

V případě současného vzdání se partnerské nemovitosti a soukromé nemovitosti partnera musí být pro každou nemovitost vypracováno samostatné prohlášení o věcech (viz 20.1). Náklady na přípravu výkazu věcí jsou součástí nákladů na zabavení, a jsou proto splatné z pozůstalosti.

Podání výpisu

Prohlášení o záležitostech s podpůrnými dokumenty musí být podáno ve dvou vyhotoveních v kanceláři magisterského studia (čl. 4 odst. 3). Pokud dlužník bydlí nebo podniká v soudním obvodu, kde není magisterský úřad, musí předložit další kopii prohlášení v kanceláři soudce tohoto okresu (čl. 4 odst. 5). Tento druhý požadavek se nevztahuje na dlužníka s bydlištěm v okrese Wynberg, Simonstown nebo Bellville v oblasti Western Cape. Zpráva o věcech musí být k dispozici věřitelům k nahlédnutí po celou dobu úředních hodin po dobu 14 dnů uvedenou v oznámení o předání (čl. 4 odst. 6). Po uplynutí inspekční lhůty vydá velitel a soudce (pokud s ním výpověď spočívala) osvědčení v tom smyslu, že výpověď byla řádně stanovena pro kontrolu, jak je uvedeno v oznámení o předání, a zda byly vzneseny námitky. věřitelé. Toto osvědčení musí být podáno u registrátora před vyslechnutím žádosti.

Ve věci Ex parte Viviers et uxor (vedlejší účastník Sattar) 2001 (3) SA 240 (T) soud připustil, že dlužník, který se již neúspěšně pokusil o vydání svého majetku, může podat stejné prohlášení o věcech, jaké použil v předchozím neúspěšná žádost za předpokladu, že příslušné skutečnosti a důvody předání zůstanou nezměněny. Podle názoru soudu při neexistenci ustanovení zákona nebo jiného orgánu, který by právně bránil tomu, aby byly tytéž podstatné skutečnosti použity vícekrát, nebyl důvod, proč by dlužník nemohl znovu použít své předchozí prohlášení o věcech.

Žádost o vydání

Žádost o vydání se podává formou oznámení podporovaného čestným prohlášením. Účelem zakladatelského čestného prohlášení je přesvědčit soud o hmotněprávních požadavcích a ukázat, že předběžné procesní požadavky byly splněny.

Žádost by měla být podána u soudu před podáním žádosti; žadatel se s ním nemusí v den podání žádosti jednoduše dostavit. Musí to být na roli.

Kopii žádosti je třeba předat „konzultující straně“, kde je dlužník vlastníkem firmy. Konzultující stranou bude obvykle odborová organizace. Konzultující musí dostat úplnou kopii přihlášky, nejen oznámení o pohybu.

Pokud si věřitel přeje vznést proti žádosti námitku, musí před projednáním žádosti předložit protichůdná čestná prohlášení (i když mohou být podle okolností přijata dne); dlužník pak může dodat odpovědná čestná prohlášení.

Soud po projednání žádosti může

• přijmout vzdání se (v takovém případě je dlužník prohlášen za platební neschopného);
• odmítnout vzdání se (v takovém případě se dlužník obnoví ve své pozici před zveřejněním oznámení o vzdání se, což znamená, že přestane platit odklad exekuce a že věřitelé mohou vůči dlužníkovi vykonat exekuci); nebo
• odložit záležitost.

Soud má uvážení ohledně výše uvedeného. Konkrétně, i když jsou splněny všechny náležitosti, má soud stále diskreční pravomoc zamítnout žádost, například v případě zneužití procesu, nebo pokud to nebude ve prospěch věřitelů, protože neexistují dostatek aktiv k pokrytí závazků. Dalším příkladem je Ex parte Logan.

Dopad oznámení o kapitulaci

Zůstat v realizaci prodeje

Po zveřejnění oznámení ve vládním věstníku je nezákonné, aby šerif prodával jakýkoli majetek v majetku, který byl zabaven na základě exekučního příkazu nebo jiného podobného procesu, pokud šerif nemohl o zveřejnění vědět. Soud však může nařídit pokračování prodeje přiděleného majetku, pokud hodnota nemovitosti nepřesáhne R5 000 a pokud by to bylo ve prospěch věřitelů. Mohou pokračovat další občanskoprávní řízení. Například mohou být stále povoleny soudní příkazy.

Po dobu trvání zákazu není stanovena žádná lhůta, zdá se však, že trvá až do dne, kdy bude o žalobě rozhodnuto soudem.

Zveřejnění oznámení o předání nemá žádný vliv na další občanskoprávní a trestní řízení. Mohou pokračovat. Lze učinit přílohu o výkonu rozhodnutí, přestože skutečný prodej v exekuci je pozastaven.

Lze jmenovat kurátora

Bez ohledu na zveřejnění oznámení o vzdání se dlužník stále může svobodně nakládat se svým majetkem podle svého výběru. Může jej například prodat nebo předat hypoteční zástavní list.

Jako záruku proti ztrátě jeho majetku dlužníkem po zveřejnění oznámení o kapitulaci může velitel ustanovit kurátorskou bonis k majetku dlužníka. Myšlenkou by zde bylo zabránit podezřelému dlužníkovi (podezřelému, tj. Pánovi), aby rozptýlil svá aktiva.

Kurátor je poté povinen převzít pozůstalost do své úschovy a převzít kontrolu nad jakýmkoli obchodem nebo podnikem dlužníka, jak může nařídit velitel.

Pozůstalost zůstává svěřena dlužníkovi, protože kurátor je pouze v pozici správce. Je povinen otevřít bankovní účet a vztahují se na něj v tomto ohledu stejná ustanovení jako na správce.

Potenciální povinné zabavení

Pokud po zveřejnění oznámení o předání dlužník nepodá prohlášení o svých záležitostech nebo podá prohlášení, které je věcně nesprávné nebo neúplné, nebo ve stanovený den nepodá návrh u soudu, a oznámení není-li kapitulace řádně vzata zpět, dlužník se dopustí úpadku, který opravňuje věřitele k podání žádosti o povinné zabavení jeho majetku.

Žádné odvolání oznámení bez souhlasu

Oznámení o kapitulaci, zveřejněné ve vládním věstníku, nelze odvolat bez písemného souhlasu Pána. Dlužník může požádat Master o jeho souhlas a Master je povinen jej udělit, pokud se mu to zjeví

• že oznámení bylo zveřejněno v dobré víře; a
• že existuje dobrý důvod pro jeho stažení.

Odstoupení nabývá účinnosti zveřejněním oznámení o odstoupení spolu se souhlasem magisterského studia ve vládním věstníku a v novinách, ve kterých bylo oznámení zveřejněno.

Uplynutí oznámení o kapitulaci

Oznámení o kapitulaci zaniká

• pokud soud nepřijme vydání;
• pokud je oznámení o předání řádně vzato zpět ve smyslu zákona; nebo
• pokud dlužník nepodá žádost o vydání do čtrnácti dnů po dni inzerovaném jako datum projednání žádosti.

Pokud byl jmenován kurátorský bonis, který se stará o majetek dlužníka, musí být dlužníkovi obnovena kontrola nad majetkem, jakmile se velitel ujistí, že byla učiněna dostatečná opatření k úhradě všech nákladů vzniklých kurátorovi.

Diskreční pravomoc soudu

I když je soud přesvědčen, že podmínky byly splněny a že byly dodrženy předběžné formality, stále má diskreční pravomoc odmítnout vydání.^[14] Následují příklady faktorů, které mohou ovlivnit soud při zamítnutí žádosti:

• Dlužník projevil hrubou extravaganci a narážel na dluhy v domýšlivém měřítku, a to i poté, co proti němu byl vydán rozsudek (Ex parte Logan).
• The debtor's creditors are being accommodating, not pressing him for payment, and are willing to give him time or to accept payment in monthly instalments.
• The debtor had an ulterior motive in applying for surrender: for example, to avoid paying or to defeat the rights of a particular creditor (Ex parte Van den Berg).
• The debtor failed to give a full and frank account of his financial position.
• The debtor's papers were deficient in a number of respects (Ex parte Harmse), in which case the danger looms of costs de bonis propriis.

Compulsory sequestration

The second way in which a debtor's estate may be sequestrated is by compulsory sequestration. Whereas an application for voluntary surrender is made by the debtor himself, an application for compulsory sequestration is made by one or more creditors.

To have the requisite standing to apply for such a sequestration, a creditor must have a liquidated claim of not less than R100 (or, where the application is by two or more creditors, not less than R200 in aggregate). The court may grant an application for the sequestration of a debtor's estate is it is satisfied, and the applicant creditor has proved,

• that the applicant has established a claim which entitles him, in terms of section 9(1), to apply for sequestration of the debtor's estate;
• that the debtor is in fact insolvent (which would require the applicant to have access to debtor's state of affairs), or has committed an "act of insolvency;" a
• that there is reason to believe that it will be to the advantage of creditors of the debtor if his estate is sequestrated.

The aim of the creditor in such an application is, as a rule, to obtain payment of a debt, or at least part payment. The onus of satisfying the court of these three matters rests on the sequestrating creditor: There is no onus on the debtor to disprove any element.

Locus standi

Section 9(1) allows proceedings for the compulsory sequestration of a debtor's estate to be instituted by

• a creditor (or his agent) who has a liquidated claim against the debtor for not less than R100; nebo
• two or more creditors (or their agents) who in aggregate have liquidated claims against the debtor amounting to not less than R200.

The fact that a creditor holds security for his claim does not debar him from applying, even if the value of the security exceeds the amount of the claim.

An agent who applies on behalf of the creditor must be authorised to do so. Lack of authority cannot be cured by ratification once the application has been launched.

A liquidated claim is a monetary claim, the amount of which must be fixed by agreement or judgment.

Act of insolvency

Although a creditor may have good reason for believing the debtor is insolvent, he will usually not be in a position to prove that the debtor's liabilities exceed his assets. If, however, the creditor can establish that the debtor has committed one or more “act” of insolvency, he may seek an order sequestrating the debtor's estate without having to prove that the debtor is insolvent. Therefore, a debtor's estate may be sequestrated even though he is technically solvent.

An act of insolvency need not be committed vis-à-vis the sequestrating creditor. Section 9(1) gives any creditor of the debtor the right to apply for sequestration once the debtor commits an act of insolvency—whether or not the debtor directed the act at the creditor concerned or intended it to have any bearing on that creditor's affairs.

An act of insolvency committed by a spouse in a marriage in community of property operates as an act of insolvency by both spouses, and is therefore a good basis for sequestration of the joint estate.

An act of insolvency may be proved and relied upon even though it is contained in a communication that would ordinarily be privileged from disclosure, such as an offer marked “without prejudice.”

Conduct designated acts of insolvency

s 8(a): Absence from Republic or dwelling

The Act provides that a debtor has committed an act of insolvency “if he leaves the Republic or, being out of the Republic, remains absent from it, or departs from his dwelling or otherwise absents himself, with intent by doing so to evade or delay payment of his debts.”

The creditor must establish the debtor's intention to evade or delay payment of his debts. Proof of departure or absence is not sufficient, because there may be other reasons (employment, for example) why he left.

A factor from which the intention to evade or delay payment may be inferred is that the debtor made an appointment to make a payment and then departed without keeping it. In Abell v Strauss, Abel applied to sequestrate the estate of Strauss, a taxi driver, on the ground that he had committed an act of insolvency in terms of section 8(a), in that he had departed from his dwelling with the intention of evading or delaying the payment of his debts. The court considered that Strauss's frequent absences from his dwelling might be attributed as much to the demands of his occupation as to an intention to avoid payment. In the court's view, it could not be inferred that Strauss had committed the act of insolvency alleged.

In Bishop v Baker, the creditor averred that the debtor had left South Africa with the intention of evading or delaying payment of her debts. She had sailed from Durban to New Zealand, and had sold her property and furniture before doing so. The debtor alleged that she had left because her doctor had advised her to get away to prevent her medical condition from deteriorating further. She had been constantly undergoing medical and surgical treatment since having been bitten by a dog, and was embarrassed by her disfigurement. Furthermore, her daughter lived in New Zealand. The court accepted the debtor's version. It was not satisfied that an “act of sequestration” was proved. The provisional sequestration order was accordingly discharged.

In Estate Salzman v Van Rooyen, the debtor, a company director, left for another town (Cape Town) ostensibly for the purpose of visiting his wife, who had fallen ill there. Prior to his departure, however, he appointed another person as co-director to run the company business, disposed of his office equipment, and terminated the lease of the premises where he had been residing. He gave no address at which he could be contacted in Cape Town and, immediately on arriving there, resigned from his position as director. Thereafter, he ignored letters relating to business matters addressed to him. The court held that the inference was irresistible that he intended to evade payment.

s 8(b): Failure to satisfy judgment

The Act provides as follows:

If a court has given judgment against him and he fails, upon demand of the officer whose duty it is to execute the judgment, to satisfy it or to indicate to the officer disposable property sufficient to satisfy it, or if it appears from the return made by the officer that he has not found sufficient disposable property to satisfy the judgment.

This subsection creates two separate acts of insolvency:

• where the debtor, upon demand by the sheriff, fails to satisfy the judgment or to indicate disposable property sufficient to satisfy it; a
• where the sheriff, without presenting the writ to the debtor, fails to find sufficient disposable property to satisfy the judgment and states this fact in his return.

The second act applies only if the first cannot be established: that is, only if the writ cannot be served personally on the debtor. If the sheriff, on serving the writ, neglects to demand satisfaction of the writ by the debtor, and thereafter states in his return that he was unable to find sufficient disposable property, no act of insolvency is committed (Nedbank v Norton).

The judgment must be against the debtor in his own name and not, for example, in the name of a firm of which he is the sole proprietor. The judgment does not have to be one obtained by the sequestrating creditor, however; a creditor may sequestrate a debtor on the basis of a nulla bona return on a writ issued at the instance of another creditor, provided the latter has not, in the interim, been paid.

The demand to satisfy the judgment debt must be made of the debtor, or of his duly authorised agent. In other words, a personal service is required; a demand made to some other party, such as the debtor's wife, does not suffice.^[15]

“Disposable property” includes any property which may be attached and sold in execution, either movable or immovable.

s 8(c): Disposition prejudicing creditors or preferring one creditor

The Act provides that a debtor commits an act of insolvency “if he makes, or attempts to make, any disposition of any of his property which has, or would have, the effect of prejudicing his creditors or of preferring one creditor above another.”

This subsection envisages two sets of circumstances:

• an actual disposition of property; a
• an attempted disposition of property

.

If there is an actual disposition, it must have the effect of prejudicing the debtor's creditors or preferring one creditor above another. If there is an attempted disposition, it must be such that it would, if completed, have the same effect.

“Disposition” is wide enough to include both a contract in which the debtor undertakes to dispose of property and the actual subsequent delivery of the property.^[16]

Only the effect of the disposition need be considered. It does not matter whether the debtor made the disposition deliberately to favour one of his creditors, or recklessly, without regard for its consequences. The debtor's state of mind in making the disposition is irrelevant.^[17]

A debtor commits the act of insolvency where, for example, he refuses to meet one debt while paying another in full, or sells an asset manifestly below its market value while failing to meet debts that have fallen due.^[18]

s 8(e): Offer of arrangement

A debtor commits an act of insolvency, according to the Act, “if he makes, or offers to make, any arrangement with any of his creditors for releasing him wholly or in part from his debts.”

An arrangement or an offer qualifies as an act of insolvency in terms of this subsection only if it is indicative of the debtor's inability to pay his debts.^[19]

If the debtor offers, by way of settlement, a lesser amount than that claimed, and denies liability altogether, or disputes the amount of the debt, he does not commit an act of insolvency, because it does not appear from his offer that he cannot pay the debt.

On the other hand, if the debtor offers a lesser sum in settlement and expressly or by implication admits that he owes the full debt, he commits an act of insolvency, because he tacitly acknowledges that he cannot pay the debt (Laeveldse Kooperasie Bpk v Joubert).

The debtor does not have to make the arrangement or offer personally. One made by a third person with his knowledge and permission suffices.

The object of the arrangement or offer must be to release the debtor from liability, wholly or in part. An offer of a certain amount in the rand, subject to the debtor's being allowed an extension of time to pay the balance, does not amount to an act of insolvency.

s 8(g): Notice of inability to pay

“If he gives notice in writing to any one of his creditors that he is unable to pay any of his debts,” the debtor, according to the Act, commits an act of insolvency.

The notice must be in writing. The debtor does not commit this act of insolvency by informing the creditor orally that he cannot pay his debts, although he does provide the creditor with evidence of actual insolvency.

The words “any of his debts” should be interpreted as meaning that a debtor commits an act of insolvency if he gives notice of inability to pay any single debt.^[20]

The court looks to whether a reasonable person in the position of the receiver, having the same knowledge of the relevant circumstances, would have interpreted the document in question to mean that the debtor cannot pay his debts.^[21]

Unless the receiver knew, or ought to have known that the document did not truly reflect the debtor's intention, it will not avail the debtor to argue that he made an inappropriate choice of words.

A typical example of this act of insolvency is where a debtor writes to a creditor informing him that he is not in a position to pay the debt for the time being, and offers to pay it in instalments.

s 8(h): Inability to pay debts after notice of transfer of business

A debtor commits an act of insolvency, in terms of this provision, “if (being a trader) he gives notice in the Gazette in terms of s 34(1) of his intention to transfer his business and is thereafter unable to pay all his debts.”

Section 34(2) provides that, as soon as a notice is published every liquidated liability of the trader in connection with his business which would become due at some future date, falls due forthwith, if the creditor concerned demands payment.

The term “debts” here includes debts which become immediately payable by reason of this subsection.

Proof of inability to pay one debt may be accepted as proof that the debtor is unable to pay all his debts, but evidence that the debtor was unwilling or has refused to pay a particular debt is not enough to establish this act of insolvency.

Reason to believe that sequestration will be to the advantage of creditors

Before the court may grant a final order of sequestration, it must be satisfied that there is reason to believe that it will be to the advantage of creditors if the debtor's estate is sequestrated.

“Creditors” means all creditors, or at least the general body of creditors.^[22] The question is whether or not a “substantial portion” of the creditors, determined according to the value of the claims, will derive advantage from sequestration. Some might not be advantaged—they might even be disadvantaged—but the bulk must not be.

For sequestration to be to the advantage of creditors, it must yield “at the least a not negligible dividend.” The courts have accepted different amounts as “not negligible”—five cents in the Rand considered sufficient in one case, ten cents considered insufficient in another; in Ex Parte Ogunlaja (2011), for the North Gauteng High Court, at least 20 cent in the Rand.

If, after the costs of sequestration have been met, there is no payment to creditors, or only a negligible one, there is no advantage.

To enhance the size of his estate, the debtor may renounce in favour of his creditors the protection afforded by section 82(6) in respect of particular movable assets so that these assets may be sold along with the rest of his property.

The fact that there will be a significant amount for distribution after the costs of sequestration have been satisfied does not necessarily mean that sequestration will be to the advantage of creditors. Sequestration is, in a sense, merely an elaborate means of execution and, because of its costs, an expensive one too.

It is necessary to compare the position of creditors if there is no sequestration with their position if there is a sequestration. Sequestration will only be to the advantage of creditors if it will result in a greater dividend to them than would otherwise be the case—for example, through the setting aside of impeachable transactions, or the exposure of concealed assets—or if it will prevent an unfair division of the proceeds of the assets of some creditors being preferred to others.

The court does not have to be satisfied that sequestration will benefit creditors financially, merely that there is reason to believe that it will: “The facts put before the court must satisfy it that there is a reasonable prospect—not necessarily a likelihood, but a prospect which is not too remote—that some pecuniary benefit will result to the creditors.”

It is not necessary to prove that the debtor has any assets, provided it is shown either that the debtor is in receipt of an income of which substantial portions are likely to become available to creditors in terms of section 23(5), or that there is a reasonable prospect that the trustee, by invoking the machinery of the Act, will unearth or recover assets which will yield a pecuniary benefit for creditors.

The onus of establishing advantage to creditors remains on the sequestrating creditor throughout, even where it is clear that the debtor has committed an act of insolvency.

Friendly sequestration

There is nothing to prevent a debtor from having his estate sequestrated by an amicable creditor. The debtor may, for instance, arrange with a friend to whom he owes a debt, and whom he is unable to pay, that he (the debtor) will commit an act of insolvency. (He will, for instance, write a letter saying that he cannot meet the debt.) The friend will then apply for compulsory sequestration on the strength of this act of insolvency. An application for compulsory sequestration brought by a creditor who is not at arm's length is generally referred to as “friendly” sequestration.

The mere fact that an application for compulsory sequestration is brought by a creditor who is prepared to co-operate with the debtor, or who is motivated partly by a desire to assist the debtor, does not preclude the granting of a sequestration order. An order should not be refused simply because there is goodwill between the parties.

The court must be mindful, however, that, where debtor and creditor in sequestration proceedings are not at arm's length, there is considerable potential for collusion and malpractice. Collusion consists of an agreement between the parties to suppress facts or manufacture evidence in order to make it appear to the court that one of the parties has a cause of action or a defence. Examples of malpractices that typically arise in friendly sequestrations are

• reliance on a non-existent claim;
• inclusion of protected assets;
• overvaluation of assets;
• underestimation of costs, in order to convince the court that a significant dividend will be payable; a
• repeated extensions of the return date for final sequestration.

A friendly sequestration application may be brought with the sole purpose of obtaining a stay in execution. The debtor resorts to a friendly compulsory sequestration rather than voluntary surrender to achieve the stay because the former procedure is better suited to his purpose. It may be obtained on an urgent basis and without preliminary formalities or advance notice to creditors. It involves a less strenuous onus. The result of the application is, initially, only a provisional order which must be served on the debtor and may be postponed and subsequently discharged at the instance of the sequestrating creditor. A debtor may even use a friendly sequestration as a method of freeing himself entirely from his debts.

The courts have accepted that they must, as a matter of policy, scrutinise every friendly sequestration with particular care to ensure that the requirements of the Act are not subverted, and that the interests of creditors are not prejudiced. In particular, the court should require in each case the following from the sequestrating creditor:

• full details of his claim;
• documentary evidence establishing that he has actually performed as alleged; a
• full details of the debtor's realisable assets.

Application for sequestration

Prior to the adjudication on the application, the applicant must furnish a copy of the application to the debtor. The court may, in its discretion, dispense with this requirement and make a provisional order of sequestration without advance notice to the debtor if it is satisfied that this would be in the interest of creditors or of the debtor.

One suggestion is that the court would be justified in dispensing with prior notice only in cases of urgency, where there is a reasonable likelihood of irreparable loss to the application if the debtor is forewarned of the impending application.

It is no longer permissible for a court to grant a provisional order ex parte merely because the applicant has clear documentary evidence, such as a nulla bona return.^[23]

Court’s discretion

Even if the court is satisfied that the requirements have been established on a balance of probabilities, it is not bound to grant a final order of sequestration:

• The debtor might produce independent evidence that he is, in fact, solvent.
• The debtor might have counter claim against creditor.
• The creditor might have had ulterior motives. (It is not only the sneakiness of debtors that matters, therefore. The court must uphold justice and fairness on both sides.)

In each case, the court has an overriding discretion, to be exercised upon a consideration of all the circumstances. The court may, therefore, exercise its discretion against sequestration, notwithstanding proof of an act of insolvency and the other requirements.

Effects of sequestration order

The chief effects of a sequestration order are

• to divest the insolvent of all his assets; a
• to deprive the insolvent of full contractual capacity.

Other consequences include criminal liability on the part of the insolvent for certain acts committed both before and during sequestration. The insolvent may also obtain relief from the effects of certain legal proceedings.

Deprivation of property

The insolvent is divested of all his estate: that is, all the property he owned at the date of sequestration and that he may acquire during the sequestration—except such property as the insolvent is entitled to retain as a separate estate. "Property" in this context is defined to include "movable or immovable property wherever situate in South Africa."^[24] It includes a right of action, unless the action is one that the insolvent is permitted to institute. It also includes property that is, or the proceeds of property that are, in the hands of a sheriff under a writ of attachment. The insolvent's property includes contingent interests in property, other than the contingent interests of a fideicommissary heir or legatee.

This estate vests in one or two trustees who are elected by the creditors, and whose appointment is confirmed by the Master of the High Court. The trustee acquires the dominium of the entire estate, but such ownership is merely a nuda proprietas. The trustee does not obtain any beneficial interest in the property. The trustee is, in a sense, the agent of the persons in fact beneficially interested in the estate: namely,

• the creditors; a,
• in the event that there is a surplus after satisfaction of the creditors' claims, the insolvent, who has a residuary interest in the estate.

It is the trustee's duty to collect and liquidate the estate assets, and to distribute the proceeds among the estate creditors, giving preference to the secured creditors and certain preferred creditors, and dividing the balance, if any, termed the "free residue," proportionately among the unsecured or concurrent creditors. If any surplus remains after the costs of sequestration have been paid, and after all creditors have been satisfied, it is returned to the insolvent.

Where the joint estate of spouses married in community of property is sequestrated, both spouses are divested of the joint estate and each of any separate assets falling outside the joint estate.

If the insolvent is married out of community of property and the spouses are not living apart under a judicial order of separation, then on sequestration the solvent spouse's property also vests in the insolvent's trustee as if it were the insolvent's property. The solvent spouse may reclaim such property as he proves to be his own property. Until such property is released by the trustee pursuant to such claim, the solvent spouse does not have the usual powers of ownership. A court may, either at the time of granting the sequestration order or at a later stage, exclude the solvent spouse's property from the operation of the sequestration on certain grounds.

Property falling within the estate

What falls within the estate? Subject to certain exceptions flowing from the Act, the insolvent estate comprises the following:

• all property of the insolvent at the date of sequestration, including property (or the proceeds thereof) in the hands of a sheriff under a writ of attachment; a
• all property which the insolvent acquires or which accrues to him during the sequestration, including any property that the insolvent recovers for the benefit of the estate where the trustee fails to take the necessary action.

In terms of section 2, “property” means movable or immovable property wherever situate in the Republic, and includes contingent interests in property. Assets situated outside the Republic are not included—even though, if the debtor is domiciled within the jurisdiction of the court, the sequestration order divests him of all his movable property, wherever situated.

Whenever an insolvent has acquired possession of property which is claimed by the trustee, it is deemed to belong to the insolvent estate, unless the contrary is proved. If, however, a person who became a creditor of the insolvent after sequestration alleges that a particular asset does not belong to the estate, and claims a right to the asset, it is deemed not to belong to the estate unless the contrary is proved.

Sequestration of a joint estate makes both spouses “insolvent debtors” for the purposes of the Act, with the consequence that the property of both of them (comprising their shares in the joint estate, as well as separately-owned property) vests in the trustee and is available to meet the claims of creditors.^[25] Thus, property inherited by a spouse to a marriage in community of property forms part of the insolvent estate, even if the will contains a provision specifically excluding the property from any community of property.

Property inherited by an insolvent during his insolvency falls into his insolvent estate, notwithstanding a contrary provision in the testator's will.^[26] However, if an insolvent refuses to accept property bequeathed to him or an insurance benefit of which he has been nominated as a beneficiary, the property or benefit in question does not vest in his estate. The reason is that the insolvent merely has a competence or power to accept the bequest or nomination, and he acquires no right to the property or benefit until he has accepted. An insolvent may, thus, by repudiating a legacy, inheritance or insurance benefit, ensure that it passes to someone other than the trustee and the creditors of his insolvent estate.

The property of the spouse of the insolvent, where the marriage is out of community of property, also vests in the trustee of the insolvent estate, until it is released by the trustee.^[27]

Also forming part of insolvent estate are liquor licenses and rights of action (not personal).

Postavení

Sequestration of a debtor's estate imposes on him a form of reduction in status, which curtails his capacity to contract, to earn a living, to litigate and to hold office. The Act does not deprive the debtor of his contractual capacity generally; he retains a general competency to make binding agreements. The insolvent may validly enter into any contract,

• provided that he does not purport to dispose of any of the assets in the insolvent estate; a
• provided that he may not, without the written consent of the trustee, conclude any contract that is likely to affect adversely the insolvent estate.

To protect creditors, the Act imposes certain restrictions on the debtor's capacity to contract. Sequestration, then, dělá affect contractual capacity where it will affect the insolvent estate by

• disposing of any property in the insolvent estate;
• diminishing the value of his estate in any way; nebo
• affecting the contribution that the trustee may require the insolvent to make.

Prohibited contracts

The debtor may not make a contract which purports to dispose of any property of his insolvent estate.^[28] Furthermore, he may not, without the written consent of the trustee, enter into a contract which adversely affects his estate or any contribution which he is obliged to make towards his estate. That contribution is what is claimable by the trustee in terms of section 23(5) from moneys earned by the insolvent in the course of his profession, occupation or employment. The contribution becomes due to the trustee only once the Master has expressed the opinion that the moneys in question are not necessary for the support of the insolvent and his dependents. It follows that, prior to the Master's assessment of a contribution, the insolvent need not obtain the trustee's consent to enter into the contract.

If a person avers that a particular contract with an insolvent is invalid for any reason, he must set out the facts on which he bases his allegation.

Where the trustee's consent is not necessary (or where it is, and is given), the contract is valid and binding on the parties. Although the contract is binding, the insolvent may not enforce performance in his favour unless the Act specifically gives him the right to do so. In the absence of an empowering statutory provision, the trustee is the proper person to enforce the claim.

Thus, for example, the insolvent cannot compel payment of money due in terms of a post-sequestration partnership entered into with the trustee's consent, since there is no statutory provision which entitles him to recover for his own benefit money due under a partnership. Only the trustee can demand this payment.

On the other hand, the insolvent may enforce payment for work done after sequestration because section 23(9) expressly gives him the right to recover this remuneration for his own benefit.

A contract made by the insolvent without the trustee's consent, where such consent is necessary, is not void, but it is voidable at the instance of the trustee. This is subject to the qualification that, if an insolvent purports to alienate, for valuable consideration, and without the consent of the trustee of the insolvent estate, any property acquired after sequestration, or right to such property to a person who proves that he was not aware and had no reason to suspect that the estate of the insolvent was under sequestration, the alienation shall nevertheless be valid.

The insolvent may follow any profession or occupation, and enter into any employment—except that he may not, without the written consent of the trustee, carry on, or be employed in, the business of a trader who is a general dealer or manufacturer. The insolvent may not, save under authority of a court, be a director of a company.

If the insolvent enters a contract which purports to dispose of estate property, the contract is voidable at the option of the trustee; it is not void. The position is the same if the insolvent contracts without obtaining his trustee's consent where it is required.

Should the trustee choose not to set aside the contract, or simply to stand by without avoiding it, the contract remains valid and binding on all parties. However, as in the case of a contract which does not require consent, or to which consent has been given, the insolvent cannot sue for performance unless there is a statutory provision giving him the right to enforce for his own benefit performance under that type of contract.

If the trustee elects to set aside a contract, he may recover any performance rendered by the insolvent, but he must restore to the third party any benefits that the insolvent has received under the transaction.

The insolvent may sue or be sued in his own name in any matter relating to status or to any right not affecting his estate, and may claim damages for defamation or personal injury.

Earning a livelihood

Nobody wants the insolvent to be destitute. The insolvent, therefore, is allowed to follow any profession or occupation, and to enter into any contracts related thereto. The insolvent, however, requires the consent of the trustee in order to carry on the business of a trader or manufacturer. If the trustee refuses this permission, the insolvent may appeal to the Master. Proč? Because of the disposition of assets: If your business is buying and selling, the trustee's work is made very difficult.

Soudní řízení

The following types of proceedings may be brought personally by the insolvent:

• matters relating to status;
• matters which do not affect the insolvent estate;
• claims to recover remuneration for work done;
• a claim for a pension;
• delictual claims for defamation and for personal injury; a
• delicts committed by the insolvent after sequestration.

As for costs, there is a distinction to be made between costs in the Magistrate's Court and costs in the High Court:

• Magistrate's Court proceedings require security for costs.
• High Court proceedings do not, unless the matter appears to be vexatious or reckless. The court has a discretion.

If the insolvent is awarded costs, they are his to dispose of as he so chooses.

Holding office

An unrehabilitated insolvent is disqualified from being

• a trustee in an insolvent estate;^[29]
• a member of parliament, the National Council of Provinces, or a provincial legislature;
• a director of company or managing member of a closed corporation (without the permission of the court);
• a member of the governing board of the National Credit Regulator (for obvious reasons);
• a business rescue practitioner (for much the same reason);
• a board member of the Land Bank;
• an attorney or estate agent with a fidelity-fund certificate—unless he can show that he is still fit and proper;^[30]
• a registered manufacturer or distributor of liquor; a,
• possibly, an executor of a deceased estate, or, again possibly, the trustee of a trust. (What the “possibilities” here refer to is the discretion of the Master.)

Acquisition of separate estate

During sequestration, the insolvent may acquire certain assets that do not vest in the insolvent estate, such as

• remuneration for work done or professional services rendered;
• a pension;
• damages for defamation or personal injury;
• certain insurance benefits; a
• a share in an accrual.

In that way the insolvent may acquire an estate separate from the sequestrated estate. That separate estate may in turn be sequestrated.

Vesting of estate in trustee

The function of the trustee is

• to collect the assets in the estate;
• to realise (or better say to sell) them; a
• to distribute the proceeds among the creditors in the order of preference laid down by the Act.

To enable the trustee to do this, the Act provides that the effect of a sequestration order is to divest the insolvent of his estate and vest it in the Master, and thereafter the trustee, once he has been appointed. If a provisional trustee is appointed, the estate vests in him before vesting in the trustee.

The estate remains vested in the trustee until

• the discharge of the sequestration order by the court;
• the acceptance by creditors of an offer of composition made by the insolvent which provides that the insolvent's property will be restored to him; nebo
• an order for the insolvent's rehabilitation is granted in terms of section 124(3).

If a trustee vacates his office, is removed from office or dies, the estate re-vests in the Master until a new trustee is appointed. If there is a co-trustee, the estate remains vested in him.

Criminal liability

An insolvent is liable to imprisonment for a number of acts committed before sequestration, which, if committed by a solvent person, would not constitute crimes: for example, failing to keep proper books, or diminishing his assets by gambling, betting or hazardous speculations. Further, an insolvent is criminally liable for certain specified acts committed during sequestration, such as obtaining credit to an amount exceeding R20 without informing the creditor that he is insolvent.

Relief to insolvent

If the insolvent is in prison for debt when declared insolvent, he may apply to court for release. The court has a discretion in this regard.

In terms of the Abolition of Civil Imprisonment Act,^[31] no court shall have the power to order the civil imprisonment of a debtor for failure to pay a sum of money in terms of any judgment. This Act does not, however, affect the power of a court to grant an order for the committal of any person for contempt of court or to sentence a judgment debtor to imprisonment in terms of any provision of the Magistrates' Courts Act^[32] for failing to satisfy the judgment.

On sequestration, civil proceedings by or against an insolvent relating to property that falls into the insolvent estate are stayed until the appointment of a trustee. A further consequence of a sequestration order is that the execution on any judgment against the insolvent is stayed unless the court otherwise directs.

Rehabilitace

An insolvent's status as such is terminated by rehabilitation. A court may grant a rehabilitation order on application by the insolvent within a comparatively short time of the sequestration, where the claims have been paid in full or where an offer of composition has been accepted by the creditors and payment has been made of at least 50 cents in the rand on all claims. Otherwise, periods varying from twelve months to five years must have elapsed. These periods vary according to whether or not claims have been proved, whether or not the insolvent's estate has been sequestrated previously, and whether or not the insolvent has been convicted of any fraudulent act of insolvency.

A rehabilitation order has the effect of putting an end to the sequestration of the debtor's estate, of discharging all the insolvent's debts due before sequestration, and of relieving the insolvent of every disability resulting from the sequestration. Rehabilitation does not, however, affect

• the rights of the trustee or of creditors under a composition;
• the powers or duties of the Master or the duties of the trustee in connection with a composition;
• the right of the trustee or creditors to any part of the insolvent's estate which is vested in but has not yet been distributed by the trustee;
• the liability of a surety for the insolvent; nebo
• the liability of any person to pay any penalty or suffer any punishment imposed under the Act.

Where an insolvent has not been rehabilitated by order of court within ten years from the date of sequestration, the insolvent is deemed to be rehabilitated automatically after that period unless a court orders otherwise before the expiry of the period of ten years.

Administration orders

Administration orders are granted in terms of the Magistrates’ Court Act. They have been described as a modified form of sequestration. This procedure is applicable to debtors with small incomes and few assets, where the costs of sequestration would exhaust the assets in the estate, so that the aim of the order is to assist debtors over a period of financial embarrassment without the need for sequestration of the debtor's estate.

Where a debtor whose debts do not exceed an amount determined by the Minister from time to time, by notice in the Úřední list, cannot pay a judgment debt immediately, or is unable to satisfy his debts and has insufficient assets capable of attachment in execution, a magistrate may, on application of the debtor or under section 651 of the Magistrates' Courts Act, make an order, subject to such conditions as the court deems fit, providing for the administration of the debtor's estate and for the payment of his debts in instalments or otherwise.

The administrator appointed must, among other duties, collect payments due to the debtor and distribute those, at least once a quarter, pro rata among the debtor's creditors, subject to any preference claims being paid in the legal order of preference.

Reference

Knihy

• G. Bradfield "Insolvent persons" in Willeho principy jihoafrického práva (9 ed) Juta, 2012.

Případy

• Ex Parte: Pillay 1955 (2) SA 309 (N).
• Ex parte Slabbert.
• Magnum Financial Holdings (Pty) Ltd (in liquidation) v Summerly
• Miller v Janks.
• Walker v Syfret NO.

Poznámky