Sofronije Kirilović - Sofronije Kirilović

Sofronije Kirilović (srbština: Софроније Кириловић, rumunština: Sofronie Chirilovici; zemřel 28. února 1786) byl srbský pravoslavný biskup v Habsburská monarchie.

Životopis

Jmenování do Transylvánie

Po rezignaci Října 1767 Dionisije Novaković jako správce Sedmihradsko diecéze se objevilo několik návrhů na nástupce. Marie Terezie pojmenovaný Jovan Đorđević do kanceláře o rok později. Neměl však šanci zaujmout pozici, jak se stal Metropolita Karlovci po měsíci. V prosinci 1769 svolal Đorđević církevní kongres pro Srby a toto setkání zvolilo Kiriloviće, bývalého vikáře Novakoviće v Budínská eparchie jako nový transylvánský biskup. V lednu 1770 zrušila císařovna volby na základě toho, že srbský sjezd nemohl zvolit biskupa pro Transylvánské Rumuny, ale zároveň sama jmenovala Kirilovićovou novým biskupem.[1]

Stejná omezení kladená na Novakoviće byla rozšířena na činnost Kiriloviće se dvěma dodatky. Nejprve mu bylo zakázáno jednat se svými kněžími, zejména prostřednictvím kanonických návštěv, s výjimkou případů povolených provinční vládou. Zadruhé, nedovolil přítomnost kněží vysvěcených mimo Sedmihradsko (tj. Na Moldávii a Valašsku), a měl vypovědět každého, koho našel. Také v roce 1770 císařovna rozhodla, že všechny liturgické knihy pro pravoslavné národy Habsburská monarchie měli tisknout ve Vídni, v úsilí namířeném proti dovozu textů z Moldávie a Valašska.[1]

Aktivita v Sibiu

Na rozdíl od Novakoviće, který byl pouze locum tenensKirilović měl status řádného biskupa. Kromě toho byl jeho pobyt stanoven na Sibiu: byla tam umístěna provinční vláda a mohl na něj snadněji dohlížet. Vysvěcen v Karlovci v květnu 1770, o dva měsíce později byl dosazen na trůn v Sibiu. Žil v pronajatém domě a neměl žádný kostel, ale s pomocí úřadů podřídil místní řecké a arménské pravoslavné pravomoci. Tito jedinci měli svůj vlastní kostel, pravděpodobně na místě současná katedrála. Podle sčítání lidu z roku 1772 měla diecéze 558 076 členů.[2]

Během svého působení v úřadu se Sofronije setkal s obtížemi ze strany Rumunský řeckokatolický kostel. Například v roce 1772 byla pravoslavná církev v Roșia Montană byl zadržen pomocí armády, předán řeckokatolíkům a zatčen farář. Tyto incidenty spolu s omezeními a nedostatkem pobytu vedly biskupa k žádosti o přeložení do srbské diecéze v září 1773. Jako nástupce doporučil svého sekretáře a tlumočníka, Dimitrie Eustatievici. Místní úřady ho navíc ohlásily do Vídně za to, že bránil řeckokatolickému úsilí o obrácení.[2]

Pozdější roky

V srpnu 1774 císařovna jmenovala budínského biskupa Kiriloviće, čin, který nespokojil Srby, jejichž biskupy museli být zvoleni církevním kongresem. Sloužil v Budě až do roku 1781, kdy ho tento orgán podle kanonického práva zvolil Biskup v Temešváru. Mezitím, přestože opustil Sedmihradsko, byl stále odpovědný za svěcení jejích kněží. Ty mu doporučil arcikněz Ioan Popovici z Hondol, který byl vikářem prázdného stolce. Teprve v roce 1784, po deseti letech, dorazil nový biskup; mezitím se za biskupa měřitelně zvýšila řeckokatolická činnost Grigore Maior.[2]

Sofronije vysvěcen řadu rumunských kněží v Budě a Temešváru; řada jejich jmen je uvedena v listině z roku 1805. Biskup zemřel v roce 1786 a byl pohřben v Srbská katedrála v Temešváru.[3]

Poznámky

  1. ^ A b Păcurariu, str. 19
  2. ^ A b C Păcurariu, str. 20
  3. ^ Păcurariu, str. 21

Reference

  • Mircea Păcurariu, Cărturari sibieni de altădată. Sibiu: Editura Andreiană, 2015. ISBN  978-606-8602-44-8