Silvio Oddi - Silvio Oddi

Jeho Eminence

Silvio Oddi
Kardinál-kněz S. Agata de ‘Goti
Nainstalováno28.dubna 1969
Termín skončil29. června 2001
PředchůdceEnrico Dante
NástupceTomáš Špidlík
Objednávky
Vysvěcení21. května 1933
Zasvěcení27. září 1953
Angelo Giuseppe Roncalli (později Jan XXIII )
Stvořen kardinálem28.dubna 1969
podle Papež Pavel VI
HodnostKardinál-kněz
Osobní údaje
Rodné jménoSilvio Angelo Pio Oddi
narozený(1910-11-14)14. listopadu 1910
Morfasso, blízko Piacenza, Italské království
Zemřel29. června 2001(2001-06-29) (ve věku 90)
Cortemaggiore, Itálie
PohřbenMorfasso
Národnostitalština
OznačeníKatolicismus
Předchozí příspěvek
  • Apoštolský delegát v Jeruzalémě a Palestině (1953-1957)
  • Titulární arcibiskup Mesmbria (1953-1969)
  • Apoštolský nuncius Belgie (1962-1969)
  • Apoštolský nuncius v Lucembursku (1962-1969)
  • Předseda Komise kardinálů pro Papežské svatyně Pompeje a Loreto (1969-1974)
  • Prefekt Kongregace pro klérus (1979-1986)
  • Camerlengo kostela Svaté říše římské (1984-1987)
MottoDominus Fortitudo (Pán síly)
ErbErb Silvia Oddiho

Silvio Angelo Pio Oddi (14. Listopadu 1910 - 29. Června 2001) byl italský prelát katolické církve, který pracoval v diplomatických službách Svatý stolec a v Římská kurie. Stal se kardinál v roce 1969 a vedl Kongregace pro klérus od roku 1979 do roku 1986.

Životopis

Silvio Oddi se narodil v roce Morfasso, poblíž Piacenzy v Itálii, dne 14. listopadu 1910. Studoval na Collegio Alberoni tam od roku 1926 do roku 1933 (filozofie, teologie a morálka). Dne 21. května 1933 v Římě byl vysvěcen na kněze a pokračoval ve studiu na Papežská univerzita svatého Tomáše Akvinského, Angelicum. Vstoupil do Papežská církevní akademie v roce 1934[1] a vstoupil do diplomatických služeb Svatého stolce v roce 1936. Byl přidělen k Apoštolská delegace na Írán do roku 1939. Od tohoto roku do roku 1945 zastával obdobnou funkci v roce Sýrie a Libanon, pak dovnitř Egypt (1945–1948) a Francie (1948–1951).

Stal se vyšším úředníkem chargé d’affaires z Apoštolská nunciatura na Jugoslávie v roce 1951. Když Vatikán zamítl vládní pokus vyjednat dohodu a místo toho Papež Pius XII učinil z režimu nejvýznamnějšího kritika, arcibiskupa Aloysius Stepinac, kardinál, vláda vyloučila Oddiho dne 17. prosince 1952.[2]

Dne 30. července 1953 Papež Pius XII jmenoval jej titulárním biskupem v Mesembrii a apoštolským delegátem pro Palestinu, Transjordánsko a Kypr.[3] Dne 27. září téhož roku přijal biskupské svěcení od Angela Giuseppe Roncalliho, budoucího Papež Jan XXIII.[4]

Dne 11. ledna 1957 byl jmenován apoštolským internunciem do Egypta.[5] Byl jmenován nunciem Belgie a do Lucembursko dne 17. května 1962.[6]

Zúčastnil se Druhý vatikánský koncil (1962–1965). Papež Pavel VI vytvořil jej dne 28. dubna 1969 kardinálem,[7] přidělit mu titulární kostel z Sant'Agata dei Goti. Označil jej za papežského legáta pro patriarchální baziliku v Svatý František v Assisi a dal mu odpovědnost za svatyni Loreto také. Papež Jan Pavel II jmenoval jej prefektem Kongregace pro klérus dne 28. září 1979. Po jmenování svého nástupce odešel do důchodu ve věku 75 let Antonio Innocenti dne 9. ledna 1986.[8]V roce 1989 se jako papežský legát zúčastnil pohřbu japonského císaře Hirohito.

Zemřel 29. června 2001 v Cortemaggiore a byl pohřben ve farním kostele v Morfasso.

Reference

  1. ^ „Pontificia Accademia Ecclesiastica, ex-alunni 1900 - 1949“ (v italštině). Papežská církevní akademie. Citováno 31. srpna 2019.
  2. ^ Luxmoore, Jonathan; Babiuch, Jolanta (2000). Vatikán a rudá vlajka: Boj o duši východní Evropy. A&C Black. str. 104. Citováno 1. září 2019.
  3. ^ Acta Apostolicae Sedis (PDF). XXXXVI. 1954. str. 292. Citováno 31. srpna 2019.
  4. ^ „Oddi Card. Silvio“. Tisková kancelář Svatého stolce. Citováno 1. září 2019.
  5. ^ Acta Apostolicae Sedis (PDF). IL. 1957. str. 176. Citováno 31. srpna 2019.
  6. ^ Acta Apostolicae Sedis (PDF). LIV. 1962. str. 477. Citováno 31. srpna 2019.
  7. ^ „Jména 33 kandidátů na kardinály“ (PDF). New York Times. 29. března 1969. Citováno 31. srpna 2019.
  8. ^ Acta Apostolicae Sedis (PDF). LXXVIII. 1986. str. 210. Citováno 31. srpna 2019.
Další zdroje