Srbové bílé Kraňsko - Serbs of White Carniola

Srbové bílé Kraňsko
Více z Bele krajiny 1.JPG
Tradiční kroj
Celková populace
280[1]
Regiony s významnou populací
Črnomelj obec: Bojanci, Marindol, Paunoviči, Adlešiči, Žuniči, Miliči
Jazyky
slovinský a srbština
Náboženství
Východní pravoslaví, Východní katolicismus

Kromě komunity přistěhovalců, která tvoří drtivou většinu Srbové ve Slovinsku, existuje několik vesnic v jižní oblasti Bílá Kraňsko obývané potomky Srbů (Uskokové ), který uprchl z Osmanská říše v 16. století, začátek roku 1528 a trvalý do roku 1593. Tito přistěhovalci založili osady, ve kterých žijí potomci Srbů dodnes: Bojanci, Marindol, Paunoviči, Adlešiči, Žuniči, Miliči a další. Většina komunity (slovinština: Srbi v Beli krajini) ponechali Srbský ortodoxní víra a jejich osobitá kultura, přestože se téměř úplně přizpůsobili svému slovinsky mluvícímu prostředí. Některé z nich se staly uniatem (Východní katolík ) v 17. a 18. století.

Dějiny

Po osmanském dobytí srbských území uprchly skupiny Srbů na sever nebo na západ; ze západních migračních skupin se někteří usadili na White Carniola a Žumberak.[2] V září 1597, s pádem Slatina, asi 1700 Uskokové se svými manželkami a dětmi se usadili v Kraňsku a přinesli s sebou asi 4 000 ovcí.[3] Následující rok, s dobytím Černíku, asi 500 Uskokové rodiny se usadily na Kraňsku.[3] Na konci 17. století, se stagnací osmanské moci v důsledku evropského tlaku během vnitřní krize, a rakouský postup daleko do Makedonie, Srbové se vyzbrojili a zapojili se do boje proti Osmanům; rakouský ústup podnítil další masivní exodus Srbů z osmanských území v ca. 1690 (viz Velké srbské migrace ).[4]

Umístění Črnomelj obec.

Bílá Kraňsko, která je nejjižnějším regionem Slovinska, u Řeka Kupa, je také severozápadním srbským jazykovým ostrovem, který je slyšet z často opakovaných frází.[1] Ve skutečnosti je srbský jazyk zřídka slyšet v posledních čtyřech vesnicích, ve kterých jsou potomci Srbů uskoks žijí, kteří nadále zastávají srbskou identitu: Bojanci, Marindol, Miliči a Paunoviči. V dalších historických evropsko-osmanských příhraničních vesnicích v regionu jsou dnes Uniate (východní katolík) a katolicizovaní potomci Srbů, kteří mluví pouze Slovinský jazyk.[1]

Komunita si tradičně brala manželky z jiných srbských komunit, například z blízkých Gorski kotar (v Chorvatsku). První smíšené manželství bylo zaznamenáno v Bojancích a Bílé Kraňsku v roce 1947 a od té doby bojanští Srbové „hledají manželky ve slovinském prostředí“.[5] Před druhá světová válka, byly napsány náhrobky Srbská cyrilice, zatímco dnes jsou napsány Srbská latina.[1] Asimilace bílých kraňských Srbů pokračovala a v roce 1992 byla uzavřena srbská základní škola.[6] V roce 1967 bylo ve White Carniola odhadem 500–600 Srbů.[1] Počet srbských domácností se v období 1981–1991 snížil o 300%, v roce 1991 to bylo celkem 121 domácností.[6] Podle Zdravka Vukčeviće z Bojanci a pravoslavného kněze Jelenka Stojanoviće z Moravice, Srbské děti z Miliči a Paunoviči začal vstupovat do slovinských škol v roce 2006 Adlešiči a Črnomelj.[6]

V oblasti Bílého Kraňska jsou zmiňováni Vlachové z Marindolu v roce 1668. „die Walachen zu Marienthall beclagen sich“ [7]

Kultura

Tance z Bílé Kraňsko.

Jazyk

Komunita je dvojjazyčná a ve své srbské řeči se mísí Ijekavian a Ekavian. V Marindol, Miliči a Paunoviči je srbský idiom běžný, zatímco v Bojanci to mluví jen nejstarší generace. Střední generace mluví srbsky a slovinsky stejně, zatímco nejmladší generace nemluví srbsky, i když to pasivně vědí - prarodiče mluví ke svým vnoučatům v srbštině, zatímco ve slovinštině.[8]

Náboženství

Bojanci, Marindol, Miliči a Paunoviči jsou pravoslavné vesnice, jejichž obyvatelé vyznávají srbskou identitu.[1] The Srbská pravoslavná církev postupně ztrácí svou integrální funkci v regionu; Pravoslavné církve existují v Bojancích a Miliči, zatímco farnost Miliči zahrnuje Marindol a Paunoviči. Církve jsou dlouho bez kněží. Miliči měli svého kněze do roku 1950, zatímco dnes kněz pochází z Moravic, zatímco kněz v Bojancích pochází z Gorimje v Lice (kněz docházel jednou za měsíc až před několika lety, dnes jen na největší náboženské svátky.

Srbské pravoslavné duchovenstvo v Bílém Kraňsku tradičně skládalo v Klášterě klášterní sliby Klášter Gomirje a dodnes slouží ve vesnicích Bojanci a Marindol.

Folklór

Ve staré lidové poezii Bílého Kraňska, srbského hrdiny Princ Marko je často zmiňován, zpíván „čistě Shtokavian ".[9]

Památky

Srbské pravoslavné církve

Řeckokatolické církve ve Slovinsku [11]

  • Řeckokatolický kostel sv. Cyrila a Metoděje v Metlika
  • Řeckokatolický kostel sv. Svetice[12] v Drage

Antropologie

Na základě příjmení nalezených v Bílém Kraňsku lze vyvodit závěr, že jejich předkové byli Srbové a Chorvati.[9]

  • V Bojanci Srbové stopují svůj původ k rodinám Vrlinići (Sv. Ďurđe), Radojčići (Sv. Nikola) a Kordići (Sv. Lazar).

Příjmení

Příjmení se zaznamenávají od roku 1551.

  • Mihaljević
  • Vignjević
  • Milić
  • Vukmanović
  • Dejanović
  • Dmitrović
  • Prijić
  • Radosalić
  • Stojić
  • Vojnica
  • Dragičević a Dragićević
  • Stipanović
  • Vidojević
  • Bunjevac
  • Mikunović
  • Selaković
  • Katić
  • Jakovac
  • Vukčević
  • Paunović
  • Kordić
  • Radojčić
  • Račić
  • Vrlinić
  • Radovitković
  • Mirosaljac a Mirosaljić
  • Žunić
  • Vidnjević

Pozoruhodné osoby

Reference

  1. ^ A b C d E F G Subašić 2014.
  2. ^ Glasnik Etnografskog instituta. 52. Научно дело. 2004. s. 189.
  3. ^ A b Akademija nauka i umjetnosti Bosne i Hercegovine. Odjeljenje društvenih nauka (1970). Radovi odjeljenje društvenih nauka. 12. p. 158.
  4. ^ Etnografski institut (Srpska akademija nauka i umetnosti) (1960). Posebna izdanja. 10–14. Naučno delo. p. 16.
  5. ^ Stanovčić 2005, str. 431.
  6. ^ A b C Marko Lopušina (1998). Svi Srbi sveta: vodič kroz dijasporu. PRINCIP IP. 190–192.
  7. ^ Pifoći o pokušaju oslobođenja Like iz koje Vlasi čine nasilja i zločine posredifojoj Hrvatskoj, provaljujući i u dubinu Kranjske, lvić sugerirasvome čtenář kako je amtrijski_ nadvojvoda naredio »proterivanje Srbaiz Like«. U originalnom dokumentu stoji »[... ] Abtreibung der neu angesessnem Walachen in der Likha [...] «. 24 Isti postupak primijenio je sgornirskim Vlasima, koje A. lvić foa kao» Gomirski Srbi «, iako u arhivskom spisu stoji» Wallachen zu Goymerie «.25 Jednako postupa is poznatim vlaškim selima Dubrave i Ponikve u okolici Ogulina. lvić piše: »srpska mesta Dubrave i Ponikve, gde su Srbi živeli«. U originalnomdokumentu stoji • [...] die in dem Dorff Dubraua und Ponique wohnendeWallachen [...] «. 26 'Tužbu žumberačkih Vlaha iz Marindola 1668. ukazuje I vić kao tužbu» Srba iz Marindola «, iako u originalnom spisustoji: • [...] die Walachen zu Marienthall beclagen sich [...] «. 27 Falsifikatima takve vrste svvi svaka stranica Ivićeve knjige. Ovdje su gotovonasumce izabrani samo neki primjeri. https://hrcak.srce.hr/index.php?show=clanak&id_clanak_jezik=307683#page=18
  8. ^ http://www.staff.amu.edu.pl/~sipkadan/TEREN10B3.HTM. Chybějící nebo prázdný | název = (Pomoc)
  9. ^ A b Prosvjeta: mjesečnik Srpskog kulturnog društva Prosvjeta. Društvo. 1969. s. 8–10.
  10. ^ Slovinské ministerstvo kultury registr národního dědictví referenční číslo ešd 12913
  11. ^ http://www.zumberacki-vikarijat.com/
  12. ^ https://www.belakrajina.si/cs/bela-krajina/sakralna-umetnost/
  13. ^ Dmitrović, Ratko (2011-01-28). „Ružna prošlost lepog kraja zvanog Žumberak“ (v srbštině). Pečat.

Zdroje

externí odkazy